Reklama

Reklama

Pan Nikdo

  • Kanada Mr. Nobody (více)
Trailer

V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiální text distributora)

Videa (9)

Trailer

Recenze (1 293)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Nejvyvařenější klišé zabalené do keců o časoprostoru a kauzalitě, servírované v bollywoodsky nabubřelém trojobalu. Z mého pohledu nafouklá nudná bublina, která po splasknutí nenechá nic než zatuchlinu líbivých frází a podlézavých vtipů o životě a vůbec. Můžeme srovnávat s Fontánou, můžeme srovnávat s Věčným svitem, můžeme srovnávat s Osudovým dotekem... na první nemá Pan Nikdo vizuálně a herecky, na druhé nemá myšlenkově, na třetí nemá napětím. Film, který prohlašuje život za hřiště, ale sám místo hraní předstírá něco, čím být nemůže. Děkuji, nechci. ()

Djkoma 

všechny recenze uživatele

Jaký by byl váš život, kdyby jste měli možnost vědět, co na vás čeká? Dokázali by jste se rozhodnout, jak ho prožijete? Osudové výhybky, které mění směr lidské života, vás nepřehazují mezi správnou a špatnou nebo dokonce tou pravou cestou, protože nic takového není... Působivé a brilantně vybroušené drama, v kterém se prolíná iluze, vzpomínky a vize budoucnosti v duši jediného člověka. Někdo může tlachání od teorie superstrun přes teorii chaosu až smysl lásky/života/hledání toho "jediného vyvoleného" brát jakou pouhou vatu maskující neschopnost a banální jednoduchost, ale podle mě tomu není. Celým obsahem autor jen upozorňuje na chápání osudovosti i náhody a jejich vliv na život, který žijeme. Půjčování momentů i myšlenek z jiných filmů (od Matrixu přes Srdcovou sedmu až po Requiem za sen a to nevíme, co přinese Inception:))) s lehkým mrazením v zádech odpustím. Dormael natočil svou vlastní, obrazově i efekty opulentní vizi, která je ve svém důsledku lehce depresivní. Postupem času se však v budované skládačce objevují trhliny a nedostatky... prozatím skvělý dojem nekazí a snad hrany zabrousí režisérský sestřih. PS: Diana Kruger nemá chybu. ()

Reklama

Botič 

všechny recenze uživatele

Když má něco tak malého jako je rubikova kostka o rozměrech 5*5*5 282 870 942 277 741 856 536 180 333 107 150 328 293 127 731 985 672 134 721 536 000 000 000 000 000 kombinací, kolik jich musí asi mít lidský život? Zahnout do prava, nebo snad raději do leva? Je dívka číslo 1 tou pravou, nebo by snad 2 či 3 byly lepší volbou. Co když se rozhodnu si uvařit vajíčka, nešlápnu tím někomu na jeho dlouze vymodlené štěstí? Co kdyby? Otázka, která je v tomto filmu ohýbána a deformována - otázka na níž, nikdy nedokážeme s jistotou odpovědět. Každé rozhodnutí nese v sobě schopnost zničit budoucnost a vystavět tak novou lepší/horší. Jaco van Dormael možná v obrysech předběhl Nolanovo Inception a přišel se snímkem, který má slušnou startovní pozici na jejímž konci by mohlo stát slůvko KULT. Pan Nikdo je příjemný, meditativní mix Butterfly efectu, Věčného svitu neposkvrněné mysli a možná i ten Moon tam někde v rohu vystrkuje růžky, s textovými vsuvkami formujícími se jak rubikova kostka, hrátkami se všemi možnými kapalinami, uhrančivé, dojemné, vykonstruované, texturově dokonalé a nezapomenutelné. Vždyť my všichni jsme nikým, každým, osamoceným Mr. Nobody. Surrealismus především. 9/10 MFFKV dodatek o dvacet minut prodloužená verze promítaná ve Varech ukázala film v krapet jiných odstínech ( respektive přesně v těch, které mi na první pohled unikly ) - doslovnějších a utahanějších - Navíc také skutečnost, že lze Dormaelův Mr. Nobody sestříhat prakticky jakkoliv, protože mu chybí vnitřní provázanost a celistvost, ho ve výsledku nestaví do až tak dobrého světla. Prvotní nadšení vystřídalo zmatení a brzy nejspíš i zatmění. Nová hračka dosloužila. 7/10 ()

Ainy 

všechny recenze uživatele

Asi nejsem cílová skupina. Můj zívací reflex mě varoval už v první polovině filmu, ale já ne. Já jsem se zuby nehty držela představy, že se to celé snad nějak zajímavěji rozvine, takže o to přece nepřijdu, že to do konce prostě musím dát. A to byla chyba. Prolínání několika dimenzí, časových zkratek, budoucnosti, minulosti bylo na mě příliš hluboké. Netvrdím, že jsem nic nepochopila, to samozřejmě ano, jenže to byla neskutečná nuda! S fantasy bublinou si ale vyhráli a krásná tady byla i hudba. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (méně) (více)

Galerie (35)

Zajímavosti (27)

  • Zrejme inšpirovaní Futuramou (od r. 1999) sa tvorcovia rozhodli pomenovať veľkomesto na Marse "New New York". Môžete si to všimnúť v rohu veľkoplošnej obrazovky, kde sa pre verejnosť premietajú posledné chvíle Nemovho (Jared Leto) života. (Theatis)

Reklama

Reklama