Reklama

Reklama

Sedm kapitol ze života studentů jedné blíže neurčené estonské střední školy. Introvertní Joosep se stal terčem nejapných her svých spolužáků, které dráždí svou uzavřenou povahou. Žerty postupně přerostou v šikanu, jež vyústí v tragédii - k překvapení všech - i diváků. Mrazivé svědectví o ponižování lidské důstojnosti. (oficiální text distributora)

Recenze (1 017)

Gilmour93 

všechny recenze uživatele

Silný námět často umí vytvořit neprůstřelné sklo kolem nefunkčního zpracování, ale tady působilo to manipulativní tlačení diváka do kouta jako průrazná kulka a při sanitárním dnu ve školní jídelně jsem si pak místo kladení otázek ohledně míry ospravedlnění připadal jako v trochu drsnější Botě jménem Melichar. I tak zůstal poznatek, že pokud překročíte „point of no return“, stanete se mnohem větším zlem, než oni.. Spoiler: Kdyby prostřelili tomu třídnímu lídrovi obě kolena jak Old Shatterhand Tanguovi, jako projev vzdoru by to stačilo a vzhledem k přístupu vedení školy by za to byla maximálně třídní důtka.. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Klass je opravdu nádherný klíč k uchopení tragédie v Columbine. A nejen to... nabízí tři roviny. První je klasická dělba společnosti mezi slabé a silné jedince podle opakujících se archetypů Junga přes celou historii lidstva. Druhá rovina se týká mlčení, tichého souhlasu a nemožnosti vzdorování násilí, což vede k šikaně (plynoucí ze zvířeckosti teens a dětí, kteří už mají racionální úvahu, ale neprojevují empatii) a což nezřídka kdy končí masovou vraždu. Čo Sung-hu popravil v areálu technické univerzity v americké Virginii 32 lidí. Robert Steinhäuser zavraždil na gymnázium Johanna Gutenberga šestnáct lidí. Eric Harris a Dylan Klebold postříleli třináct lidí. Proč? Klass na tohle v řádcích i mezi nimi odpovídá. No a třetí rovina se týká antisemitismu, diaspor, lynčování... což později přerůstá do Konečné řešení židovské otázky, nebo genocidu v Srebrenici. Pokud je tedy na začátku tohoto filmu řečeno, že je to podle skutečné události – není to za A, pravda (v dějinách Estonska se nic takového nestalo) a za B, to souvisí s tím, že jde zkrátka o průřez všemi tragédiemi, který se kde udály. Režisér Raag zaslouží vyznamenání za to, jak umně pořešil absolutní puzzle všech filmařů, kterak verglovat kamerou a rázem zalomením scény opustit hrátky s formou a explodovat v sugestivním líčení. Je zvláštní, že tak neskutečně silný filmy točí pouze ve Skandinávii a v okolních periferiích – v zemích vydestilovaných z Counter-Strikeu, vodky a melancholický deprese. Klass má mega drive od začátku do konce a 85% filmů, co se honosí zařazením „drama“, by při pohledu na něj měly projevit dostatek mravopočestnosti, zabloudit do stroje času a odfrčet z naší reality. ()

Reklama

freddy 

všechny recenze uživatele

Tak tohle je geniální snímek. A snad proto, že tento snímek považuji za geniální, bezchybný a dokonalý, jsem si ho vybral pro svůj "kulatý" dvoustý komentář! Nutno dodat, že to je poprvé, co jsem viděl film z Estonska. Ale poprvé jsem ho zaregistroval, když se promítal v roce 2007 na fesťáku v Karlových Varech. Bohužel jsem se na promítání nedostal, ale snímek jsem si zajistil o nějakých 8 měsíců později a vidím, oč jsem přišel, když jsem se tehdy nedostal do sálu ve Varech, kdy to anvíc bylo za účasti tvůrců a herců. Tenhle film je prostě tak reálný, tak uvěřitelný, tak zajímavě pojatý a natočený, že jsem si připadal jak v jiném světě. Před závěrečnou finální scénou jsem se celý chvěl a třásl napětím, při závěrečných titulkách jsem seděl před televizí jako v transu, nezmohl jsem se na nic a jen jsem tupě zíral. To se mi dosud stalo jen u ruského snímku Návrat, a teď podruhé. Tenhle film je prostě něco, co nejde nějak lehce okomentovat, to se prostě musí vidět. A jelikož studuji pedák a jsem tedy budoucím učitelem, tak už teď vím, že tenhle film bych chtěl pouštět na začátku školního roku svým žákům, aby věděli, jak může šikana skončit. Dávám pět hvězdiček a doporučuji ke zhlédnutí! ()

