Červená pustina
-
Deserto rosso, Il
-
Červená pustatina
-
Red Desert, The
Drama
Itálie / Francie, 1964, 120 min
Režie:
Michelangelo AntonioniHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Monica Vitti, Richard HarrisObsah
-
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. (oficiální text distributora)
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. Komentáře uživatelů k filmu (49)
-
Houdini
Zlatý Lev(20.12.2005)
-
tron
Troška pôvabné, troška drsné, troška bezvýchodiskové, troška nádejné a veľmi zahmlené i naliehavé.(11.8.2007)
-
Lynn
Vlastně jsem tento film M. Antonioniho vůbec nepochopila... ale mám ráda filmy, které vlastně člověk nemusí a nemůže pochopit - stačí se jimi nechat unášet. A tohle byla hodně depresivní cesta, zvlášť díky zvukové stránce - industrial téměř v každé scéně. I vizuálně jde o nanejvýš cenný klenot. Film, který musí člověk vidět vícekrát, protože napoprvé mu neodhalí vše (nebo vlastně skoro nic). O to je to pak napodruhé či napotřetí lepší a lepší...(24.1.2009)
-
Jeanne
Film o osamělosti, který možná i časem docením, ale napoprvé se mé duše vůbec nedotknul, snad proto, že nevím, jak se ztotožnit s postavami stále hledajícími únik ze samoty v povrchní zábavě. Vyvolával u mne však třeba otázky, zda jsou všichni kromě hlavní hrdinky tak snadno spokojení, předstírá jen ona ve chvilkovém smíchu spokojenost...? „Technická“ stylizace Červené pustiny se mi oproti Zatmění v nádherných černobílých obrysech a světle zdála úplně nepřátelská.(16.5.2005)
-
sportovec
Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy.(21.2.2011)
-
kinej
Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu.(14.9.2009)
-
Lavran
Odstrašující příklad pseudointelektuálské pseudorafinovanosti a sebestředné onanie - chladný a hrubý jako beton, iritující, ztracený, pustý, rozbitý, bludný. Červená pustina je Antonioni, který je stále posedlý kódem ostrosti, otevřenou formou a experimentováním s vizualitou, resp. poprvé s barevností (v těchto třech prvcích spočívá váha té jediné odcizené hvězdičky), leč "on the other hand" je stižen neschopností jakkoli uvést do "děje" a vyprávět srozumitelně, aniž by si divák, zahlcený desítkami metafor a symbolů, připadal jako neználek a trouba. A vyjma neustále se navracejících neurotických stavů, které bylo potřeba zasadit do jakéhosi logického rámce, aby vůbec mohl film existovat a nestal se jen snůškou rozpáraných momentek (čemuž stejně neunikl), nefungují ani strojově líčené emoce - a to je zvláštní, protože jde o pocitový film. Bezpohlavní a zmatený výsledek podtrhuje příšerně protivná a přehrávající Monica Vitti, jejíž postavě jsem přál co nejrychlejší možnou smrt. Mohl vůbec snímek, který se již v úvodních titulcích chlubí festivalovým oceněním, dopadnout jinak?(25.12.2008)
-
Radko
odpad!Antonioniho chladné, rozťahané intelektuálne samoobžerstvá, vyžívajúce sa v popisovaní depresií, osamelostí a tvorivých kríz hrdinov ma nikdy veľmi neoslovovali. Navodenie stiesňujúcej nálady je aj tu vytvárané neuveriteľne zdĺhavým ničnehovoriacim zobrazením, kedy sa divák sám dostane do podobného stavu ako hrdina týchto prázdnych obrazov, plných vznešenej nudy. Ako správne poznamenal Johny_MH: pri sledovaní jeho filmov, podobne ako ich hrdinovia "jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my". Navodenie pocitu odcudzenia človeka v spriemyselnenej krajine sa nedá vierohodne ukázať tým, že tápajúce postavy blúdia v smogovej hmle produkovanej fabrickými komplexami v sprievode podivných zvukov odnikadiaľ nikam. Názov filmu vystihuje obsah - kde nič, tu nič, len vyprahnuté, chladné kolorované, veľké Uff !!! Takto nejako vyzerá kritika spoločnosti spoza kaviarenského stolíka, bez akéhokoľvek spoluprežívania, či aspoň minimálnej citovej zaangažovanosti. Už dávno som sa tak netešil, že film skončil.(22.6.2005)
