Reklama

Reklama

Pan Nikdo

  • Kanada Mr. Nobody (více)
Trailer

V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiální text distributora)

Videa (9)

Trailer

Recenze (1 293)

kinej 

všechny recenze uživatele

Mr. Nobody se stůj co stůj snaží vypadat, jako strašně chytrý film. Aby byl tento efekt umocněn, je dokonce prokládán různými vědeckými glosami. Jenomže v závěru si divák uvědomí, že tyto inteligentní sekvence, od kterých by se dalo očekávat vodítko k pochopení filmu jsou jen takovou ozdobou, blyštivou, ale povrchní. Mr. Nobody ke tedy sled mnoha sice souvisejících scén, režisér jim však nedokázal dodat věrohodné pojítko. Film je naštěstí naprosto dokonale zvládnutý po všech technickýh stránkách a i herecky, což je taková líbívá záplata, která ovšem i vzhledem k neúměrné délce filmu nestačí. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (méně) (více)

Reklama

3DD!3 

všechny recenze uživatele

Chytrý film pro průměrné lidi? O něco takového se přece právě pokouší Chris Nolan. Osobně jsem měl trochu problém s režisérovou vizí, ale i já se musím sklonit před tím jak těch několik desítek inspirací dokázal pospojovat do fungujícího celku. Měl jsem v hlavě jeden příběh, ze kterého NIKDO hodně čerpá (sakra!), ale tady ho zaobalili do dnes tak frčících sci-fi vychytávek, nicméně základ zůstal a přišlo mi zajímavé sledovat jak se s námětem, který jsem před tím viděl jen svýma očima pere někdo jiný. Docela zajímavé. A ten kdo nepochopil jak to skončilo. Tak odpověď na vaši otázku zní... Vyberte si. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Nejvyvařenější klišé zabalené do keců o časoprostoru a kauzalitě, servírované v bollywoodsky nabubřelém trojobalu. Z mého pohledu nafouklá nudná bublina, která po splasknutí nenechá nic než zatuchlinu líbivých frází a podlézavých vtipů o životě a vůbec. Můžeme srovnávat s Fontánou, můžeme srovnávat s Věčným svitem, můžeme srovnávat s Osudovým dotekem... na první nemá Pan Nikdo vizuálně a herecky, na druhé nemá myšlenkově, na třetí nemá napětím. Film, který prohlašuje život za hřiště, ale sám místo hraní předstírá něco, čím být nemůže. Děkuji, nechci. ()

Spooner 

všechny recenze uživatele

Rádoby chytrá hra s divákem, která tak úplně nevyšla. Příliš mnoho dějových linek a na sebe na první pohled nenavazujících scén. Režisér se navíc tváří, jaký nenatočil chytrý a do posledního puntíku vymyšlený film. Místo toho to ale působí do sebe zahleděným dojmem, kde hodně scén je naflákáno tak nějak na efekt. Navíc tempo je hodně pomalé a závěrečná pointa dojem z filmu taky moc nezlepšila. Pár výborně natočených scén se tady přece jenom najde, Jared Leto hraje dobře a jedna z těch mnoha dějových linek mě přece jenom zaujala. Od podobně ambiciózního snímku jsem ale očekával daleko víc. 50% ()

Galerie (35)

Zajímavosti (27)

  • Anna (Diane Kruger), Elise (Sarah Polley) a Jean (Linh Dan Pham) jsou často oblečeny v barvách souvisejících s jejich příběhy spojenými s Nemem (Jared Leto). Anna je oblečena v červené, která je běžně spojena s láskou. Elise v modré barvě, představující deprese, a Jean ve žluté, barvě chamtivosti. (Dalfor)

Reklama

Reklama