Aluska88 

všechny recenze uživatele

Drsné, syrové, mrazivé, šokující, hanebné, sugestivní a nezapomenutelné. Tento film mi roztrhal duši, poznamenal mysl a zlomil srdce. Dokonalá ukázka lidské destrukce, ponižování a zničení lidského jedince a jeho osobnosti. Snad nikdy jsem se při filmu necítila tak zdevastovaně a bezmocně. Vyznění a síla spousty scén, mě často dohnaly k pláči. Při jiných scénách mě zabolel snad každý pohled, výraz či pohyb. Stupňující se děj spěje k neodvratitelné tragédii. Byla jsem do něj zcela vtažena, že mě ani na chvíli nenapadlo, jaký bude konec. Fenomenální a působivý soundtrack mě při každém poslechu dokáže rozklepat a ještě více umocňuje celý zážitek. Skladba s názvem Kosmo od skladatele Paul Oja a nejvíce song Ma Ei Sure od hlavního "hrdiny" Pärta Uusberga. Pokaždé, když ho poslouchám, mrazí mě a v očích mám slzy. Vyzařuje z něj beznaděj, strach, prázdnota a konec. Se vzpomínkami na tento film a vlastními prožitky a myšlenkami, je dopad této písně nesmírný. Film, na který se někteří dívají "jinak". Něco z něj může být už dávno v nich, protože kdysi něco podobného sami prožili. Zažili ty chvíle naprosté bezmoci, kdy mají pocit, že už nemají síly se vzchopit, že už nemůžou dál. Pocity, že jsou zbyteční, podřadní a odvržení všemi. Není nikdo, kdo by je podržel, stál při nich, vytáhl zase nahoru. Jsou jen oni sami. Pomalu přestávají znát radost, jediné útočiště je samota. Pryč od všech a všeho. Žijí ve strachu a úzkosti, co bude příště. Zůstaly jen sny. Tímto se jim připomnělo, že už se to nikdy nesmí opakovat a pokud ano, bylo by to pro ně totální zničení. Vše se dá zažít v různých mírách a na každého člověka to může mít rozdílné následky. Většinou v nás však podrážení hrdosti a zašlapávání do země zanechá nevratné důsledky. Nenávidíme se za to, že se nedokážeme vzmoct, za to, jak jsme slabí, za to, co jsme a co z nás ostatní udělali a nenávidíme je. Dokážeme časem odpustit? V někom i přes to zůstane ještě lidskost a lítost. Lidé se dokáží změnit, ale to, co udělali, v nás zůstane napořád. Školy jsou džungle a lidé v nich se často dělí na "predátory" a "kořist." Vycítí slabost a odlišnost od stáda. Jsem vděčná, že jsem si základku už před léty vyšla. Zažila jsem si svoje a už nedopustím, aby k tomu zase došlo. V dnešní době bych ji už nepřežila. Tehdy mě zničila. Teď by mě asi zahubila. Kolikrát měla spousta z nás, kteří si něco podobného prožili, chuť udělat totéž. Kde se nachází ta tenká čára mezi tím, co se odehrává v našich myslích, touha po pomstě, touha udělat "něco", čím bychom všem ukázali, čeho jsem díky nim schopni, a tím, že své vize uskutečníme? Jak snadno může někdo přijít o vše, co ho dělá člověkem a jak snadno ho o to připraví ti, pro něž význam slova "člověk" ztrácí smysl. Lidé si dosah svého krutého a bezcitného jednání neuvědomí, dokud se neobrátí proti nim. Hlavním hrdinům nezůstalo nic. Uvnitř nich nezůstalo vůbec nic. Zbyla jen prázdná skořápka. Začali se propadat do propasti, z níž není úniku. Kolik ponížení, urážek, ran a činů dokáže člověk snést, než se začne rozpadat na kousky? Kam až musí chování druhých zajít, kdy překročí poslední únosnou mez, aby tím člověka dohnali k bezvýchodnému řešení, kdy má pocit, že je pouze jediné možné východisko? Pro ně v tu chvíli neexistovala jiná cesta ven. Jen ta jediná, jíž to lze skončit. Nezáleží na tom, co se chystají udělat, co tím způsobí a co přijde pak. Ví, že to bude konec, ale těch ostatních. Na nich samých už totiž přestalo záležet. Všechno okolo se propadlo do ticha. Vidí jen jedinou poslední možnost, jak se vzepřít. Z posledních sil zničit je dřív, než zničí sebe. Nesmí zvítězit, my to skončíme sami. Bude to náš konec, který rozhodne, ne jejich. Jediný únik z pekla je přemoci ty, kteří mu vládnou, dřív, než sami padneme. Vallo Kirs a Pärt Uusberg svým charismatem, hereckou chemií, strhujícími výkony a charaktery, vytvořili obdivuhodnou dvojku. Na druhé straně stojí postava třídního "vůdce", naprostého zmrda, jehož až s děsivou opravdovostí ztvárnil Lauri Pedaja a ostatní třídní osazenstvo. Naprosto zlomovým okamžikem je otřesná scéna na pláži, při níž jsem místy nebyla schopna udržet oči u obrazovky. Poté záběr na Kaspara, ležícího na posteli, se skelným pohledem. Poslední epizoda "Promiň, babi" je totálně zdrcujícím vrcholem snímku. Až po závěrečné titulky, které Vás s písní Ma Ei Sure úplně dorazí a vezmou poslední zbytky sil, co Vám zůstaly. Při uvědomění si toho všeho, hloubky filmu, pocitů, co se do mě naskládaly, se v závěru jakoby protrhne hráz všech těch emocí, které mě dusily, a zůstane jen nekončící záplava slz. Jedny z nejsilnějších momentů v této epizodě pro mě jsou, kdy zničený Kaspar před odchodem do školy obejme svou babičku, dlouhá výměna pohledů před vstupem do školy, zastávka před vstupem do jídelny (pohled Kasparových tmavých a nepřítomných očí) a poté, když do ní oba vejdou. Nenávistný pohled Joosepa a naprosto prázdný výraz Kaspara, když stojí tváří v tvář třídnímu tyranovi. Kluci, za tento film máte můj velký obdiv. Jako herci i jako postavy. Míra vcítění se do jejich kůže je pro mě maximálně intenzivní. Dokud budou lidé, jejich bezcitnost, krutost, arogance, absence respektu, pocit nadřazenosti a moci, se toto nikdy nepřestane dít. A zlobou, touhou po pomstě a zbraněmi, se takto často bude odpovídat na činy, slova a otázky, na něž nikdo nečekal odpověď. Třída se mi nesmazatelně vryla do paměti, ale nevím, kdy budu mít sílu, se na ni, jako celek opět podívat. Nikdy nezapomenu, jak jsem se několik dnů po zhlédnutí cítila. Venku jsem měla pocit, že se to děje všude. Při každém křiku, nadávkách či smíchu skupinek mládeže. Venku svítilo slunce, ale já měla pocit, jakoby se vše kolem mě bortilo. Slunce bylo příliš ostré a hlasy a křik lidí příliš hlasitý. Velmi těžko popsatelné. To, co tímto tvrdým příběhem z chladného a šedivého severu dokázal Ilmar Raag vytvořit, překoná ve svém významu, zpracování a hlavně dopadu kdejaký komerční trhák či tzv. "hvězdně obsazený" oscarový hit. Představitelé hlavních rolí, i většina ostatních, nejsou herci. U tváří s hvězdnými jmény vidíme často známého herce, který hraje postavu s předepsaným scénářem. Ale zde to jsou prostě studenti, jež nechal Ilmar Raag ve velké míře improvizovat. Tito neznámí a neslavní pro běžného diváka, dávají všemu obrovskou míru uvěřitelnosti. It's so fucking real! Příběh se do diváka vmáčkne, rozemílá ho a na konci nechá odhozeného a roztrhaného na cucky. A já si říkám, jak chladně a bez zájmu Ilmar něco takového dopustil, klidně nechá ty rozbité kousky, co z nás zbyly, ležet na hromádce a je mu jedno, co to s námi udělalo a jak dlouho se z toho budeme sbírat. Žádný film na mě neměl takový dopad. Pro mě je to něco jako sebezničující terapie s emocionálním rozkladem. Pár dní po tom, co jsem film viděla, na jedné norské škole devítiletý chlapec střílel na spolužáky. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Tento problém je v současnosti dost aktuální, jakoby nějaký šílený trend a bude narůstat. Kde se ale stala chyba? Jsou vždy tyto činy důsledky šikany? Každý člověk svým způsobem chce, aby se o něj lidé zajímali, aby si ho všimli, aby ho ocenili, měli rádi. A každý člověk k tomu využívá různých prostředků. Je toto jeden z nich? Pak začíná zřejmě chyba někde ve společnosti, v jejím vývoji, přístupu, nátlaku a ve výchově, která se tímto přestává moci ovlivnit. Tento film moc bolí, protože může otevírat staré rány. Kde jsou hranice? Ty už v dnešní době neexistují... "Kardad?" / "Bojíš se?" - "Seda me ju tahame." / "To jsme přece chtěli." "Lähme." / "Tak pojďme..." () (méně) (více)

