V kleštích

Příklad, kdy jednoduché, ale precizní televizní zpracování výrazně předčí literární předlohu. Boileau a Narcejac mají sice dobrý nápady na zápletky, ale zpracování je vždy odfláknuté a nedomrlé. Naštěstí tady se divák může opřít o výborné herce a příběh je hned plynulejší a logičtější. Jako bonus = pointa při čtení závěti. (10.03.2017)

„Kdo chce moc, nakonec nemá nic…“. Nikterak oslňující příběh, ale ku prospěchu se tu sešla řada známých herců, kteří svými výkony dokázali udržet unylou zápletku v mezích sledovanosti. Marta Vančurová tu byla sice jakási sešlá, ale společně s Viktorem P. předvedli slušnou práci. Bartoška mi tu byl tak nějak protivný, ale to bylo dáno jeho rolí – stejně jako Preiss tu byli za dobré „vyčůránky“. Nakonec každý v této velké lži dostal, co zasloužil! A proto se nikdy nevydávejte za někoho jiného, může se vám to šeredně vymstít!!! (21.11.2020)

O detektivku vůbec nejde, nikdo nic nevyšetřuje, jedná se spíše o krimi. Skoro až podobenství o anonymuzujicich vztazich i uvnitr rodin - manželka nezná svého manžela, tetička své neteré, otec blábolí, nikdo mu nevěří, ale všichni se tesej, až natáhne bačkory, jeden manžel ozeneny s penězmi a ten druhej vlastně take. Hvězdička nahoru za závěr jak Bartosky, tak Fabiánové. Inscenace mi připomněla novelu Fotograf od Pierra Boulleho až tak, že jsem podlehl dojmu, že se jedná o stejného autora. Leč jméno podobné, ale rozhovor se sebou samým vlastně týž. 9/10. (13.12.2022)

Tuto detektivku si pamatuji z dětství, bylo mi necelých deset a bylo mi výjimečně dovoleno koukat večer na televizi. Pamatoval jsem si hrůznou atmosféru letecké havárie a naturalistické scény z nemocnice. No, v dospělosti jsem ve filmu nic z toho nenašel, zato jsem našel v příběhu, který jsem jako dítě evidentně vůbec nepochytil, jiné kvality. Hodně mě bavil Bartoškův frajer, který v polovině filmu celou situaci vtipně zrekapituloval, aby mu na konci úsměv poněkud zhořkl. Nemohu prozrazovat, ale to vyústění opravdu stojí za to, takže zapomenete i na velmi televizně inscenační filmařské pojetí. (15.12.2020)

Mně vždycky bavily ty socialististické TV inscenace, které se odehrávaly v zahraničí. Děsně mně vždycky bavilo jak je z Adamíry, Moravce, Haničince atd.. třeba inspektor Meyers, který právě přijel z Londýna do Herefordu vyšetřovat smrt Jenny Backingové, to vše v kulisách Kavčích hor se snahou alespoň trochu diváka dostat prostředím do Anglie. :-) Tady šli tvůrci ještě dále a krom Paříže se chvilku ocitáme na ostrovu Réunion v Indickém oceánu a v nemocnici v Djibouty. Zápletka je jednoduchá. Po pádu letadla je bohatý magnát ve špatném zravotním stavu a ztratil paměť. Blízcí příbuzní se ve snaze dědit po jeho předpokládané brzké smrti rozhodnou vydávat za jeho zesnulou dceru, která katastrofu nepřežila jeho další příbuznou. Ze začátku vše klape jak po másle, ale starý pán en a ne zemřít a co víc, občas má záblesky zdravé paměti. Do toho se navíc ukazuje, že zesnulá dcera byla vdaná což případné dědictví značně komplikuje. --- Jak jsem psal, čekal jsem bžundu, ale musím uznat, že se s prostředím štáb celkem popral. Hlavní co mne táhlo byla herecká dvojice Vančurová - Preiss. Tito ,,Milenci v roce jedna'' mne dostali filmem z roku 1973 a tak jsem byl zvědav na jejich pozdější projev. Celkově lze říci, že to bylo kupodivu koukatelné a závěr mně opravdu dostal, protože za ten by se nemusel stydět ani Shakespeare. A Fabiánová koukající v těch svých brýlých do kamery na závěr... masakr ! Dávám za tři kočičí tabletky. * * * (29.10.2018)