Podzimní tance

O žádný paneláky a životních úskalí v nich nastražených tu fakt nejde, zdejší postavy i kdyby bydlely v palácích, by se chovaly pořád stejně - jako idioti. Jinak jde o malý epizodky tragédů, jejichž osudy se navzájem přímo či nepřímo proplétaj. Nesnáze zoufalýho alkoholika, dostávajícího kopačky od svojí ženy a poté jako otrapa opíjejícího se po barech, kterej má v závěru filmu naprosto ucházející žvásty, škaredýho zrzavýho intelektuála, kterej se nudí a hází vlastní ubohost na svojí starou, ženy s dítětem, která je pronásledována dalším alkoholikem - otcem její dcery a nakonec nespokojenýho vrátnýho ojíždějícího všechno co i vzdáleně připomíná femme fatale, ale ve skutečnosti neschopnýho si cokoliv po svým boku udržet dýl jak den. Skoro všechny story pojí restaurace, ve který je zaměstnán vrátný a další dva v ní zapíjí svojí zoufalost. Možná to vyzní zajímavě, ale celý je to natočený tak nudně a hlavně zdlouhavě spolu s kecama zcela o ničem těchto opruzujících postav s přičtením bezvýznamnosti mnohých scén, že je to téměř nesledovatelný. (26.10.2016)

Venice Horizons Award - cena, ktera se udeluje nadejnym filmarum, na ktere je nutne si do budoucna davat pozor. Co je pro debutove, na festivalech podobnou vyse zminenou cenou ocenene filmy davat pozor, je jejich nepuvodnost, tvurcova-debutantova snaha narvat do sve prvotiny vse, co ma rad... nejlepe na jinych filmech. Podzimni bal je tohoto udelu otrokem jenom z poloviny, presto by mu ale vyrazne prokraceni prospelo, kdo vi - treba by potom jednotlive linie nevyznivaly tak vykonstruovane a mozna ze by se nasla silnejsi spojnice mezi postavami, nez je jedno misto, kde se vsichni setkavaji a fakt, ze jsou to vsichni do jednoho, nehele na socialni postaveni, odporne snobsti zoufalci. Svedske [bergmanovske] postavy, norska beznadej a celkovy chlad i odtazitost, dansky smysl pro cerny humor a i sklon k soft-pornu, z US zase snaha podat portret psychicky vysinutuch osob ruznych socialnich vrstev ala zakladatel nezavislych Cassavates a bohuzel americkymi vzory ovlivnena formalni struktura se snahou prohudbit se az na konec a uzivat digitalni kameru k dosazeni hrubosti obrazu na jedne strane a silnych filtru zavanejicich pozerstvim na druhe. Zabavna, na debut nadprumerna depka, ktera ale mela na vic.. (05.12.2007)

S estónskou kinematografiou som mala vždy výhradne pozitívne skúsenosti, ale tentoraz sa dostavil v podstate priemerný kúsok. Niekto sa tu evidentne inšpiroval švédskymi bizarnosťami Roya Anderssona, prípadne to vzdialene pripomína aj fínsku panelákovú mozaiku Vuosaari. Tá však dopadla o čosi lepšie. (17.06.2020)

Měla jsem tušení, že už kdysi jsem se s tvorbou Veika Õunpuua seznámila. Tahle mozaika zoufalých lidských osudů, odehrávající se v bezútěšném panelákovém prostředí, mi natolik utkvěla v paměti, že i po letech si příběhy jednotlivých postav snadno vybavím. Nejsilnější byla asi scéna ubití režiséra romantických komedií frustrovaným portýrem. Takto napsané to vypadá jako velká řachanda, ale při sledování filmu šlo o veskrze depresivní zážitek. Ovšem těch černohumorných okamžiků se tam přeci jen pár našlo. (14.05.2020)

O lidech, jejich touhách a snech. Lehce bizarní mozaika mezilidských vztahů v panelákovém marasmu, kde se jakákoli naděje zdánlivě ztrácí v nedohlednu pouličního osvětlení. Přesto se jí obyvatelé sídliště nevzdávají, vždyť, jak je známo, tahle mrška umírá poslední, do té doby lze stále plánovat či dokonce jednat, ulevit sobě i druhým...umlátit pěstmi režiséra vztahových komedií. Absurdní výjevy, vynikající kamera i režie, silné lidské drama odhalující duševní prázdnotu jedince...styl, který Veiko Õunpuu dotáhl do dokonalosti ve svém dalším filmu Püha Tõnu kiusamine. (28.11.2017)