Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    ****

    Andrzej Wajda se rozhodl postavit látce, která v Polsku dlouho vypadala jako tabu. Pro něho je to ostatně i velice osobní záležitost. Začíná s popisem toho, co zločinu předcházelo: útokem na Polsko z jedné strany německou a z druhé sovětskou armádou. A neukazuje to na bojujících vojácích, ale na civilistech před invazí utíkajících. Podobní civilisté jsou klíčoví i v (po)válečných scénách, kdy byl zločin Němci odhalen a později Sověty překroucen. Škoda, že většina těch osudů jsou jen takové načrtnuté mikropříběhy. Na druhou stranu toho tvůrci na malé ploše dokáží říci hodně. A překvapilo mě, že je to hlavně o ženách (muži tu skoro nejsou vidět). Nejsilnější záběry – tedy masakr samotný – si filmaři nechali nakonec. A dobře věděli proč. Ale i tak je to spíš 70%.(24.11.2008)

  • NinadeL
    ****

    Andrzej Wajda, narozený 6. března 1926, se se svým filmem Katyň (2007) vrátil k tématu, které formovalo celý jeho život, směr jeho myšlení a vzdělání. Téma Katyňského masakru pro něj bylo tématem zpracování dějinného selhání v širším měřítku a příběhu jeho otce v užším pohledu. Post Mortem byl původní název filmu, který byl později změněn pro snazší identifikaci filmu. Kromě výsledné realizace je samozřejmě velice silným příběhem už samotná Wajdova cesta k tomuto projektu. Zatímco před rokem 1989 o něm nemohl Wajda ani uvažovat, a také se touto otázkou nezabýval, s nastolením současné politické situace se mnohé změnilo. Nebylo už nutné směřovat apel na zájem ze zahraničí, bylo možné uvažovat o natočení filmu v Polsku. Klíčovými podtématy se staly otázky samotného zločinu a lži, která tento zločin zastínila. Zločin vykonala sovětská NKVD v roce 1940 a po dlouhé roky byl podsouván Německu a datován do roku 1941. Tento klíčový rozkol a jeho dopady na různé vrstvy polské společnosti Wajda vypráví skrze ženskou optiku – matek, manželek, sester a dcer. Wajda zpracovává vlastní prožité zážitky s vlastní matkou a její vírou, která ji posilňovala až do konce války, sám sebe do filmového scénáře neprojektuje, dokonce anonynimizuje jednotlivé příběhy a určujícím způsobem zaznamenává zprávu o mnohovrstevnaté proměně polské společnosti během válečných let a v době, která bezprostředně následovala. Wajda dlouze uvažoval o literatuře, o kterou by se mohl opřít, nejcennějším se mu staly vzpomínky očitého svědka Jozefa Czapskiho. To mu pomohlo k definitivnímu rozhodnutí natočit film bez kompromisů. Proces příprav trval celé desetiletí, leč jak sám poznamenal, to téma ho nemohlo minout. A nakonec označil Katyň (2007) za rozloučení se s fenoménem Polské filmové školy. Když s ním Polská televize natočila rozhovor plný piety a hmatatelné úcty, připomenula jeho filmy o nacistickém odboji – Nezvaní hosté (1955), o Varšavském povstání – Kanály (1957), a samozřejmě jeho nejslavnější film z květnových dnů roku 1945 – Popel a démant (1958). Wajda tehdy připomenul, že se vědomě vrátil k tehdejším stylu vyprávění, ale zkombinoval ho s nejmodernější technikou. Dalším důležitým momentem jeho příprav byly dvě vzpomínkové knížky dcer popravených v Katyni, které sepsaly vzpomínky o proměnách svých matek, což určilo směr rodinných historií vyprávěných skrze ženské postavy. Velice účinně a přitom věcně bez patosu takto vyniká například malá domácí rozprava profesora z Jagelonské univerzity s jeho manželkou krátce před jeho zatčením. Stejně tak proměna vztahu dvou sester, které přišli o svého bratra a každá z nich se po válce postavila na jinou stranu nového politického rozdělení Polska. Vyvrcholením všech vrstev filmu o Katyni je samozřejmě zobrazení genocidy inteligence za pomoci rutinního počínání si členů NKVD. Symbolický je detail na odlišené prožitky každého jednotlivce. Je fantastické, nakolik je Wajda vcítěn do dnešní generace a rozporu otázek povědomí o minulosti a strachu o povědomí o minulosti. V úvahách na toto téma došel až ke zatraktivnění svého filmu pomocí mladých herců, aby nezatěžoval mladé diváky svou oblíbenou hereckou generací. Stejně tak je velice zajímavé, nakolik je Wajda schopen vést dialog na téma cti a proměny tohoto fenoménu v dnešním slova smyslu. Uvědomil si, že nechtěl natočit další film o polském utrpení, ale znovu otevřít otázku o vině a obvinění. Z mého pohledu je naprosto klíčovou práce se zobrazením dvojí povahy říšské a sovětské filmové propagandy. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako klasická esence zla, ovšem mající v rukou na vlastní obhajobu dokument z Katyně, přičemž ten je v rámci příběhu promítnut soukromě paní generálové, která díky této skutečnosti prozře. A na straně druhé jsou tytéž obrazy z roku 1943 opatřeny záhy novým komentářem ve prospěch sovětské propagandy, proti které se pokusí paní generálová vystoupit. Dalším nosným tématem je absolutní chaos ve vládě v roce 1939, ovšem ten je zde zachycen jen útržkovitě. Větší prostor je věnován odpovědnosti a polskému patriotizmu. O tezi obětování svých nejlepších synů a opuštěných žen, které se stávají němými svědky proměny politické situace v bipolární poválečný svět. Jedním z nejlepších vložených příběhů je kontrast tří sourozenců, přičemž jde o dvě sestry a bratra. Bratr byl popraven, jedna ze sester obětuje svůj život za pravdivý náhrobek pro svého bratra a poslední přeživší sestra pochopí, že lidové Polsko se chystá být věčným a není proto prostor pro dialog. Není ani opomenuta důležitá marginálie. Původně se NKVD mohlo zdát, že nebudou nikdy postižitelní a ponechali tak popraveným při sobě jejich osobní věci. A přesto bylo poměrně snadné v očích veřejnosti posunout událost genocidy o celý rok. Stálo to ovšem životy mnoha dalších lidí. Kdo přežil, mohl podobně jako Wajda navázat v druhé generaci polské inteligence a reprezentovat novou polskou společnost na světové úrovni. Nemyslím si, že jedině syrový mechanismus genocidy by byl tím nejsilnějším momentem, osobně spatřuji mnoho dílčích vrcholů ve Wajdově Katyni – zejména zatčení špiček z Jagelonské univerzity vyvolávající všechny pozitivní emoce vážící se k patriotizmu nebo dialog přibližující myšlenku o zdánlivé nenahraditelnosti zástupců inteligence a nahraditelnosti strojů na vraždění.(8.6.2012)