-
Vitex
Jedna slečna mi kdysi řekla, že je to něco podobného jako Cizinec od Camuse - v jistém směru měla pravdu. Jinak je to film s jednou z nejzajímavějších vizuálních stránek vůbec.(10.3.2007)
-
MIMIC
Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše.(22.6.2005)
-
Xeelee
Úplně jsem nepochopil, co se autor tímhle dílem snažil světu sdělit, ale vizuální zpracování a industriální depresivní atmosféra mě naprosto pohltily.(29.9.2009)
-
dzej dzej
Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina.(14.4.2006)
-
GilEstel
Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94%(15.11.2010)
-
sinp
Intelektuální výlet a hrst emocí, jak je ostatně u Antonioniho dobrým zvykem. Mazaný tvůrce zavírá Monicu Vitti do vlastního nejhlubšího nitra a divákovi moc neukáže. Kusé informace o původu trápení ještě relativně tolerantní pozorovatel zkousne, ale poněkud odtažité vyprávění postupně udolá i vola. Film je patřičně chladný a Antonioni dokazuje, jak výborně umí navodit atmosféru. Tentokrát ji nepředvádí v ani trochu pozitivním světle. Nenechá příliš prostoru ani vedlejším postavám, všechno se zde podřizuje způsobu žití. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, která pro někoho možná působí na pohled půvabně. Je nesporné, že na některých místech dochází ke zjednodušení a konec je tak trochu alibistická hříčka, což ale nevadí. Červená pustina je výrazně subjektivní film, zdánlivě na okraji umělcovi tvorby, ale se svým jasným postojem si určitě najde své věrné.(11.10.2009)
-
Skip
Koukat dvě hodiny na poněkud zmatenou ženskou, i když to byla Monica Vitti, je dost náročný počin. Ten film je prázdný jako lidé, o kterých byl. Ještě že se kameraman pořádně vyřádil a jen proto ty dvě hvězdy, jinak je to dost nudná záležitost.(26.3.2009)
-
Šandík
Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola(21.7.2008)
-
Revanx
Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(25.1.2009)
-
zazzou
Závěrečná část tzv. tetralogie citů je nesmírně sugestivním dílem, brilantní výtvarnou kompozicí a něčím co se velmi těžko pojmenovává, ale o to intenzivněji prožívá. Monica Vitti je překrásná a nesmírně talentovaná a režisér jí v tomto snímku poskytl mimořádně mnoho prostoru (Monica prakticky nezmizí během celého filmu ze záběru), až jsem pomalu získával dojem, jako by byl celý film věnován právě jí. Film, který je mistrným zachycením krize lidských citů a lidské identity, která zde dosahuje svého vrcholu a zdánlivě vzbuzuje dojem, že již sotva může být hůř. Pokrok se stal bohem i katem. "Mami, proč je ten kouř žlutý? Protože je v něm jed. A pták, když tam vletí, tak umře? Ne. Ptáci už to vědí a nelátají tam." V případě člověka je nasnadě se ptát, zda-li je možné si tuto volbu vůbec připustit.(4.7.2010)
-
Magyar
Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá.(29.9.2009)
-
YURAyura
2/10 Dlouha nuda, kterou nezachrani ani Harris s prekvapivym mnozstvim vlasu, ani nerozvinuta problematika dusevniho zdravi Vittiove se vsemi peripetiemi stretu s normalnim svetem. Pozdejsi Antonioniho filmy se mi libi o hodne vic...(21.10.2009)
