Obsahy(2)
Hudební recitál šansoniérky Hany Hegerové z roku 1968. V pořadu, na němž literárně spolupracoval Zdeněk Mahler, uslyšíte omamné písně Jacquesa Brela, Petra Hapky, Gilberta Bécauda v přebásnění Pavla Kopty, mj. Já jela domů, Lásko prokletá, Kázání v kapli Betlémské a Můj dík. Hudbu nahrál Dalibor Brázda se svým orchestrem a Milan Svoboda se svou skupinou. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala Hana Hegerová v šedesátých letech minulého století především schopností dramaticky interpretovat text. Velké uznání sklízela v cizině, hlavně v německy mluvících zemích. (Česká televize)
(více)Recenze (14)
Pět skvělých písní, pět skvělých klipů, jedna skvělá zpěvačka. Jak já tenhle recitál miluju, to se snad ani nedá pořádně popsat. To nejlepší, tedy klip k Lásko prokletá, sice přijde hned na začátek, ale vůbec nevadí. Kázání v kapli Betlémské nebo Blázen a dítě mají také pořádnou sílu. Co se týče úvah mezi písněmi ("Omezenost je neomezená..." atd.), zajímalo by mě, nakolik jsou to myšlenky Hany Hegerové a nakolik spoluautora scénáře Zdeňka Mahlera. Ať tak či tak, k Hegerové image (je-li to vůbec image) noblesní dámy se hodí dokonale.___P.S. Co nikdy nepochopím... jsem sice už ohodnotil v rámci výběrového DVD Pasiáns, ale samostatné ohvězdičkování jsem si nemohl odpustit. ()
Zpěvačka moudrá, ale příliš afektovaná, neb písně nepsala, hudbu neskládala, takže to mi pak tyhle herecké manýry vadí. ()
Hana Hegerová je fenomén. A "její" písně i po letech překvapují hloubkou, znělostí i zdánlivou ležérností. Nestárnoucí černobílá kombinace, která je dílem špičkové české výtvarnice a scénografky Ester Krumbachové a která také tvoří s vynikajícími Ondříčkovými záběry působivou výpověď o vcelku křehkých a bolavých lidských záležitostech, je také důvodem, proč se k tomuto zimnímu recitálu znovu a znovu vracet. ()
Hudební dokument je možno shlédnout v archivu České televize. ()
Tohle není recitál, ale přemítání o životě - a lásce, samozřejmě. Ale i o životě, a to se mi na tom líbilo. Navíc je to podáno poeticky a poetickými záběry. Člověk by nevěřil, co lze vykouzlit z jedné zasněžené aleje, jedné zasněženě železniční trati, okna ve zdi, skleníku botanické zahrady... Ostatně je vidět, že se na filmu podílely tehdejší vážně velmi talentované osobnosti - výtvarnice Ester Krumbachová (a teď si uvědomuju, že jsem rád, že tenhle recitál netočil Jan Němec, ale Ján Roháč, který tomu dal cosi jako dotek lidství, což se Němcovi v jeho recitálech s Kubišovou moc nepovedlo, ty mi přišly moc chladné a vykalkulované) nebo kameraman Miroslav Ondříček, který třeba úžasně využije hitchcockovské dlouhé oko. Ale najdeme zde i felliniovskou stylizaci. Mezi šesti písněmi (Lásko prokletá, Cesta, Lásko má, Blázen a dítě, Kázání v kapli Betlémské a Můj dík) se nacházejí promluvy sepsané Zdeňkem Mahlerem, které jsou nadčasové i dnes: „Když žena nebude co nejženštější, čeká muže úpadek“, „muž, který touží po moci, se ve skutečnosti cítí méněcenný“, „voda myslí, voda se směje“, „člověk nevidí to, co je, ale to co chce“, „tráva voní milencům jinak, než koni“ plus úvahy o hlouposti a tuposti a neomezenosti omezenosti. Potěšila mě osobně zřícenina v Týnci nad Sázavou, kde jsem byl s dětmi. A vše směřuje k závěrečné písni (Mé díky vám), která mi přijde neuvěřitelnou oslavou toho nejobyčejnějšího lidstvím až mi šel mráz po zádech. Protože já mám prosté a obyčejné lidi rád. ()