  • kinej
    ****

    Wajda ztvárnění této polské tragédie uchopil skvěle. Ve snímku není hlavní hrdina, těžiště je rozloženo na několik postav. Spletenec příběhů lidí, jež katyňský masakr nějak poznamenal tak umožňí divákovi domyslet si náslekdy tak zrůdného činu. Na druhé straně těkavost dějové linie tak trochu znemožňuje pořádně se do příběhu ponořit. Avšak závěr je opravdu drtivý. Vraždění vojáků natočeno syrovou kamerou a navíc je doprovázeno lezavě depresivní hudební kulisou, takže na diváka dopadne balvan beznaděje. Ač se jedná o polský film, brutální závěr je univerzální. Každý si tak dokáže představit zvrácenost mozku, ve kterém se toto zvěrstvo zrodilo. Při posledních záběrech mi bylo fakt úzko a tak to má asi být.(20.3.2009)

  • bassator
    ****

    43rd KVIFF 2008 - OFFICIAL SELECTION - OUT OF COMPETITION - Hlavní program - Mimo soutěž - Citlivě natočené, ale bohužel bez happy-endu... - 7. 11. 2008 - kino Vesmír - Náchod - 80%, AUDIENCE AWARD - Divácká cena deníku Právo (Divácká cena: 1234) - 1.39/217(21.11.2008)

  • paascha
    ***

    Téma silné jako hrom, ale provedení mu nestačí. Škoda(26.5.2009)

  • - Toto je první film, kde uvidíte jak sovětský důstojník zdraví udatnou německou armádu Adolfa Hitlera. Osmdesátiletý režisér Andrzej Wajda se dočkal doby, kdy se mohl natočit film o povražděných polských zajatých důstojnících Rudou armádou. Byla to jeho povinnost, neboť tam byl popraven i jeho otec. Film se ale dotýká též poválečného režimu v Polsku, kde lidé spojeni s Katyní jsou perzekvováni. Rusové doposud neuznali tyto popravy jako genocidu. Mladá generace, která nezažila život v totalitě bude těžko chápat jemné souvislosti ve filmu. "Jak dlouho si myslíš, že jim vydrží, to přátelství?" hovoří spolu zajatí důstojníci, když viděli přátelské uvítáni německého a sovětského důstojníka. "Hitler slibuje tisíciletou říši, komunismus je na věčné časy, to vyjde nastejno." (Zdroj: ČSFD.cz)

  • - Otec režiséra Andrzeja Wajdu bol jedným z popravených dôstojníkov a on bol nútený vyrastať v tzv. katyňskom klamstve. "Po roku 1945 sa katyňská lož stala základom sovietsko-poľského priateľstva," hovorí. "Sovieti chceli od nás, aby sme verili, že Nemci spáchali tento zločin. Tým klamstvom nás kŕmili v škole, všade ste mohli počuť toto klamstvo," spomína režisér v rozhovore pre BBC. (PeterJon)

  • - Ako sa ďalej píše v rozhovore pre anglickú BBC, v útlom bytíku v centre Varšavy 78-ročná pani Jolanta Klimowicz dodnes prechováva v obálke zhnednuté fotografie otca, ktorý bol jedným zo zavraždených v Katyňskom lese. Mala vtedy 10 rokov, keď ho odviezli. Rodine nikdy nepovedali, čo sa s ním stalo. Jej matka roky dúfala a žila v klamlivom dojme, že jedného dňa sa vráti zo sovietskeho zajateckého tábora. "Bolo to tabu, nesmeli sme nikomu o tom hovoriť, poľská komunistická vláda blokovala všetky verejné debaty týkajúce sa katyňského masakru. Dokonca ani rodiny nezvestných sa nesmeli navzájom stretávať a utešovať,“ spomína pozostalá dcéra. (PeterJon)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace