Reklama

Reklama

V Sylviině městě

(festivalový název)
  • Španělsko En la ciudad de Sylvia (více)
Trailer

Obsahy(1)

Mladý muž, obsese a město, tři protagonisté „jednoho z nejněmějších filmů v historii“, jak jej charakterizuje samotný autor, byť právě při práci se zvukem strávil nejvíce času. Snímek, uvedený na festivalu v Benátkách, představuje návrat ke kořenům a zároveň budí pozornost jako „něco naprosto nového“. (MFF Karlovy Vary)

Videa (1)

Trailer

Recenze (15)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Znáte to, pánové, ne? Máte spoustu času, nemusíte nic dělat (třeba jste na dovolené), celou dobu jen tak posedáváte v kavárně, něco popíjíte, pozorujete u toho lidi (ženy) a některé z nich si kreslíte do notýsku. Jenže pak najednou spatříte ženskou, která vás donutí vstát a pronásledovat ji ulicemi města…Ono se v tom filmu skoro nemluví, nic moc se vlastně neděje, ale divák je přesto velmi zvědavý, co vyplyne ze vzájemné konfrontace voyeura a jeho „oběti“ (pakliže k ní vůbec dojde), zajímá ho, co jsou ti 2 zač a jaké jsou jejich cíle. A nutno poznamenat, že si jde snímek svojí cestou a na publikum (a jeho očekávání) se zrovna moc neohlíží, spíš naopak. Nechává ho v napětí a jakoby mimochodem mu nabízí různé záběry, které zaujmou všemožnými úhly, prostorovým uspořádáním, přezáběrováváním nebo čistě něčím líbivým pro potěchu oka, zkrátka kamerových hrátek si rozhodně užije dost. Každopádně, idea toho, že ve velkém městě potkáváme cizí lidi, na některé z nich narazíme znovu, jiné už (bohužel) nikdy nespatříme a život jde prostě dál, sice není nic originálního, ale způsob, jakým to vyjevil tento film, se mi líbil a krom úplného začátku bavil po celou dobu (fakt, že se mi nedostalo toho, co jsem si přál, mě nakonec ani tak moc nemrzí). Celkový pocit ze snímku je tak nejblíže k „povědomé pomíjivosti“, nemyšleno však ani náhodou v negativním slova smyslu (což bych nerad nějak rozváděl, abych nespoileroval víc, než je nutné). Zvláštní počin, ve kterém si zřejmě každý najde něco jiného (někdo se bude nechat unášet stylovými prostředky, jiný bude řešit hovno, že…nebo určití diváci neobjeví třeba vůbec nic), protazím hodnotím slabšími 4*, ale časem bych se k němu rád vrátil. ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Možno to chcelo pridať ešte malú štipku naratívu a nejaký nenápadný dodatok na konci, ktorý by niečo málo osvetlil z predchádzajúceho "deja" a bol by som maximálne nadšený. To som vlastne aj teraz, pretože tak kryštalicky čistý pocitový film s nádherne premyslenou prácou kamery a mizanscénou nevidíme každý deň. Je to taký relatívne bezdialógový a bezdejový artovejší bratček prvého dielu Linklaterovej kultovej trilógie. Pokiaľ ste fanúšikom pasívneho obdivu ženskej krásy, môže ísť pre vás o absolútne zásadné dielo. Úvodnú dlhú sekvenciu z kaviarne si asi budem častokrát púšťať ako záchrané koleso pred nastupujúcou depresiou. ()

Reklama

ellty 

všechny recenze uživatele

Film má prvky protofilmu z první třetiny 20. století. Muž je prezentován jakožto dynamický, uplatňující svě schopnosti a dovednosti. Žena je prezentována jako statický, bezúčelný objekt bez jakékoli identity, vytržený z prostředí a bez návaznosti na místo. Během filmu je řečeno zhruba 10 vět, i tím se podobá filmu němému a místo kabaretní hudby jsou použity zvuky města. Ovšem protofilmy bývaly výrazně kratší, což je pro mě v tomto srovnání jejich plus. Jedinou postavou filmu je zde muž, hledající svou „fantasma femenino“ , tudíž možnost kognitivní identifikace s osobou jinou je nemožná, protože jiný úhel pohledu než právě jeho se divákovi nenabízí. A jeho pohled je zaměřen na ženy. Konstruuje ženskost, kostruuje obraz patriarchálního světa, kde symbolem moci a aktivity je muž a naopak symbolem podřízenosti a pasivity je žena. Divák se skopofilním pudem si zde jistě příjde na své, pro nás obyčejné je to zdlouhavá ztráta času. ()

Rosomak 

všechny recenze uživatele

Má to i své dobré části... ale většina filmu je naprosto mizerná. Nevadí ani to, že pracuje s hodně rozvolněnou narací, ale hlavně to, jak se prezentuje a jak ukazuje postavy, prostředí a předměty. Snaží se tu vyvolat v divákovi pocit poetiky (dost vykalkulované) a prvoplánovitě kýčovitými scénami působit na diváka. That´s sucks... ()

