poster

V Sylviině městě (festivalový název)

  • Dans la ville de Sylvia

  • anglický

    In the City of Sylvia

Drama

Španělsko / Francie, 2007, 84 min

Scénář:

José Luis Guerín

Kamera:

Natasha Braier

Střih:

Núria Esquerra
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Terez.S
    **

    no, zatím to vypadá, že tohle dílo většina z nás asi moc nepochopila ... podlě mě je to zkouška trpělivosti :-)(7.7.2008)

  • Sarkastic
    ****

    Znáte to, pánové, ne? Máte spoustu času, nemusíte nic dělat (třeba jste na dovolené), celou dobu jen tak posedáváte v kavárně, něco popíjíte, pozorujete u toho lidi (ženy) a některé z nich si kreslíte do notýsku. Jenže pak najednou spatříte ženskou, která vás donutí vstát a pronásledovat ji ulicemi města…Ono se v tom filmu skoro nemluví, nic moc se vlastně neděje, ale divák je přesto velmi zvědavý, co vyplyne ze vzájemné konfrontace voyeura a jeho „oběti“ (pakliže k ní vůbec dojde), zajímá ho, co jsou ti 2 zač a jaké jsou jejich cíle. A nutno poznamenat, že si jde snímek svojí cestou a na publikum (a jeho očekávání) se zrovna moc neohlíží, spíš naopak. Nechává ho v napětí a jakoby mimochodem mu nabízí různé záběry, které zaujmou všemožnými úhly, prostorovým uspořádáním, přezáběrováváním nebo čistě něčím líbivým pro potěchu oka, zkrátka kamerových hrátek si rozhodně užije dost. Každopádně, idea toho, že ve velkém městě potkáváme cizí lidi, na některé z nich narazíme znovu, jiné už (bohužel) nikdy nespatříme a život jde prostě dál, sice není nic originálního, ale způsob, jakým to vyjevil tento film, se mi líbil a krom úplného začátku bavil po celou dobu (fakt, že se mi nedostalo toho, co jsem si přál, mě nakonec ani tak moc nemrzí). Celkový pocit ze snímku je tak nejblíže k „povědomé pomíjivosti“, nemyšleno však ani náhodou v negativním slova smyslu (což bych nerad nějak rozváděl, abych nespoileroval víc, než je nutné). Zvláštní počin, ve kterém si zřejmě každý najde něco jiného (někdo se bude nechat unášet stylovými prostředky, jiný bude řešit hovno, že…nebo určití diváci neobjeví třeba vůbec nic), protazím hodnotím slabšími 4*, ale časem bych se k němu rád vrátil.(19.7.2014)

  • Ducharme
    odpad!

    Rádoby artový snímek absolutně o ničem. Téměř 90 minutová snaha navodit dojem, že film snad má nějakou hlubokou myšlenku, je zcela marná. Hlavní "hrdina" má mimiku figuríny, dialogy tam byly doufám jen omylem, hudba je násilná a místy až otravná. Chuděra Sylvie.(20.2.2009)

  • bassator

    43rd KVIFF 2008 - ANOTHER VIEW - Jiný pohled, AUDIENCE AWARD - Divácká cena deníku Právo (Divácká cena: 1234) - 2.44/277(24.8.2009)

