Pan Nikdo

MFF KV Lidový filozofický spektákl. Hezky se na to kouká, hezky se to poslouchá, ale je to úplně prázdné. Úplně. Pochopím, že se někomu určitě rozzářila očka nad vymydleným (sterilním) vizuálem. Chápu, že se někdo cítil umělecky naplněn u nesčetných existenciálních otázek a dialogů. Nikdy bych ale nečekal, že se zrovna karlovarské publikum nechá opít rohlíkem a vysekne filmu takový aplaus. Svoji slabší chvilku jsem si vyčerpal u Pevného pouta, podruhé už na nabubřelé a rádoby hluboké pozlátko neskočím. 60% (10.07.2010)

Asi takhle: přes dvě hodiny vám před očima staví do stropu sahající domeček z karet nesmrtelnosti, teorie chaosu, paralelních vesmírů, sedmi dimenzí, cestování časem, osudu, předurčení, lidské individuality a vesmírné hry v kostky a vy sice netušíte, co to je, odkud to jde a kam to směřuje, ale jste celkem zvědaví. Načež ten pan režisér a scénárista Dopeklašel onen domek jediným máchnutím ruky zboří, vytáhne z rukávu falešné eso a s triumfálním šklebem čeká, co vy na to. Já na to slovy klasikovými: "Nasrat, jó nasrat." (28.08.2012)

PAN NIKDO je horší než důmyslněji odvyprávěný TOTO HRDINA, který po mně nechce, abych se s postavou identifikoval a dojímal se, ale lepší než OSMÝ DEN, na kterém oceňuji styl, ale jinak je hrozně kýčovitý a sentimentální (čemuž se PAN NIKDO hodně blíží). V podstatě jsem z toho během sledování byl docela nadšen, protože je to film o jiných filmech a jiných formálních (sub)systémech, takže to pro mě bylo hodně opojné, ale problém vězí v konci. Nemám ani tak problém s tím, že se to tváří kdovíjak chytře, a přitom to je hrozně tezovité, protože jsou jednotlivé myšlenky pro jistotu divákovi explicitně řečeny, ale že je to hrozný narativní konstrukt. Nevytýkal bych, že si PAN NIKDO bere hodně z jiných snímků, protože je jeho obrazoborectví a vyprávění podřízeno dětské představivosti, která je formována právě zkušeností s různými (mediálními) texty, ale musím se ptát: opravdu může být hlavní hrdina obeznámen s touto filozofickou teorií, opravdu mohl ve svém věku vidět tento film, který se právě okázale cituje, resp. se z něj přebírají konkrétní vypravěčské a stylistické postupy? Navíc svým závěrem jde proti postmodernistickým podívaným (PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA, MALÝ VELKÝ MUŽ), které byly o konci velkého vyprávění, neumožňovaly divákovi identifikovat se s hlavním hrdinou prostřednictvím jeho nečinnosti či jeho nespolehlivostí a cynickým přístupem k věci, nechtěly po mně, abych jihnul nad divákovi předžvýkanými banalitami. Chápu, proč se to někomu může zamlouvat, ale i když je ten film pro mě stylisticky opojný, tak je to hrozný narativní konstrukt, který je ve své poučenosti filmovou historií a filmovými formami příliš otravně okázalý (na rozdíl od PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA) a hrozně tezovitý, takže významově nepříliš bohatý. (28.08.2010)

Asi nejsem cílová skupina. Můj zívací reflex mě varoval už v první polovině filmu, ale já ne. Já jsem se zuby nehty držela představy, že se to celé snad nějak zajímavěji rozvine, takže o to přece nepřijdu, že to do konce prostě musím dát. A to byla chyba. Prolínání několika dimenzí, časových zkratek, budoucnosti, minulosti bylo na mě příliš hluboké. Netvrdím, že jsem nic nepochopila, to samozřejmě ano, jenže to byla neskutečná nuda! S fantasy bublinou si ale vyhráli a krásná tady byla i hudba. (10.05.2016)

Bylo pointou tohoto filmu, že vše je bezvýznamné? Protože mi vcelku přijde, že pointou tohoto filmu bylo, že je vše bezvýznamné. -"Miluješ mě?" -"Nemohl bych bez tebe žít." Některé moje oblíbené filmy jsou hodně přehuštěné, tak přemýšlím jak moc je ode mě nespravedlivé, když o Panu Nikom prohlásím, že mi přijde jako perfektní film pro někoho s poruchou udržování pozornosti. Já ráda udržuji pozornost, ale tenhle film mi v tom tak vytrvale, vytrvale brání... Když pominu všechen ten vizuální chaos, tak hudební podkres je tady dokonalým spouštěčem migrény. Když v prvních dvaceti minutách slyším tři různé ikonické písně použité ke třem různým scénám prohlašujícím je za zásadní scény... a na to navazuje další píseň s další montáží... A nejhorší snad je, že jsou to nejprvoplánovitější slavné písně, které díky nadužívání v milionu jiných filmů a televizních reklam mají spíš negativní přidanou hodnotu. (Příklad Everyday Buddyho Hollyho - tu písničku samu o sobě zbožňuji, ale když je ve filmu použitá jako tady, absolutně po srsti, je to největší tvůrčí lenost. Správný příklad použití: Podvratně jako v Musíme si promluvit o Kevinovi.) Potřebuji si vydechnout. Naštěstí tam takové kousky jsou, když se právě třeba rozprostře ticho a hrdinova ruka v detailním záběru vytahuje z misky rozklepnutých vajíček zapomenutý kousek skořápky. Přemýšlím, jak moc velká ironie je, že se film vysmívá intenzivně prázdným praktikám televizních pořadů "budoucnosti" a potom na nás sám vytahuje z rukávů podobné triky. No, každopádně jsem přesvědčená, že ve skutečném roce 2092 bude skutečný Jared Leto pořád vypadat jako těsně po třicítce, pořád si ale nebudu jistá, jestli se mi líbí jeho herecké schopnosti a nebo jestli se mi jenom líbí, jak je divný. (02.04.2017)