The Fountainhead

Nevím, jestli existuje nějaký klub odpůrců architekruty; rád bych se do něj přihlásil. Do románského slohu včetně snad ještě, gotické katedrály jsou již nadmíru obludné, v baroku snad ještě něco, ale potom už jen bída pro duši i nohy. Celá architektura, ať sekulární či církevní, je ozdobena výložkami moci, před níž nesalutuji. A co horší: jsem takový jaký je dům, ve kterém bydlím, a budova, ve které pracuji. Frank Lloyd Wright (podle architektonický návrhů nemůže jít o nikoho jiného - v rámci filmu byl požádán, aby pro něj nakreslil projekty, ale vzhledem k požadovaní ceně, čtvrt milionů dolarů, byl odmítnut) byl zřejmě příjemný a milý člověk, alespoň jak tvrdí Paul Simon, který si s ním celé noci ve shodě povídal až do rána a nikdy se tak nenasmál. (v písni "Goodby Frank Lloyd Wright"). O to mrzutější je, že i Vidorův film je architektonicky vystavěn; od první scény až po tu poslední. A navíc, byť sám individualista, nesdílím ani egoistickou pokrokářskou filosofii Ayn Randové. (29.08.2023)

BUILD IT AS A MONUMENT TO THAT SPIRIT WHICH IS YOURS AND COULD HAVE BEEN MINE!!! Garry Cooper a jeho chladnokrevný architekt mi sedl, jediný co bylo ze začátku divný byla Miss Francon. Ty její velký oči, kterýma vrhala ty šílený pohledy a nozdry jako kráva.. fakt jsem nevěděl co si o ní myslet. Naštěstí se během filmu uklidnila. Námět zajímavej a udržel mě v pozoru celé ty necelé dvě hodiny. (02.08.2017)

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století. (28.11.2019)

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. (08.12.2013)

Klasicka namitka u zfilmovany knihy ohledne nepristojneho kraceni a zjednoduseni nelze uplatnit, Ayn Rand sve dilo sama kompletne prepsala do scenare. Presto mi ty strihy deje pripadaj dost zbesily, nevim, jak to muze vnimat neznalek predlohy... Navic clovek musi privrit oko nad dobovym atributem dramatickeho prehravani a Elsworth M. Toohey nebyl ani z poloviny takovej madafaka jako na papire (: (28.02.2022)