Červená pustina

Deprese a neuroza.Dvě harpyje, které pronásledují lidi v této či naší společnosti. Obě duševní poruchy se pak podepisují na našem jednání.Děj se ve značné míře odehrává v téměř surreálném světě kolem průmyslového centra, ale myslím je jen dobře, co se tím podtrhuje.A nejsou to jen barvy, posléze i kompozice jednotlivých záběrů, které by mohly být obrazy samy o sobě.Mejdan v rozpadající se rudé barabizně s bizarními figurkami účastníků-naproti tomu pohádka vyprávěná malému dítěti, které zrovna překonalo šílenou krizi, kdy hrozilo ochrnutí, ale současně hraná pozorovateli.Nic z toho nevede k úniku před tím, co jsem zmínil shora.Ani milenec nepomáhá...zůstává jen pištění harpyjí, které nejde odehnat.........Anebo ano?...Nádherný film !

******* Jednoznačně nejlepší Antonioni, předčí i lechce strojenou Zvětšeninu. Kameru z roku 1964 se spousta hochů dodnes snaží napodobit, ale bez šance. Psychologie postav (zejm. Monica Vitti) možná není 100% přesná, ale to tady až tak nevadí (i tak je krásná). Pokud si chcete tento film vychutnat na DVD, vyhraďte si místo 114 oficiálních minut raději dojnásobek. Budete se hodně vracet.

podobně jak někteří jiní. při prvním zhlédnutí mě hlavně zaujala Monica Vitti (nesjkrásnější žena která se dostala do pole mého pohledu) a výtvarné ztvárnění. pak je třeba určité věci v životě prožít.. a podívat se ještě jednou.. Antonioni kdysi o sobě řekl, že není intelektuál. Myslím si, že lhal. Jenže na tento film se dá dívat také (a mělo by se hlavně) dívat citem. Kdo umí cítit, toho Il deserto rosso vtáhne a z deprese přemýšlení a vzpomínek na film už nepustí.