Hodina klavíru

Jiří Hubač se v Hodině klavíru tématu "problémy umělce s alkoholem" nevěnuje poprvé. Ačkoliv jde o samostatný film, v podstatě volně navazuje na Hubačovy inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci s Vladimírem Menšíkem v režii Františka Filipa. Ikarův pád vyprávěl o odhodlávání se k léčbě a Tažní ptáci se soustředili právě na pobyt v léčebně - tyto fáze Hodina klavíru shrnuje ještě před úvodními titulky. Na malém prostoru tu jsou stručně, leč výstižně vystihnuty charaktery všech hlavních postav příběhu - tedy Františka Stáry, jeho ženy, syna a spolupacienta Edy Mandíka. Postavy Bolka Polívky (Stára) a Pavla Lišky (Mandík) jsou krásně napsané a herci opravdu mají co hrát (což v případě českých - nejen televizních - filmů bohužel zdaleka vždy neplatí). Nedá se to ovšem moc říci o vedlejších postavách, ty jsou většinou jen lehce načrtnuty - ale třeba Jan Budař dokázal i přesto zazářit. Co se týče příběhu: pan Hubač si místy až příliš zjednodušoval práci (uklízečka na ZUŠ a následné Stárovo vyhození, půjčení peněz Mandíkovi) a i díky tomu nepůsobí film moc věrohodně a autenticky, vyznívá až příliš tradičně. Snad je to tím, že jeho základ byl napsán už někdy před dvaceti lety. Ačkoliv jsou kulisy a kostýmy současné, jen těžko si lze představit, že by se v současném světě události seběhly a lidé ve filmu mluvili vždy přesně takhle. Přitom u jiných Hubačových příběhů jsem pocit nepřirozeného chování lidí neměl - naopak! Nekřivděme však scénáristovi, na vině je z velké části režisér - je znát, že Zdeněk Zelenka nemá s příběhy ze současnosti zkušenosti. Místo, aby jistou neautenticitu scénáře zahladil, naopak ji ještě zvýrazňuje – např. řidiči kamiónů hrající karty o peníze vypadají spíše jak piráti v krčmě, které pouze někdo oblékl do současných kostýmů. Snahu o přiblížení kino filmům poznáme hlavně díky častému použití kamerových nájezdů. Sice nejsou zcela dokonalé a obraz se při nich místy až příliš zatřese, ale film rozhodně vylepšují. Horší jsou pokusy o větší zdramatizování některých scén - nejkřiklavější je vyhození mobilu. Jednak působí zastarale jak z inscenace z 80. let (tehdy se ale samozřejmě rozbíjely jiné věci než mobily :) a navíc je to natočeno, jako kdyby se dělo něco mnohem drastičtějšího a pod koly kamionu neskončil mobil, ale člověk. Jediné opravdové kvality filmu tedy tvoří herecké výkony Boleslava Polívky a Pavla Lišky. Není to málo, ale čekal jsem rozhodně více. (01.10.2007)

Nepříliš vyrovnaný pokus natočit starý Hubačův scénář, připravený pro Vladimíra Menšíka a Vlastimila Brodského. Problém je nejen v nesrovnatelně slabším herectví Polívky a Lišky, ale také v nedochůdné režii Zdeňka Zelenky (vím, malichernost, ale třikrát po sobě natočit stejný Polívkův příchod ke dveřím... ech). Liška je herecky zcela nedostatečný a Polívka se snaží scény, které by Menšík hrál s tichým zvnitřněním, překonat šaržírováním a nejapnými pokusy o zlehčení látky. Budař je v tomto případě zcela zmarněný, šaržíruje jakéhosi groteskního blba, i Cibulková tentokrát není schopna zahrát skvěle připravený part. (16.10.2007)

Pavel Liška by si, coby zřízenec z patologie, zasloužil svůj vlastní film. Společně s Bolkem Polívkou vévodí celému filmu, který by dost možná s výběrem jiných herců, byl pouze průměrným. Docela milou postavou je Jan Budař, který díky svému knírku a brýlím, působil tak trochu úsměvně. Ke scénáři a dialogům nemám výtek, je v nich, i přes dramatický příběh, obsaženo vkusné množství humorných hlášek. "Prosím Vás, orgány si neodnášejte na památku domů, pan docent to nemá rád." (31.08.2009)

U tohoto filmu se určitě nabízí srovnání s filmy Ikarův pád a Tažní ptáci stejného scénáristy. Tak tedy: Ikarův pád je velký, větší, místy největší TV film, Tažní ptáci byli trochu nudní. Hodina klavíru je skromnější, shovívavější a prospělo jí to. Stejně jako Bolek Polívka a Pavel Liška. Jan Budař je dokonale nesympatický. Akcentuji prezenci odlehčení některých vážných míst. C'est la vie! No a to poselství by se mělo tesat: Přátelství je nejvzácnější lidský cit, tudíž vzácnější než láska. (24.09.2007)

Zřejmě pokus vrátit časy výborných ikarových pádů, tažných ptáků a dobrých holubů... bohužel značně neúspěšný, zejména vinou opravdu předvidatelně a tezovitě vedeného scénáře, kterému absolutně chybí silné konflikty a uvěřitelné postavy. Takže obě hlavní hvězdy hrají to, na co jsou zvyklé, Liška idiota se zlatým srdcem a Polívka nabručeného, ale v jádru dobrého člověka. Některé výroky mají v sobě tolik prvoplánovosti, že mě mimoděk rozesmály a katarzní momenty příběhu byly ploché a nedůvěryhodné. Naprosto chyběla šťáva a tragika těch starých "detoxikačních" šlágrů s Menšíkem a spol., dojem autenticity a bezprostřednosti... navíc milé a humorné momenty mě nijak nezaujaly. Režie Zdeňka Zelenky tomu svojí šedí také rozhodně na kráse nepřidá. (23.09.2007)