Rozervaná objetí

Všechny Rosamundy Pilcherové a Danielle Steelové by se měly začít obávat o svůj kus žvance, Almodóvar se totiž dal na červenou knihovnu. Nudnou a v telenovelách stokrát viděnou červenou knihovnu akorát se jí snaží zamaskovat pod označení art. Nebýt Penélope, tak by tomu za pár let v televizi slušel spíše dopolední čas na Primě než okupování prostoru Filmového klubu na ČT2. (06.09.2009)

Almodóvarska svojskosť nie je mojou šálkou kávy a dokázal mi to už pri snímke Volver. Rozhodne zaujímavý film, ktorý ani chvíľku nenudí, scenár je inteligentný, hoci sa občas prepožičiava prostoduchej zápletke čoby vystrihnutej z mexickej telenovely, ale....... na druhej strane je príliš odosobnený, chladný, neprípustný, bez emócií - a plejádu synonym by som mohla vymenúvať donekonečna. Almodóvar nesklamal ani neočaril - a tým pádom ho neviem zaradiť do jasnej kategórie umocňujúcej moje pocity, hoci už teraz viem, že mojím obľúbencom sa asi nestane nikdy. (04.03.2010)

Velmi dobře zpracovaný film o nešťastné lásce, žárlivosti, zradě a o tajemstvích zdánlivě zapomenutých. Almodóvar zasadil tento příběh do třech časových linií ve kterých bylo poměrně jednoduché se orientovat, což bývá u jiných filmů někdy problém. Nádherná vztahová záležitost, kde vyčnívá role přesvědčivě zahraného Harryho, či Matea v podání Lluíse Homara. A pochopitelně Almodóvar moc dobře ví, proč obsadil opět Penélope Cruz do role Leny, které ta role opravdu sedla jak na míru šitá. Dalším plusem byl soundtrack Alberta Iglesiase a mně se navíc moc líbila písnička Werewolf od mojí oblíbenkyně Cat Power. (13.09.2012)

----- "Filmy se musí dokončit, i kdyby to mělo být poslepu." ----- Vášnivý i melancholický příběh zaslepené lásky a zničující žárlivosti. O muži, který musel pohřbít své jméno, aby dokázal dál žít ... a o zradě, která přinášela trvalou bolest. Příběh jako vystřižený z podřadné telenovely, ale zpracovaný s mistrovstvím, které ho povyšuje na umělecké dílo. (21.05.2012)

Tento film se dá vnímat několikerým odlišným pohledem. Může být v divákových očích rozvleklým thrillerem, romantickou klasikou, dramatem vášně, jednorozměrným okouzlením nezaměnitelným španělským koloritem. Zdá se mi, že při bližším pohledu byl nebo mohl být ovlivněn či tematicky souvisí s jiným dnes méně známým Antonioniho filmem IDENTIFIKACE ŽENY. Silná biografická nota, která u Almodóvara v žádném případě neznamená doslovnou ilustraci vlastního života nebo řešení si vnitřních problémů, jako tomu bývalo např. Felliniho či Bergmana, ale spíše stopování dojmů a prchavých záchvěvů bouřlivých španělských dějin minulého století, které režisér i scénárista v jedné osobě zčásti přímo zažil, ale také zaznamenal ve vzpomínkách širší rodiny či přátel a známých. Někudy tudy postupuje cesta pochopení možného skutečného smyslu tohoto bouřlivého romantického dramatu vyhrocených retrospektiv. Polovina devadesátých let bylo dobou postupného generačního vymírání bunkru, tj. zbytků frankismu, jako společenského tématu i hodnotové orientace rychle se obnovující španělské občanské společnosti. Hlavní postava, režisér, který tragickou nocí přichází o vše, je doslova vklíněn do svého životního údělu, lásky, bezuzdné a vášnivé, hlubokého vztahu, který pohlcuje celý jeho život, jakkoliv jeho budoucnost je nejasná; oslepnutí znamená i přervání jeho dosavadního "života v obrazech" a omezení na scénáristickou, paběrkující tvorbu, která stačí na obživu a faktické živoření-zoufalství a rezignaci. Vše mění zpráva o odchodu jeho smrtelného nepřítele a objevení se jeho syna. Čtrnáctiletá mlha pomíjí, nejasnosti, které ho obklopovaly, se vyjasňují. S nimi se projasňuje i neorganicky přervaný Blancův vztah k herečce kontroverzních kvalit a blízké ženě. Znovu se otevírá možnost tvorby symbolizované setříháváním dotočeného, avšak výrobně nedokončeného filmu. Slabé nebo kontroverzní místo tohoto díla je právě zde. Banalita námětu je i současně jeho silou, silou míry tvůrčího vkladu i obsahu, který s ní splývá. Skvělé herecké výkony, jimž vévodí patrně nejlepší španělská herečka současnosti Penélope Cruzová, jsou doprovázeny dalšími srovnatelnými kreacemi herců u nás naprosto neznámých, ale proto ne menších (Blanca Portillo jako hrdinova nejbližší spolupracovnice, Lluiís Homar jako hlavní mužská postava Mateo Blanco-Harry Caine, Jose Luis Gomez jako záporák Ernesto Martel). Přesvědčují podle mého názoru o druhé, pozitivní možnosti, o tom že Harry Caine zemřel a naopak Mateo Vlanco vstal z mrtvých. Almodóvar tu přibližuje jakoby mimochodem mnohé z tvůrčí kuchyně moderního umělce-dramatika i režiséra. Sytá filmová řeč, vynalézavá kamera krajinných horizontů i milostných intimních scén, plných vášnivých objetí, to vše přervává vazby, které daly název filmu. I rozervané lze spojit. I tak je možné charakterizovat poselství tohoto nevšedního díla. (05.09.2009)