Červená pustina
-
Deserto rosso, Il
-
Červená pustatina
-
Red Desert, The
Drama
Itálie / Francie, 1964, 120 min
Režie:
Michelangelo AntonioniHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Monica Vitti, Richard HarrisObsah
-
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. (oficiální text distributora)
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. Komentáře uživatelů k filmu (49)
-
Numas
Tradiční téma uměleckého filmu -lidská osamělost- zde dostává opravdový obsah. Téměř knižní kvalita.(28.5.2004)
-
LuckyK
Asi nechápu jeho velmi pomalé záběry a tempo, stejně jako pointové prázdno.Možná je to filosofie, ale nevím jaká. Opravdu pustina, ale filmová a především dějová, jako i jeho skoro všechny filmy.(16.1.2009)
-
quasar
Kamera, kamera a zase kamera. Škoda, že film není černobílý jako jeho předchůdci. Pro mne by mohl být i v portugalštině (kterou neovládám), obrazová stránka filmu je natolik silná.(25.12.2011)
-
Anderton
Pohltila ma vizuálna stránka filmu. Tentokrát ale svojou depresívnosťou, zvolenými farbami kamerou. Antonioni vlastne stále rieši to isté, takže hodnotenie môže závisieť od poradia, v ktorom jeho filmy pozeráte. Všetci sú prázdni, osamelí, hľadajú ani nevedia čo a tak podobne...v lepšom prípade majú aj peniaze. Moje vysoké hodnotenie teda vyplýva z vizuálnej štylizácie, pretože niečo podobné ste ťažko ešte niekde mohli vidieť.(26.5.2012)
-
huzgi
Excelentí závěr tetralogie citu či spíše tetralogie ztráty citu nebo neschopnosti citu. Antonioni si dál pohrává se svými tématy, zkoumá roli a postavení citu v moderní společnosti, rozvolňuje realitu a nechává diváka tápat. Sveřepou neklidnost snímá úžasně mazlivá a klidná kamera Carla di Palmy, později dvorního kameramana Woody Allena.(31.5.2010)
-
JohnTheOne
Filmy jako tento se hodnotí velmi těžce. Chápu že je to klasika a že to má hodně do sebe, ale pro mě to bylo až moc intelektuální a zdlouhavý, naproti tomu se tyto vyloženě nudné pasáže mísí s částmi úplně dokonalými a především druhá polovina filmu je dost dobrá. Výsledek je tak něco mezi.(28.9.2010)
-
Artmovie
Úžasné obrazy a úžasná Monica Vitti. Tato herečka mě nejvíce zaujala ve filmech Michelangela Antonioniho. Perfektně dokáže zahrát nešťastné a nepochopené ženy, bořící se někam do neznáma, kde jim nikdo nedokáže pomoct. Prostě úžasně zahrané a krásně předané pocity divákovi. Po Zvětšenině a Noci je to Michelangelův nejleší film. Díky těmto filmům se těším na další díla od tohoto osobitého režiséra.(8.5.2012)
-
guola
takisto môžem čiastočne súhlasiť s Johny_MH, moje šťastie je v tom, že som nebol "nucen tytéž pocity prožít". Prežívam ich aj bez donútenia a Antonioni je so mnou v tomto filme na rovnakej vlnovej dĺžke. Pre mňa bola Červená pustatina veľmi intímny a očistný zážitok.(14.12.2005)
-
Trismegistos
Bezútěšnost industriálního světa. Bizarnost vztahu vnitřní krajina člověka – betonové prostředí továren. Na jedné straně barevnost, život, reflexe, na druhé ponurá nálada zvuků mechanických strojů, kouře z komínů, naftou umrtvených polí (což umocňuje u Antonioniho klasicky vynikající kamera). Snadno si lze představit, že člověk pocítí stísněnost, když se do takového světa dostane. Ale to vše je jen decentní nádech nálady něčeho cizího, stále jsme jen na návštěvě - jsme obklopeni, ale ne prosyceni. Postavy z Červené pustiny však v této krajině žijí, právě ta je jejich domovem. Co znamená nutnost vztahovat se dennodenně k tomuto světu? 4.5/5(30.9.2011)
