Nastala chyba při přehrávání videa.
  • lesumir
    *

    Jejda, tak tohle ne :-)(28.11.2009)

  • Shadwell
    *****

    Zajímá-li někoho, jaká je souvislost mezi Gamerem, CinemaScopem, tridentským koncilem a Rotundou sv. Martina na Vyšehradě a co dalšího filmoví historici přehlédli nebo zatajili, nechť pokračuje ve čtení. ____ Oficiálně byl film vynalezen v průběhu 90. let 19. století. Vznikl jako následek průmyslové revoluce, stejně jako telefon, nebo automobil. Ve skutečnosti je film poměrně složité médium, a než mohl být vynalezen, muselo se sejít několik technologických náležitostí. Nepřekvapuje proto, že jeho kořeny sahají až do románského umění, čemuž nasvědčuje úzká spojitost mezi rotundou a zootropem. Zootrop je de facto desetkráte zmenšená rotunda. Oboje disponuje kruhovým půdorysem, oboje má tvar rotačního válce, oboje nějakým způsobem působí na návštěvníka. Rozdíl je v tom, že rotundu obdivuje divák zevnitř, kdežto zootrop zvenku. Prostor kina, ovládající a paralyzující užaslé publikum v sálu odděleném jednoznačně od okolního světa, má blíže k rotundě než k zootropu. Vedle zootropů, kinetoskopů a jiných optických hraček narušovalo ideu uzavřených kinosálů dvojí: fenomén kinematografických přestavení pod širým nebem (film nacházel své místo už na začátku svojí existence také v prostorách často improvizovaných a náhodných, na náměstích, trzích, v zahradách, na dvorech, v sadech) a trpké pravdy, jež otřásly sebevědomím a jistotami moderního člověka. Einstein a Freud představovali pro počátek 20. století stejné poselství – svět není takový, jaký se zdá. Najednou se nedá zcela věřit smyslům. Následkem tohoto jsme vnímali svět chvíli jako karneval libovůle, kde neplatí žádná pravidla, a chvíli jako vězeňský dvorek, na kterém chodíme v pruhovaných šatech stále dokola. Proto bylo třeba navrátit lidstvo tam, odkud se zásluhou rozpadu starého světa vymklo – z vně dovnitř, ze zootrpu zpět do rotundy. Snaha obestřít diváka a nenechat ho vystoupit ven ke svobodě dosáhla svého extrému v baroku. Odpovědí na tehdejší protestanské reformy se stal tzv. tridentský koncil, který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická církev se v žádném případě nehodlá smířit s odklonem některých zemí od duchovní závislosti a poslušnosti papeži. Podobně se nechtěli smířit hollywoodští producenti s úpadkem studiového systému a hledali způsob, jak vylákat diváky z jejich obývacích pokojů do kin. Velkou část zájmu na sebe strhlo televizní vysílání, které výrazně proměnilo – často k horšímu – chování diváků. Rozložilo vlastně celý systém. Na jedné straně posílilo a banalizovalo ireálno a fikci, jež jsou podstatou každého filmu, a přesunulo značnou dávku cynismu na informace jako takové; na druhé straně vyvolalo nové zvyky, jako je například „zapping“ (přepínání kanálů), nebo doprovodné komentáře, které desakralizují celý pořad. Stačí porovnat, jak milovník filmu sleduje svůj oblíbený snímek na videokazetě a nechce při tom být ničím rušen, a podobnou situaci v početné rodině, kde se nikdo pořádně nesoustředí. Výsledek bývá často konsternující. Ať už máme na mysli technicolor, Cineramu, CinemaScope nebo stereoskopické 3D-filmy, principiálně šlo o to nahnat diváky zpět tam, odkud utekli – do kin. Katolická církev jednala stejně promyšleně a cílevědomě jako producenti v 50. letech – v první řadě byla obnovena inkvizice (MPPEAA - pomáhala exportu filmům, propagujícím americké věrozvěstství, na mezinárodních trzích), byl založen jezuitský řád (film studies - jejichž začátek spadá do 50. let), opětovně se obnovovaly kulty světců (hollywoodský star systém) a s tím souviselo také zakládání četních poutních míst (artkina a autokina). V neposlední řadě šlo baroku i kinematografii o to ohromovat, fascinovat a působit na smyslovou stránku vnímání. Člověk je v takovém chápání záležitostí pomíjivou, nicotnou a pasivní - film obohacený o širokoúhlý formát poskytuje divákovi více informací, čímž jej nutí zvyšovat koncentraci na úkor představivosti a situuje jej do role pasivního pozorovatele. K nadpozemským a nadpřirozeným silám a hodnotám se podobně obracejí mystická díla z doby barokní. Stejně jako v Kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí se i prožitek ve slavném Haydenově planetáriu odehrává uvnitř kupole, kde je iluzionisticky konstruována „virtuální“ realita. Divák, který je po dobu představení doslova pohřben v izolované rotundě planetária, jež je v mnoha ohledech zrakovým klamem par excellence, je na tom podobně jako v kině; ačkoliv na rozdíl od filmu, kdy se díváme přímo před sebe, vyžaduje planetárium pohled vzhůru, do „báně nebeské.“ Pohroužení se do vesmírného divadla planetária i pohyblivých obrázků ve filmovém paláci je srovnatelné. Již architektonický rámec budov má sklon k potvrzování důstojnosti, která byla vlastní vyšším uměleckým institutům. Má v oblibě vznešené a sakrální, jako by výtvorům dávalo věčné trvání; ještě krok dál a rozsvítí se svěcené svíčky. Na sklonku 20. století dochází pak k tomu, čemu říkám „zánik kognitivistických teorií a zúžení dispozitivu do singulárního bodu zapříčiněné ukončenou dialektikou recipienta s ekranem“ – zbaveno akademického slovního smogu to znamená neustálé zkracování vzdálenosti mezi divákem a plátnem, k němuž dochází buďto přibližováním se diváka k obrazovce, nebo obrazovky k divákovi. Stručně řečeno se buďto přibližuje divák k obrazu, jak to známe ze sledování filmů na osobním počítači, které stojí v opozici vůči sledování v rušivém prostředí televize, anebo vystupuje stereoskopický obraz ven k divákovi. Teprve syntéza obojího a definitivní zkrácení vzdálenosti na nulu povede k nástupu virtuální reality a setření skutečnosti kolem. Virtuální realita vzniká tehdy, zanikne-li rám kolem obrazu. CinemaScope provedl obdobný ideologický manévr, neboť usiloval zahltit divákovi celý úhel vidění a tím se ho zmocnit. Šlo mi tu nicméně hlavně o to podat revizi dějin kinematografie prizmatem zkušenosti se staršími i novějšími elektronickými médii jako televize, video, počítače a internet a ukázat kinematografii jako pouze dílčí epizodu či mezihru v delších dějinách kultury. Pobývání diváka „uvnitř“ v době románské a barokní, následné osvobození se na pozadí exploze moderního umění na počátku 20. století a opětovný návrat do filmových paláců, panorámat a planetárií v 50. letech 20. století a nejznatelněji v soudobém kvasu simulaker a videoherních flicků jako Crank 2 nebo Gamer prostě a jednoduše ukazuje, že kinematografie je součástí jak mnohem širšího kontextu politických a kulturních praktik, tak vzájemného vztahu s jinými uměleckými a kulturními formami, médii, institucemi, diskursy a oblastmi životní praxe. První veřejné projekce filmů bratří Lumierů v Paříži odstartovaly něco, co bylo ve skutečnosti dávno odstartované – prehistorii táhnoucí se stovky let před rok 1895.(18.1.2010)