Aristes 

všechny recenze uživatele

José Luis Guerín se možná nikdy nesetkal s dílem Marcela Prousta, a přesto se mu podařilo natočit film, jenž zachycuje svět kolem nás s tak neuvěřitelnou mírou subtilnosti, podobnou té, jíž se při svých pozorováních vyznačoval tento výjimečný literát. Vždyť kdo by si při sledování Guerínových obrazů nevybavil ony nádherné pasáže o neznámých kráskách, nebezpečně upouštějících uzdu naší představivosti z Hledání ztraceného času? ___ Film začíná překrásnou scénou v kavárně, kde si hlavní postava krátí dlouhou chvíli pozorováním lidí sedících u stolků a zakreslováním jejich siluet do svého zápisníku. V této sekvenci dosahuje největšího rozmachu Guerínova schopnost neobyčejně konstruovat filmový prostor. Hledáček kamery neustále mění pohledy na různé výseče prostoru kavárny, staticky pozoruje postavy sedící u stolků, snímá jejich tváře, výrazy, gesta, a činí vždy tak, aby nikdy neopustil zorné pole oka hlavního aktéra. Veškeré pohledy kamery zde podléhají výběru a možnostem jeho pronikavého zraku. Hrdina sleduje lidi okolo sebe, ale může se stát, že jeho pohled upoutá postava u toho nejvzdálenějšího stolku, jež je zakrývána rameny, hlavou či jinou částí těla postavy sedící před ní, přičemž tato zakrývající postava sama může být občas skryta pod závojem gestikulujících rukou člověka v popředí, avšak stačí pouze, aby na zápisník onoho hrdiny dopadlo několik kapek holubího lejna, a donutilo jej tak přesednout si k jiné straně stolu, čímž se mu otevře další pole předtím jen virtuálních možností pohledu, kdy ještě před chvílí neviditelní návštěvníci kavárny nabývají jasných rysů a vyjevují se jeho zraku v celé své kráse. V neposlední řadě neslyšíme ani rozhovory, jež mezi sebou lidé vedou, stejně jako on, bystrý pozorovatel, jemuž to nedovoluje vzdálenost, která jej od nich dělí, a tak jsme vzýváni ke snění o obyvatelích třeba jen na základě jejich mimických pohybů. Takový způsob konstrukce filmového prostoru nedosahuje jenom toho, že dominantní objekty (z hlediska umístění) v záběru ustupují zdánlivě bezvýznamným předmětům či postavám hlásícím se o svůj hlas z pozadí (to samé se děje se zvuky, jež se mezi sebou kříží, jeden ustupuje pod nátlakem druhého, například ve scéně, kdy projiždějící tramvaj najednou ztlumí klapání podpatků pronásledované dívky), čímž nutí oko diváka těkat mezi body, či chcete-li prvky, v záběru, a vystavuje jej tak frustraci z nemožnosti vtěsnat celý filmový prostor do osidel jeho zraku, ale také jakéhosi krajního subjektivismu, jenž rozhodně nenaplňuje pouze tradiční záměry tzv. subjektivní kamery usilující o zintenzivnění identifikace s hlavní postavou, nýbrž o to, aby nám kamera skrze oko hlavní postavy-básníka zpřístupnila jakési šetrně citlivé pozorování okolního světa. Tento postup ovšem nepřevládá vždy, a bylo by velkou nepozorností tuto daleko složitější hru, k níž nás Guerín nabádá, tímto způsobem redukovat. Jsou totiž pochopitelně chvíle, kdy se kamera z této subjektivizace vychýlí, a sice proto, aby nám tu a tam odkryla i ty části prostoru, jež zůstávají hlavní postavou nespatřena. Někdy nám pro změnu naopak zamlčí například jí vyřknutá slova (scéna v baru) a pohne nás tak k domýšlení si jistých kompozičních fragmentů, které stejně jako v tomto zmíněném případě nemusí odkazovat jen k poli mimo rámec obrazu, byť i takové záměry lze ve filmu vysledovat, nýbrž i k vnitřkům obrazů či k místu ''za'' obrazem, k jeho odvrácené straně. Odtud onen neodbytný pocit, jako by Guerínova kamera neulpívala jen na povrchu ženských tváří, nýbrž viděla přímo do jejich hlav, provrtávala je skrz na skrz. Proto si všimněme, že v tomto filmu není jediné ženy, jíž by kamera zabírala jen tak pro nic za nic. Z každé tváře, výrazu či pohybu žen zde vyzařuje cosi neobyčejného, jakési neproniknutelné tajemství, jenž nám může zpřítomňovat třeba jen záchvěv pramene vlasů, sklopení očí nebo skousnutí rtů, a my se jen stěží ubráníme pocitu, že je to právě oko hl. hrdiny, jehož tento jev strhnul, donutil k pozastavení se a přísnému probodnutí oním registračním přístrojem, jemuž říkáme oko. Guerínův film lze tedy bezesporu chápat jako dílo o životaschopnosti pohledu, o čistém nazírání světa okolo nás a o jeho nesmírně bohatých možnostech. ___ Dále by bylo velkou chybou přehlížet, v jaké roli v tomto snímku vystupuje samotné město. I ono je zde přizpůsobeno vidění hlavní postavy, ale právě díky tomuto přizpůsobení nabývá naprosto mimořádné krásy. Město zde není jen kulisou, ubohým prostředím, nýbrž samotným hercem naprosto rovnocenným ostatním aktérům. Má svá zákoutí, tajemné skuliny v podobě nepřístupných oken domů, své obyvatele, ruchy, hudbu, své vzpomínky, prchavé okamžiky, jež skrze něj protékají jako ustavičný proud. Pro hlavní postavu bude toto město navždy spjato nejen s tajemnou cizinkou Sylvií a její domnělou dvojnicí, s bohyní z polosvěta, s ženou podobnou těm, jimž Proust věnoval oněch několik krásných stránek svého díla, ale i s hlasy kostelních zvonů, tóny viol, tvářemi zpozorovanými na tramvajové zastávce či za hranou kavárenského stolu. A snad lze doufat, že jeho slídivý pohled alespoň jedinkrát během tohoto dobrodružství utkvěl na třpytu čehosi, čemu se říká láska... () (méně) (více)

Galerie (9)

Reklama

Reklama