Film, který je z pohledu jeho autorky do značné míry autobiografický, sleduje životní zvraty v rodině třináctileté Hany Zelenohorské, kterou její rodiče spolu s mladší sestrou odvezou v létě 1969 do emigrace v Německu. Vzpomíná především na moudrého dědečka, který zůstal v Čechách, a vyrovnává se s emigrantskými potížemi. Když však rodiče uvažují o návratu do socialistického Československa, rozhodne se jednoznačně pro nový domov v Německu. V jedné z hlavních rolí své mistrovství předvádí Vlastimil Brodský. (oficiální text distributora)
„Jakej Masaryk. To je přece Lenin.“ Nezáživný a nudný pokus o akési melodramatické reflektovanie doby, ktoré nemá šancu ani právo siahať na kolená Hřebejkovým filmom. Preto dúfam, že o nič také tvorcom ani neišlo. Ťažko ale povedať, o čo teda, pretože „pohladenia na duši“ som cítil maximálne z troch štyroch scénok, nezameniteľný verbálny prejav Vlada Hajdu je nudne (ne)predabovaný do češtiny, pán Brodský sa mihne na desať minút (distribútor teda KLAME, ak hovorí, a to on hovorí, že herec dostal hlavnú rolu!!!) a o skvelú Ritu pravdupovediac tiež vôbec nejde.
Neobratně a poněkud školácky napsané a natočené. Iva Švarcová bude asi stejný případ jako jiná emigrantka Vera Caisová (Příliš hlučná samota): dlouhá léta se motá ve filmových štábech jako poskok a pak jednou sežene peníze na vlastní film. A ukáže se, že snaha talent nenahradí. Tato sonda do života emigrantů nemá žádný děj, je to soubor epizod, které nejsou ani vtipné, ani dramatické, ani zajímavé. A o životě emigrantů se nic moc nedozvíte, to se radši podívejte na seriál Konec velkých prázdnin. Nestačí jen natočit vlastní zážitky, musí se to nějak filmově a dramaticky uchopit. Brodský má sice titulní roli, ale ve filmu stráví maximálně pět minut. Naopak největší prostor mají nevýrazný Hajdu a jakási podivná barbína v roli matky, které jsem nevěřil vůbec nic. Nejlepší výkon široko daleko tak odvádí Jiří Lábus.
