Zelená zóna

Politicky angažovaný Bourne v Iráku? Chtělo by se sice odpovědět replikou z filmu "don´t be naive", ale nebyla by to tak úplně pravda. Ono totiž to přirovnání docela sedí. Docela hodně. Škoda pouze závěrečné třetiny, kdy se to odkloní od našlapaného předchozího dění směrem k doslovně a naivně pojaté agitce, která sice míří správným směrem, ale to podání... (zvlášť poslední dialog Millera s Poundstonem je již trochu příliš, něčeho takového bych se zrovna od Greengrasse nenadál). PS: Chápu sice, že reportážní kniha, která je byrokratickou odyseou, kdy levá ruka neví co dělá pravá "aneb kterak Amíci nepochopili, že arabská země po létech tyranie, sankcí a válce není to samé co libovolný stát Unie po přírodní katastrofě" se do podoby nedokumentárního filmu převádí jen horko těžko, ale když v celé knize není nic o zbraních hromadného ničení ani trapných pokusů o jejich nalezení, tak proč z toho dělat snímek právě o tomto? (27.05.2010)

Když to srovnám s American Sniperem a Lone Survivorem, tak Green zone výjde celkem mdle. Matta mám rád, ale zde .v mých očích film nedokázal zachránit. Akce je poměrně málo a je nezajímavá, finále odehrávající se ve tmě mne spíše naštvalo a celkově se spíše řeší politické a pro mne nezajímavé věci. Bohužel příliš jsem se nebavil, ale technická stránka obstojná. 60% (17.06.2015)

Už je to trochu nuda, ale Greengrass zřejmě neumí řemeslně klopýtat. Zelená zóna je neuvěřitelně dynamický film, který se nezastaví ani na vteřinu (i třetí Bourne proti němu občas přešlapuje na místě) a drží diváka v permanentní pozornosti. Od první do poslední sekundy je o co se opírat – ať už jde o dokonale přehlednou akci (obrovský skok právě od třetího Bournea), či vztahy mezi jasně definovanými postavami a naprosto pochopitelné dialogy, které i běžného civila okamžitě vtáhnou do centra dění. Greengrass navíc na půdorys „velkého problému“ roubuje motiv souboje dvou mužů, který je pod taktovkou burácejícího Powellova hudebního aparátu přesně tak cool, jak tomu bylo v předchozích režisérových filmech (a jak – doufejme! – bude ve všech dalších. Tenhle trademark mám ze všeho nejraději). Tím, čím je Scorcese + De Niro (především) pro sedmdesátá a osmdesátá léta, tím je Greengrass + Damon pro současnou generaci. Dobově – ale i nadčasově - poplatnými a reflektujícími umělci pro diváky, kteří se potřebují personifikovat s hrdinou a prožívat příběh jeho očima. Greengrasův tým poskytuje úchvatné řemeslné prostředky (kamera!) a svět, kterým už Damon proplouvá naprosto přirozeně a bez sebemenších zádrhelů. Jedinou vadu vidím paradoxně právě ve scénáři, který je tak neuvěřitelně přehledný a pochopitelný, že ve světle Bourneova světa (nelze nesrovnávat) lehce ztrácí na té jemné přitažlivé vrstevnatosti a chuťovém ocasu (a místy zkrátka a dobře připomíná obyčejnou adventuru ve smyslu „půjdeme z bodu A do bodu B a tam najdeme C, které nás dovede k D“). (11.03.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)

Film jede v takovým tempu, že s diváka udělá neškodnou sedící hroudičku schopnou pouze základních opičích výrazů typu "uáááá" nebo "ééé" No a závěrečná půlhodina....... to jsem snad ještě nezažil. Kdyby se závěrečná půlhodina filmu přihlásila na závody tryskáčů, tak vyhraje vzlatou a dva dny bude čekat v cíli na druhýho. Po obsahové stránce je tahle adrenalinová jízda dokonalou filmařskou obžalobou války v Iráku resp. důvodu proč tato válka vůbec začala. Matt Damon u mě definitivně vstoupil mezi hereckou extratřídu. V podstatě nesleze z plátna a přesto každý jeho slovo, každý jeho pohled nebo každý jeho gesto jsem očekával se stejnou dychtivostí jako pražský magistrát úplatky. Hudba, která mě ještě teď zní v uších se brzo přestěhuje i do mých repráčků ať to stojí co stojí. Tohle je prostě film na jeden nádech. (10.06.2010)