Nukleární katastrofa

V jednotce Subjektiv se opět jednou ozvalo jeho zvrácené a zlé Já, které pravilo: "Podívejme se na nějaký podřadný film, v kterém bude hrozit blíže neurčená, leč postupně se určující nukleární katastrofa." Touže po filmu s tématikou nukleární katastrofy, nemohl šáhnout po lepším titulu než Nukleární katastrofě, kterýžto plně jeho divácká očekávání naplnil, ba předčil, neboť podřadnost dosáhla rozměrů převelice zábavných. Třebaže film staví především na srážce tří atrakcí (hurikánu, reaktoru a šíleného počítače), jež svádí k zařazení filmu mezi katastrofické, ten namísto toho provozuje žánrovou hru - přechází mezi romancí, psychologickým dramatem, komedií, thrillerem a sci-fi. Neskutečně silná úvodní scéna (omlouvám se za spoiler), ve které tsunami smete i s vrtulníkem a pár lidmi od armády členku komise pro jaderné materiály, potěší, pobaví, ale zároveň přináší otáznu, proč tu vůbec je. Jelikož narace ji vyčleňuje čestné místo v úvodu filmu a zároveň scéna nijak přímo nesouvisí s dějem, hledá cinefil její význam v symbolické rovině. Voda, jakožto živel, který svým prouděním odměřuje a současně zastupuje čas, likviduje armádu, jaderné technologie a tajné politické hry ("geniální" metonymie skrze představitele atomové lobby a vojáků) jako věci v budoucnu nepotřebné a zajisté přežité. Nejasná filmová řeč však působí, že význam scény není zcela zřejmý, odhalí se terpve až po chvilce přemýšlení a zpětném pohledu, což považuje jednotka Subjektiv za kvalitu vlastní pouze hlubokým artovým dílům. Tím však Nukleární katastrofa není, stejně jako každý cinefil není Bordwell a tudíž se může mýlit. Jednotka Subjektiv soudí, že smrt členky oné komise prostě znamená, že scénárista tím chtěl nějak zamotat děj, ale v průběhu psaní zapomněl jak, případně zapomněl, že vůbec chtěl. Tsunami pohlcující vrtulník však přišla mu tak atraktivní, že se jí nehodlal vzdát. Takových míst se ostatně ve filmu nachází přehršel. Ve zbytku filmu jsou hrdinové nuceni zápasit se supermoderním počítačem, který pod vlivem menstruace (jmenuje se Stacy) a záhadného protokolu 13 odmítá vyřešit problém na chladícím zařízení a vlastně odmítá úplně všechno. Jiní hrdinové jsou podrobeni zkoušce běsnících živlů, tzv. ordaelus huricanum. Podobně jako uživatel Pecival jsem se i já tázal, jak spolu dění v elektrárně a hurikán souvisí, ale narozdíl od něj jsem se odpovědi dobral. Kvůli hurikánu se přeci evakuoval celý ostrov a díky tomu si film vystačí s naprostým minimem herců. Vylidněnost ostrova i elektrárny mělo zřejmě filmu dodat depresivní atmosféru a absurdní chování počítače (Spusť chlazení. Nemohu, nedovoluje to protokol 13. Zruš protokol 13. Zrušení protokolu 13 vyžaduje autorizaci. Autorizuj mě. Autorizace vyžaduje identifikaci...) pak vnést do díla duch Zámku a dát hrdinům zakusit kafkovské pocity. Typizace postav podřídila se však nejtupějším schématům - stárnoucí pár odmítající evakuaci, těhotná ženština (samozřejmě ve filmu bude rodit - vlastně v něm nedělá nic jiného) s manželem kdesi (proč ona nebyla evakuována), dva nekompetentní šéfové, operátor reaktoru, operátorka reaktoru, její bývalý, ochranitelská sestra operátorky-šerifka, gáblíkový dělňas-technik a od HALa 9000 obšlehnutý komp. Mělkost jejich charakteru nedovoluje jim řešit otázky existencinální či existencionalistické, jen ty existenční. Mají moc pouze vykřikovat věty pro b-geeky jako: "Tlač - Mám v břiše kamión - Nedovoluje to protokol 13 - Musím zničit virus - Jmenuji se Stacy - Bože můj, to je dítě! - Zachraňujeme prdel armádě - Zadej ten supertajný kód - Houstone, máme problém," a další sofistikované výplody jejich neschopných myslí. Dále rodí děti, klaustrofobik pro obecné blaho vměstná se do uzavřeného prostoru, šéfové řeší dilema zda problémy přiznat-ututlat a občas, z ničeho nic, snad jako scéna pro osvěžení, spadnou na silnici obří kameny, kterým se postava v auťáku vyhne a pak si je jde prohlédnout. NON-(Ale herecké výkony jsou skvělé). Snad by to bylo omluvitelné, kdyby se tento film, podobně jako Radiace útočí, snažil zdiskreditovat jadernou energetiku skrze kritiku, co jde až na dřeň věci. Pokud by tomu tak bylo (asi není), pak by zcela selhal, neboť představa desetiletého dítětě o fungování jaderné elekrárny je skutečnosti o mnoho kilometrů blíže než vize autorů Nukleární katastrofy. Tak schválně, co si usmyslili: 1) elektrárna má 6 zaměstnanců: vrátného, technika, 2 šéfy, 2 operátory, všichni jsou nekompetentní a zjevně přes jejich nízký počet nemají co na práci. 2) Reaktor nemá ochrannou obálku, ani nic podobného. 3) Reaktor je betonové nasvícené kolečko z něhož čouhá pár tyček, prostě pastva pro oči 4) Obsluha elektrárny se za chodu promenáduje 3 m od reaktoru 5) Všechny bezpečnostní prvky jsou řízeny pouze počítačem 6) Při odstranění vody z reaktoru roste jeho výkon 7) Pasivní bezpečnostní prvky neexistují 8) Obsluha se ani při závažných potížích nepokusí odstavit reaktor 9) Havárie prý zahubí miliony lidí 10) Všechen štěpný materiál a produkty štěpení se v případě havárie dostanou do ovzduší 11) Velín je vybaven speciálním displejem, který na sekundu přesně ukazuje čas do selhání (bych rád viděl, co by na takový displej říkaly jihočeské matky) 12) Ačkoliv je elektrárna u moře, má chladící věže 13) Dělňas se po vnějším ozáření jde dekontaminovat, což je zřejmě rituál na vymítání zlého ducha absorbované dávky 14) atd., atd. Navíc se film dík otřesným hercům namísto pro téma potřebné syrovosti vyznačuje spíše atmosférou nedělní barbecue party, na které se trochu nevyvedla organizace a zkyslo na ní pivo. Zkrátka je to srajda taková, že vedle toho další mnou poplivaná jaderná hrůza Radiace útočí působí jako mistrovské dílo s přesahem. Těm, kteří si myslí, že můj komentář je jen pseudointelektuální žvást, omlouvám se větou: "Přestože Nukleární katastrofa nefunguje jako film, pokoukání je to pekelně zábavné - doporučuji." (14.10.2009) (méně) (více)