Černočerná letní nos, šumění lesa a šplouchání vody. Joska Vejr, po pás ve vodě, zápasí v té tmě s kluzkým, mrštným tělem ryby. Otec Vejr na břehu rybníka té vzrušující bitvě přihlíží, soustředěn na ni a zároveň na lesní pěšinku. Cvičené ucho pytláka zachytilo cosi, co do téhle noci rybářského dobrodružství nepatří. Drobný pokyn, smluvené znamení a Joska je z vody venku, úlovek bezpečně skryt před bystrým zrakem toho, jehož jméno ti dva uhodli dříve, než se skutečně objevil. Přítel osobně, nepřítel z povolání - baštýř Václav Jareš.
Baštýř a pytlák, to nejde dohromady, během let se z jejich střetů stal téměř sport. Pytláci Vejrové nebyli nikdy chyceni při činu, a baštýř Václav své léčky násobí, precizuje. Přesto je tu jakási nevyjádřená, pečlivě opatrovaná, velmi hluboko schovaná nitka porozumění vášni otce Vejra a jeho syna Josky. Není to obhajoba pytláctví, ale snad sympatie ke klukovinám dospělých mužů, k zápalu pro věc, k úsilí, s nímž se tito dva mužové, trochu komičtí ve vážnosti svého počínání, plíží nocí v rybníku a s dětinskou radostí z něho kradou ryby. I tentokrát bude baštýř Václav Jareš oklamán, i tentokrát bude mít tak trochu vztek, že Vejry nechytil při činu, a znovu si umíní, že se to příště už musí podařit.
Tolik chápavé lidskosti je schováno v drobných příbězích z okolí Ražické bašty, kolik jsme ji zvyklí vyčíst z díla Jaroslava Haška, podle jehož povídek byl také tento pořad natočen. Autorům se podařilo tuto velejemnou strunku nejen ponechat napnutou tak, jak to Hašek v předloze udělal, ale dokonce vyladit ji k tónům, jež z obrazového zpracování vytvořily malý koncert. Příroda kolem jihočeských rybníků, pestrá a podmanivá jako lidé, kteří u nich žili, citlivý výběr herecký představitelů, v jejich podání český humor dostává své typické zabarvení a zní nám s trochou jízlivé kousavosti i bodré laskavosti.
(oficiální text distributora)