  • Tosim
    **

    Tupý herní styl a mačo Gerard Butler. Obojí vás spolehlivě uspí. Ani Michael C. Hall zde za nic nestál, což je ze všeho nejhorší.(21.6.2010)

  • Davies182
    *****

    Čistý adrenalin vstříknutý do žil, i tak by se dal popsat můj filmový zážitek ze soboty 26.12., který jsem měl u tohoto silně podhodnoceného snímku s Gerardem Butlerem v hlavní roli. Jestliže si ode mne i další akční výplach letošního léta - G. I. Joe - vykoledoval pět hvězdiček, pak tomuto zábavnému špektáklu rozhodně nebudu křivdit. Občas na filmu není důležité, jak je chytrý, ale jestli nenudí a splní svůj hlavní účel, za kterým vznikl. V jakém duchu se pravděpodobně "střihově nejmodernější" film roku 2009 ponese, naznačí už úvodní pětiminutová akce. Záběry jako z hraní 3rd person akční hry hry na PC, spousta krve, ustřelených končetin a odlétávajích nábojnic. Je to ku*evsky rychlé! A naštěstí Gamer ze svého tempa po celých 95 minut nijak výrazně nesleví, plus k tomu všemu servíruje sice notně bláznivý, nikoli však totálně šílený nebo tupý "příběh". Tohle je budoucnost god damned! Dále... přítomnost Michaela C. Halla mne mohla jen potěšit, a ostatní herci hrají tak rozkošně béčkově, že jsem jim kradl monology z úst. Vzpoměl jsem si i na další biják minulého roku, skvělé Death Race. No prostě... akce nikdy nebyla tak záživná; připadal jsem si, jako by mi kamarád na počítači ukazoval celý Mirrors Edge. Chcaní do nádrže auta rulez.(28.12.2009)

  • Dever
    *****

    Soundtrack Geoff Zanelli a Robb Williamson: 1. Sweet Dreams (Are Made of This) - Marilyn Manson ,2. The Bad Touch - Bloodhound Gang ,3. Deathmatch ,4. Society ,5. Slayers ,6. Kable's New Ride ,7. The Prison Yard ,8. Upgrades ,9. Target Practice ,10. Gina Parker Smith ,11. Simon's House ,12. Turn Me Loose ,13. You Have To Escape ,14. Kable Is Gone ,15. Dress Up Doll ,16. Humanz ,17. The Thorax Bar ,18. Kable Rescues Angie ,19. Blood Ball ,20. The Interrogating Simon ,21. Kable Vs. Castle ,22. I Think It, You Do It ,23. I've Got You Under My Skin/Big Bad John/Night and Day - Sammy Davis, Jr.,(14.6.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace