Tejút
-
Mliečna cesta
(festivalový název) -
Milky Way
Experimentální / Poetický
Maďarsko, 2007, 82 min
Režie:
Benedek FliegaufObsah
-
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. Komentáře uživatelů k filmu (27)
-
Blizzard
Stejně jako v případě Dealera, ani tento snímek mě bohužel příliš neoslovil. Film se skládá z několika více či méně statických záběrů doprovázených ambientní hudbou. Některé části jsou zajímavé, nápadité a atraktivní, jiné však nudné a průměrné. Jako krátkometrážní a samostatné filmy s kapku zkrácenou stopáží bych je přijal i vřeleji, ale jako nestabilní celek čítající 82 min jej musím hodnotit o něco níže. (6/10)(22.1.2009)
-
Marigold
Spontánní zen, který nepatrně hyzdí jen povídka s kontejnery, v níž Fliegauf nezobrazuje volné plynutí věcí, ale sociální komentář. Ostatní "statické" výjevy jsou bez debat geniální a testují schopnost diváka trpělivě číst obraz nikoli jen s použitím racionality, ale především prostřednictvím emocí. Fliegauf přiblížil filmové plátno galerii a sledování filmu meditaci. Mléčná dráha skutečně naplňuje podtitul ambientní film, protože dokáže být zároveň nenápadně "v pozadí" a přitom výrazně určovat vnímání času a prostoru. Jedno z mistrovských využití narativity v její "elementární" podobě.(26.8.2011)
-
Rob Roy
Zážitek. A s rozumnou stopáží, to se cení. Kdekoliv jinde než na velkém plátně nemůže Tejút vyniknout, zakázal bych ho vydávat na DVD. V divxu uvidíte leda velký kulový (no dobře, pár teček) a spousta minimalistických pohybů v obraze vám unikne. Film, u kterého se bavíte tím, jak ho čtete. -- Pokud vás zaujme, doporučuji tenhle článek http://cinepur.cz/article.php?article=838(9.12.2007)
-
Subjektiv
Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je téměř určitě zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil!(20.6.2010)
-
Flipper
Poriadne nezvyčajný pokus o ambientný film, ktorý má obrovský potenciál v obrazovej meditácií. Ten by bol aj dokonale naplnený, nebyť rušivých dejových momentov, ktoré sú niekedy nečakané, niekedy nezvyčajné a niekedy (u väčšiny) aj chcené. Práve kontrast obrazovej hypnózy je tu niekedy vo veľkom nesúlade z dejom. Poviem to zrozumiteľnejšie na mojom príklade. Učil som sa na skúšku a vedel som, že nič nevymeškám, aj keď si pustím tento film a sem tam pozriem na obrazovku. Ambientné zvuky krásne podporovali uvoľnenosť a chuť sa učiť, keď tu zrazu vidím v inak pokojnom bazéne nespútané milovanie starého páru. A bolo po učení... Preto by som film skôr chápal ako pokus o hru s predstavivosťou diváka, ktorému pri dlhých záberoch napádajú závery a konce zobrazovaných fragmentov. Takáto vytrvalostná hra si pri tomto výklade chápania filmu žiada extra vnímavého diváka, ktorý sa stavom mysle odpúta od všetkých zaužívaných praktík a slovo experimentálny film dostane svoju reálnu váhu.(12.1.2010)
-
O*R*I*N
cinepur-choice 07 ... Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra :o). [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu :o), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu... Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval.(6.12.2007)
-
Dever
Čo to ako že malo znamenať? Vôbec som nepochopil k čomu to vôbec bolo točené ,akurát že tam boli scény zo života, príšerná nuda.(30.1.2011)
-
Darren
Kompozice záběrů moc hezké, ale chyběla mi odpovídající hudba (nějaký Brian Eno třeba) a to výrazně... 5/10(8.11.2011)
-
Artran
Tento film obchází tolik mýtů, že jsem nejprve čekal něco podobného 13 jezerům Jamese Benninga. V mnoha komentářích a recenzích nalezne člověk informace o Fliegaufove radikálnosti, ale nemyslím, že by byla natolik výrazná, aby ji bylo nutné až takto zdůrazňovat. Tejút je v podstatě povídkový film, jen své povídky často vypráví obrazem nebo náznaky, ale zachovává v nich stále rysy jednoduchých příběhů, které obvykle kulminují zjevnou pointou. S trochou nadsázky by se o většině z nich dalo hovořit jako o groteskách či skečích, byť je kvůli kontrastu mezi nimi i jedna povídka ryze tragická. Vzhledem k jejich formální redukovanosti působí bizarně a absurdně a mají tedy existenciální přesah. Jednotlivé stopáže jsou přesně odhadnuté (neměl jsem vůbec pocit zdlouhavosti - toto je ale možná subjektivní) a mizanscéna precizní. V tomto ohledu se jedná o krásný film, který, jak naznačuje zdejší hodnocení, je srozumitelný i pro širší diváckou obec.(16.10.2011)
-
Lavran
Na ambientní hudbě je nejpřitažlivější, jakou míru svobody poskytuje posluchačům. Napříč skladbou nás nevede melodie, často ani poznatelný rytmus, ale potenciálně nekonečná řada násobících se možností výběru, které nelze předvídat. Tak je umožněno zaposlouchat se do celku, nechat se jím doslova prostoupit, ale zároveň se dle libosti zachytávat konkrétních zvuků a detailů, užívat si jejich "kontextuální individualitu". Fliegaut neoznačil Tejút za "ambientní film" nadarmo, neboť tento fascinující princip převádí i na obrazy. V deseti dlouhých perfekcionisticky komponovaných záběrech-plátnech, kterým je rovnocenným partnerem barvitá "hudební krajina", nám dává možnost vnímat jejich celkovost/celistvost, uklidňující vyváženost kompozice, stejně jako rozličné drobné i nepřehlédnutelné akce a pohyby s náznaky narace, jež se v nich odehrávají. A nikdo a nic nám nediktuje směr pohledu, natož interpretaci viděného a slyšeného, oznamuje se před námi dokonale čisté, otevřené dílo, mléčná dráha vjemů, kde vše má rovnocennou příležitost uhranout. Tejút by však mohl být promýšlen i jako film "procesuální". Prostřednictvím oněch drobných dějů jako by připomínal, že bytí je především změna, pohyb, aktivita a proces. Rozvážné pohyby - ať už jde o vrtochy lidských figur nebo postup mračen - totiž zviditelňují patos trvání, plynutí času, na něž je tak možno se napojit, splynout s ním a dosáhnout duševního obrody. Tejút učí slyšet a vidět, radovat se z naslouchání a dívání se, vnímat svět v zevrubné plnosti. Vedle toho také, že věčnost je v unikajícím přítomném. Jinak řečeno, ve skutečnosti.(28.8.2011)
-
formelin
/cinepur-choice07/ Nejhezčí obraz mi přišel "cyklisté, hnízdo & bagr"(10.12.2007)
-
Rosomak
V současné produkci na naše poměry ojedinělý snímek. Ovšem, když se koukneme lépe na maďarské tvůrce, nalezneme tu nemálo styčných bodů mezi filmy Fliegaufa a filmy jeho kolegů. Například už jen prvním záběrem, který vám před titulkama předloží je jistým odkazem a přiřazením k hlavní postavě maďarského filmu - Bély Tarra.______V deseti záběrech pak Fliegauf ukazuje něco, co málokterý režisér dokáže odvyprávět jinde. A přitom zde nejdou žádné dialogy a o naraci se téměř mluvit nedá. Ačkoli jsou některé části hůře formálně stravitelné, obsahově jsou všechny vyvedeny naprosto skvěle. Fliegaufovi stačí pouhými detaily jen naťuknout téma, či nechat odehrávat zásadní dějové události mimo záběr, aby divákovi poskytl větší prostor pro jeho imaginaci._____To, čemu má toto dílo nejblíže je videoart. Ale nehraje si tu pouze s formálními, či konceptuálními vzorci, ale funguje i obsahově. Dalece se mohou rozvádět i interpretace jednotlivých obrazů, které se točí kolem úvah nad bytím, toku času, lidské povahy a přírodního koloběhu. To vše orámované krásnými záběry, kde Fliegauf pečlivě uplatňuje pravidla zlatého řezu a dosahuje tak dokonalých výsledků._____Co říct závěrem? Pro mě plnej počet bodů. Stačí nikam nespěchat a nechat se unášet proudem času, který jakoby prostupoval celým tímto filmem.(10.12.2007)
-
Tommy987
Keď som čítal jeden rozhovor s Fliegaufom (aj) o tomto filme, povedal som si, že toto bude na 100% dobré. A ono to bola dosť dlhý čas len vyprázdnená nuda, ktorú by dokázal natočiť snáď každý. Pocit "ambientného filmu" som začal mať až ku koncu, keď mali jednotlivé "scénky" už veľmi zvláštnu, ťažko popísateľnú, no fascinujúcu atmosféru. Keby bol celý film (i keď filmom by som toto dielko ani moc nenazýval, skôr ide o taký umelecký experiment) taký, ako posledné 3-4 časti, išlo by asi o excelentný meditatívny zážitok. Nehodnotím, ale nakoniec ani nie som úplne nerád, že som to videl...(6.12.2007)
-
dzej dzej
Absolutně čistý film...(28.1.2010)
-
Jansen
Obrazové kompozice vsazené do platformy filmu. Tejút v podstatě nevykazuje jediný definiční znak filmu, coby konvenčně chápaného média. Deset záběrů, přičemž každý z nich vytváří vlastní od předchozího záběru autonomní kompozici. Zvolený statický záběr (vodní plocha, louka, bazén, sídliště, překladiště kontejnerů…) neplní funkci ať už jakkoli efektivního pozadí pro dotvoření mizanscény, ale naopak prvek zcela ústřední a dominantní. Lidé nebo věci, které jsou potom vpouštěny na scénu, jako by měli svůj smysl pouze v tomto jediném pohyblivém obrazu. Jejich existence se stává podružná, de facto přestává existovat, jakmile opustí vymezený rám obrazu. Je redukována na estetický prvek v hledí umělce, který doplní prostor a dá mu svým pohybem specifický tvar dynamiky. Kamera dává možnost zachytit samotný vznik obrazu nebo lépe vyjádřeno proces utváření, přičemž samotný proces je v tomto případě to, co je důležité.(11.6.2010)
-
MarJel
Každý kus je příliš dlouhý. S trochou trpělivosti je to ale výborná komedie.(20.3.2011)
-
giblma
Jeden den. Deset čistě a pečlivě volených statických velkých celků. Deset více či méně závažných příběhů, vždy ale pouze decentně načrtlých a otevřených pro divákovu imaginaci a přemítání, co danému výseku předcházelo a čím bude pokračovat. Vtrná elektrárna. Stanující pár. Molo u jezera. Bikeři. Lázně. Skákací hrad. Lodní sklad. Dětské hřiště. Sněhulák. Usínající město. Interpretačně bohatá metafyzická meditace ještě více rozvolněná absencní nediegetické hudby. Minimalismus ohlodaný na kost.(8.1.2012)
-
Aquarius
Súdruhovia, nieje to zlý film. Ale pravý ambient by nemal mať žiaden objekt. A trik s postupným stmievaním (a vice versa) už začína byť otrepaný.(11.5.2009)
-
Mairiel
Nejlepší komediální povídkový film, jaký jsem viděla. Až na to, že jednotlivé části nebyly až tak povídky jako spíš prodloužené filmové obrazy s pointou a ke komedii v tradičním slova smyslu to má taky dost daleko. Působivá práce s kompozicí, vtipné, absurdní, někdy mrazivé náměty, napínavé, pomalé, ale v žádném případě nudné. Na závěr přidám ještě zatím ne úplně promyšlený osobní postřeh o souvislosti skutečně vážných témat (stará paní a kontejnery) s chybějícím horizontem v obraze - co si o tom myslíte?(24.10.2010)
-
d-fens
Výnimočne krásne, ak nemáte ani len náznak poruchy pozornosti.... akékoľvek poklepkávanie nohou, mrvenie sa na stoličke, sledovanie časomiery alebo chrúmanie čipsov popri týchto 10 "záberoch" znamená automaticky, že znížite hodnotenie. A ja žiaľ zenový kľud vo svojom vnútri necítim, som nervný, netrpezlivý, vznetlivý, nepokojný typ, a preto uberám (nezaslúžene) jednu hviezdičku.... ale inak úplne súhlasím aj s O*R*I*N-om, aj Artran-om.... je to krásny a výnimočný zážitok. Najviac som si vychutnal zvukovú stránku filmu, a samotné obrazy mali v sebe vlastne aj zaujímavé "minipríbehy", ktoré možno neohúria, ale sprostredkujú divákovi intenzívne pocity... možno sa nám v dejinách filmu rodí niečo, na čo by sa zišlo nové výstižné pomenovanie :) staticko-ambiasketický film :D(14.1.2012)