Nádherně černobílý filmeček, už tím, že exteriéry jsou točeny v zimní zasněžené krajině. Rok 1968 ve zkratce - poetismus, existencionalismus a národní pathos. Kombinace, která by dnes působila jako kýč a trapný kalkul. Zde, mimo jiné i díky vkusu interpretky, jednolité dílo bez kazu. ()
Skvělý obraz i skvělá 37letá Hana Hegerová. 1) Hegerovou šelmu pomalu střídá Hegerová lítostivá, což se v plném měřítku projevilo v sedmdesátých létech, kdy její dravé songy z šedesátých let (například Kázání v kapli Betlémské) byly nepublikovatelné._____ 2) Výstižný koment: honajz*****, fragre*****. ()
Tenhle hudební film (jako recitál bych to moc neoznačil) má v sobě něco, co chybí těm Němcovým hudebním filmům - a to pořádnou atmosféru u videoklipů. Ta tomu všemu dost pomáhá, včetně Ondříčkovy kamery, ale i ty písničky samy o sobě jsou fajn, některé víc, některé míň. Nejvíc se mi asi líbil ten na zasněžených kolejích (název neznám, asi Cesta?). Každopádně, líbilo se mi to. A zaujaly mě i ty meziscény, kde Hegerová říká celkem chytré monology a tak trochu mi to tady připomnělo prolog Film Petra (který jinak s Co nikdy nepochopím... nemá absolutně nic společného) - v tom, že tu sám tvůrce mluví o věcech, které se na první pohled zdají nesouvislé a přitom souvislé jsou, nevím, jak lépe to popsat. Něco takového jsem totiž viděl jen dvakrát za život. Btw, proč je to tady označené jako pořad nechápu, víc dílů to evidentně nemělo a tak je to spíš středometrážní televizní film, než pořad... 4* ()
Spíš jsem ji vždy ctil, než že by zpívala k mému srdci... ()
Moc dobré pesničky, a to čo hovorila medzi pesničkami , malo svoju silu hlavne v tej dobe... 75%. ()
Má to určitý patos, ale Láska prokletá v podání Hany Hegerové se mi asi neomrzí ... a když si ještě návdavkem uvědomuji ta jména, která jsou pod tímto recitálem podepsána - Ján Roháč, Miroslav Ondříček, dr. Zdeněk Mahler, Ester Krumbachová -, tak si říkám "Klobouk dolů!", protože paní Hana Hegerová měla celou tu dobu obrovskou kliku na své spolupracovníky a přátele a lidi kolem sebe.. A k těm osmdesátinám hlavně hodně zdraví a ode mě určitě i poděkování.. ()
Spíše takové hlasité přemýšlení či recitování o životě, lidském štěstí a věcí okolo než čistě muzikál. Označení jako hudební film je nejspíš správné, i když hudba podle mě nebyla na tom filmu to hlavní. Mimochodem se jedná o 30 minut trvající hudební film s pouze jednou herečkou i zpěvačkou v jednom, a to Hanou Hegerovou. Neříkám, že jsem byl uchvácen, ale je to velice zajímvý snímek. Moje hodnocení: 70% ()
Podle výpovědi mezi písničkami dodávala Hegerová vyzývala k narovnání zad. Každý tehdy pochopil, že dodávala odvahu lidem po srpnu 68, kdy plíživě přicházela normalizace. Za svůj postoj potom musela platit. Šansony jsou skvělé, ale i za svůj angažovaný postoj si zaslouží nejvyšší hodnocení. ()
Tento recitál Hany Hegerové je ódou na svůj žánr. Jedná se o poetické šansonové přemítání o ženách a mužích, o člověku a životě vůbec. Scénář Jana Roháče s přispěním Zdeňka Mahlera dokázala interpretka dokonale předat divákovi v uvěřitelných monolozích, které jsou aktuální i dnes. Jednotlivé úvahy jsou proloženy na sebe navazujícími písněmi Lásko prokletá, Cesta, Lásko má, Kázání v kapli Betlémské a Můj dík. Černobílá kamera Miroslava Ondříčka nepůsobí nikterak zastarale, spíše ještě více podtrhuje umělečnost recitálu i chladné zimní odpoledne, do kterého nás Hana Hegerová nepozorovaně vtáhne a nepustí. ()