tombac 

všechny recenze uživatele

Kdy se podobné filmy začnou točit u nás? Toť v čase, kdy se u nás tématikou mladých v lepším případě zabývají Gymply, Rafťáci a podobné typicky české, rádobyvtipné povrchnosti o nadržených, potažmo revoltujících pubescentech (jak příznačné, že hlavní trýznitel v Klass se dost podobá V. Kotkovi), toužebná otázka, nad kterou si zdejší filmový fanda jen rezignovaně povzdechne. Plné hodnocení dávám filmu z dosud mě neznámého filmového Estonska za působivé uchopení společensky závažného tématu, které navzdory nepřekvapivému průběhu a nijak extrovní formální stránce vyznívá v Klass patřičně mrazivě. Ony velmi nepříjemné a ponižující akty jsem ve škole téměř nezažil, ale do kůže Kaspara a Josefa jsem vklouzl snadno. Co byste, být jimi, dělali vy? Pane Janáku, prosím Vás, aspoň jednou se přestaňte ve svých filmech zabývat rozbouřenými hormony Kotka s Mádlem a natočte něco vážnejšího... ze života. Něco jako Klass. ()

Galerie (11)

Zajímavosti (12)

  • Herci během natáčení mnohokrát improvizovali. (Othello)
  • Film je natočen na základě skutečné události, která se stala na jedné nejmenované škole v Estonsku. (DexMASTER094)

Reklama

Reklama