  • Aristes
    *****

    José Luis Guerín se možná nikdy nesetkal s dílem Marcela Prousta, a přesto se mu podařilo natočit film, jenž zachycuje svět kolem nás s tak neuvěřitelnou mírou subtilnosti, podobnou té, jíž se při svých pozorováních vyznačoval tento výjimečný literát. Vždyť kdo by si při sledování Guerínových obrazů nevybavil ony nádherné pasáže o neznámých kráskách, nebezpečně upouštějících uzdu naší představivosti z Hledání ztraceného času? ___ Film začíná překrásnou scénou v kavárně, kde si hlavní postava krátí dlouhou chvíli pozorováním lidí sedících u stolků a zakreslováním jejich siluet do svého zápisníku. V této sekvenci dosahuje největšího rozmachu Guerínova schopnost neobyčejně konstruovat filmový prostor. Hledáček kamery neustále mění pohledy na různé výseče prostoru kavárny, staticky pozoruje postavy sedící u stolků, snímá jejich tváře, výrazy, gesta, a činí vždy tak, aby nikdy neopustil zorné pole oka hlavního aktéra. Veškeré pohledy kamery zde podléhají výběru a možnostem jeho pronikavého zraku. Hrdina sleduje lidi okolo sebe, ale může se stát, že jeho pohled upoutá postava u toho nejvzdálenějšího stolku, jež je zakrývána rameny, hlavou či jinou částí těla postavy sedící před ní, přičemž tato zakrývající postava sama může být občas skryta pod závojem gestikulujících rukou člověka v popředí, avšak stačí pouze, aby na zápisník onoho hrdiny dopadlo několik kapek holubího lejna, a donutilo jej tak přesednout si k jiné straně stolu, čímž se mu otevře další pole předtím jen virtuálních možností pohledu, kdy ještě před chvílí neviditelní návštěvníci kavárny nabývají jasných rysů a vyjevují se jeho zraku v celé své kráse. V neposlední řadě neslyšíme ani rozhovory, jež mezi sebou lidé vedou, stejně jako on, bystrý pozorovatel, jemuž to nedovoluje vzdálenost, která jej od nich dělí, a tak jsme vzýváni ke snění o obyvatelích třeba jen na základě jejich mimických pohybů. Takový způsob konstrukce filmového prostoru nedosahuje jenom toho, že dominantní objekty (z hlediska umístění) v záběru ustupují zdánlivě bezvýznamným předmětům či postavám hlásícím se o svůj hlas z pozadí (to samé se děje se zvuky, jež se mezi sebou kříží, jeden ustupuje pod nátlakem druhého, například ve scéně, kdy projiždějící tramvaj najednou ztlumí klapání podpatků pronásledované dívky), čímž nutí oko diváka těkat mezi body, či chcete-li prvky, v záběru, a vystavuje jej tak frustraci z nemožnosti vtěsnat celý filmový prostor do osidel jeho zraku, ale také jakéhosi krajního subjektivismu, jenž rozhodně nenaplňuje pouze tradiční záměry tzv. subjektivní kamery usilující o zintenzivnění identifikace s hlavní postavou, nýbrž o to, aby nám kamera skrze oko hlavní postavy-básníka zpřístupnila jakési šetrně citlivé pozorování okolního světa. Tento postup ovšem nepřevládá vždy, a bylo by velkou nepozorností tuto daleko složitější hru, k níž nás Guerín nabádá, tímto způsobem redukovat. Jsou totiž pochopitelně chvíle, kdy se kamera z této subjektivizace vychýlí, a sice proto, aby nám tu a tam odkryla i ty části prostoru, jež zůstávají hlavní postavou nespatřena. Někdy nám pro změnu naopak zamlčí například jí vyřknutá slova (scéna v baru) a pohne nás tak k domýšlení si jistých kompozičních fragmentů, které stejně jako v tomto zmíněném případě nemusí odkazovat jen k poli mimo rámec obrazu, byť i takové záměry lze ve filmu vysledovat, nýbrž i k vnitřkům obrazů či k místu ''za'' obrazem, k jeho odvrácené straně. Odtud onen neodbytný pocit, jako by Guerínova kamera neulpívala jen na povrchu ženských tváří, nýbrž viděla přímo do jejich hlav, provrtávala je skrz na skrz. Proto si všimněme, že v tomto filmu není jediné ženy, jíž by kamera zabírala jen tak pro nic za nic. Z každé tváře, výrazu či pohybu žen zde vyzařuje cosi neobyčejného, jakési neproniknutelné tajemství, jenž nám může zpřítomňovat třeba jen záchvěv pramene vlasů, sklopení očí nebo skousnutí rtů, a my se jen stěží ubráníme pocitu, že je to právě oko hl. hrdiny, jehož tento jev strhnul, donutil k pozastavení se a přísnému probodnutí oním registračním přístrojem, jemuž říkáme oko. Guerínův film lze tedy bezesporu chápat jako dílo o životaschopnosti pohledu, o čistém nazírání světa okolo nás a o jeho nesmírně bohatých možnostech. ___ Dále by bylo velkou chybou přehlížet, v jaké roli v tomto snímku vystupuje samotné město. I ono je zde přizpůsobeno vidění hlavní postavy, ale právě díky tomuto přizpůsobení nabývá naprosto mimořádné krásy. Město zde není jen kulisou, ubohým prostředím, nýbrž samotným hercem naprosto rovnocenným ostatním aktérům. Má svá zákoutí, tajemné skuliny v podobě nepřístupných oken domů, své obyvatele, ruchy, hudbu, své vzpomínky, prchavé okamžiky, jež skrze něj protékají jako ustavičný proud. Pro hlavní postavu bude toto město navždy spjato nejen s tajemnou cizinkou Sylvií a její domnělou dvojnicí, s bohyní z polosvěta, s ženou podobnou těm, jimž Proust věnoval oněch několik krásných stránek svého díla, ale i s hlasy kostelních zvonů, tóny viol, tvářemi zpozorovanými na tramvajové zastávce či za hranou kavárenského stolu. A snad lze doufat, že jeho slídivý pohled alespoň jedinkrát během tohoto dobrodružství utkvěl na třpytu čehosi, čemu se říká láska...(27.1.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace