Až do města Aš

Už druhým rokem po sobě vyslalo Slovensko do oscarové soutěže romského zástupce. Po loňském Cigánovi tentokrát Dorotu, která s nepříliš vyjasněnými okolnostmi přejede bývalou federaci napříč, aby se pokusila uživit jako šička v ašském závodě (přestože ve filmu vidíme maturitní ples Obchodní Akademie, na kterou dívka i přes nevůli rodičů chodí). Jaká "až do Aše" je: má mimořádně hnusnou kameru, která se za tvrzení o uměleckém či experimentálním formátu neschová, docela sympatickou hlavní hrdinku, a hodně divný styl vyprávění. Drama ledabyle oblečené do dokumentárního kabátku jen tak mimochodem líčí smutný osud hrdinky, jejíž osud by bylo (podle toho, co se ve filmu stane) možné napasovat na jakéhokoliv pracovitého ale neuznávaného cizince. Dozvíme se taková moudra, jako že "nejdřív dostane přednost (rozuměj práci) Čech a pak teprve zaměstnají Slováka" či dokonce " spoléhej se vždycky na sebe, žádnej muž není Pámbů". Ve filmu se mluví romsky, slovensky, nespisovně česky a na konci převážně německy. Kromě pohlednější kamery a rozhodnějšího výběru ze žánrů drama/dokument mi ve filmu chyběla erotika, kterou by člověk v příběhu ze západu republiky tak nějak čekal. (15.03.2013)

Přesně si nejsem jistý tím, co to vlastně mělo být. Pseudo-dokument? Rádoby autentický záznam toho, jak lidé žijí? Problémy naší společnosti? Amatérská kamera je mi protivná, protože to, co sledujeme je prostě na první pohled nahrané. Ta autenticita je potlačena, a tak je to jen přehlídka neherců, kteří se snaží ukázat, že ten náš svět je v pěkné prdeli. No, je, ale tak co se tímhle změní? Asi je dobře, že se na to upozorní, ale šlo by to i jinak, než tímhle rádoby... něčím. (31.12.2013)

Až do mesta Aš je na slovenské pomery dosť odvážny a originálny projekt. Hlavne ale svojim námetom. Slovenský minimalizmus a realizmus, akým sa prezentuje mladá režisérka, ale nezakryje ten náš klasický kinematografický amaterizmus, prítomný v každom našom kinofilme. V tomto filme je to zvuk a občas aj kamera, ktorá sa snaží byť tak dokumentaristicky rozkývaná a zastrená, až občas nevieme, čo sa deje. Je to škoda, pretože taký Fassbinder a Kaurismaki dokázali svojim lacným, minimalistickým dielam so statickou kamerou dodať omnoho väčší filmový feeling. Animované vsuvky vzbudzujú vo mne pocit, že sa pozeráme na študentský avantgardný film a to rozhodne nie je pocit, ktorý by som chcel mať z filmu, s ktorým chceme súťažiť o pár mesiacov o plešatca. Nemáme šancu. Súhrn dojmov je ale nakoniec kladný. (06.12.2012)

Když film skončil, tak jsem si říkal, že měl být spíš dokumentem, než filmem jako takovým. Pak si přečtu zajímavosti a fakt to tak původně bylo myšlený. Já totiž tenhle kousek hodnotit jako film, tak mu dám dvě nebo možná i jednu hvězdičku. Hlavně z toho důvodu, že se tam nedělo nic, postavy byly nevýrazné, herečky neherečky spíš scénou jenom procházely a nemělo to vlastně nic, co by dobrý film měl mít. Jenže když jsem si to přetočil na postavení dokumentu, dělalo se mi smutno. Smutno z toho, jak je Aš prezentován a hlavně smutno z toho, že se tam dějí takovéto věci. Plno lidí si Aš představí jako to nejzápadnější české město a nic víc. Já už si ho po shlédnutí tohoto dramatu představím jako město mrtvých nadějí pro plno holek z východu. Smutná, těžká a neskutečně drsná realita, která mi v rámci tohoto příběhu a města Aš otevřela oči. (21.07.2014)

Žádná tragikomedie, žádný časosběr, žádná naděje. Ivana Grófová natočila velmi drsnou, syrovou a naprosto bezvýchodnou sondu do osudu žen - cizinek v západočeském pohraničí. A více než o prostředí textilní továrny jde o to, kam jejich cesty vedou poté. Nightcluby, silnice, herny a bary. Poměrně civilní pohled na počátek nového života v odcizeném prostředí se mění v silně expresivní až psychedelickou vizi naprosté ztráty zábran způsobených tíživou životní situací. Letmo načrtnutý příběh se mění v pásmo obrazů vrcholné zvrácenosti a momentek ze dna lidské existence a důstojnosti. Originální animace tento burcující účinek ještě znásobují. V našem kontextu jedinečný počin, který skutečně dává najevo, že slovenský film se probouzí a nachází svoji sílu v polodokumentárně-realistickém pohledu na sociální témata. Zde zatím dosáhl vrcholu. (30.06.2012)