poster

John Carter: Mezi dvěma světy

  • USA

    John Carter

  • Slovensko

    John Carter: Medzi dvoma svetmi

  • Slovensko

    John Carter

  • Velká Británie

    John Carter

Akční / Dobrodružný / Fantasy / Sci-Fi

USA, 2012, 127 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • LihO
    ***

    Slušné grafické spracovanie, výborná hudba, no scenár čisté utrpenie - veľmi predvídateľné a ešte k tomu prehnane rozprávkové a naivné. No zmieril som sa s faktom, že pozerám rozprávku, a film som si celkom užil. Nič prevratné však nečakajte.(25.5.2012)

  • sportovec
    ****

    V tomto případě snad ani nejde napsat nic, co by alespoň trochu mohlo navodit pocit objevnosti. Technické veletriky křísí starožitnou sci-fi pohádku, která žánrově kolísá mezi pohádkou, triviálním hollywoodským šmrncem a semtam se to - to je pravda - blýskne i vědou. Vědou ovšem natolik zastaralou a překonanou, že dnešku nemá co říci. Pokud má někdo dojem, že se jedná o jakousi adaptaci HVĚZDNÝCH VÁLEK, je dost těžké mu tento pocit vymluvit. Na druhou stranu lze tomuto opravdu dětskému výtvoru přiznat i podmínečné klady. Kromě patiny starožitné sci-fi křtěné lehce rodokapsem a klasickým dobrodružným žánrem, jak jej známe např. z CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (Žlutý šejk čtený nejen studentem, ale i jeho viditelně upoutaným profesorem) je to souvislý děj, jakž takž uvěřitelné zvraty a stále nevšedně působící 3 D technologie. V dnešní nadprodukci akčnosti, násilí a často krajně přihlouplých scénářů to zase není tak málo.(8.3.2012)

  • zelvopyr
    ***

    Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc.(7.3.2012)

  • Gemini
    ***

    Andrew Stanton pojal myšlenku, že natočit davový velkofilm jako z šedesátých let lze bez zruinování studia natočit jen pomocí mocného CGI (se kterým měl ostatně bohaté zkušenosti), a téměř dokonale se mu podařilo potvrdit opak:) S velkou pravděpodobností se tak druhého dílu tohoto megaspektáklu nedočkáme. Těžko říct, čím to bylo, každopádně Taylor Kitsch si tímhle kusem připsal první brutální kasovní propadák made in 2012 ověnčený jeho jménem - ten druhý byl Battleship, pokud si na to ještě pamatujete;) Paradoxně větší šance na vaši vzpomínku má ta totálně přestřelená patrio-military kokotina, a to nejenom proto, že v ní na rozdíl od Johna Cartera Kitsch tráví čas v uniformě US Navy a ne v kožených slipech. Netuším jak, ale faktem je, že přes obrovsky rozmáchlé bitevní scény, megalomanskou výpravu, velkého obdivu hodné efekty a zajímavé obsazení (ano, přes tohle všechno) nemají první setkání hrdinného veterána konfederační armády nic, u čeho bych si řekl "wow, tak tohle rozhodně budu chtít vidět znova"... dobře, Dejah Thoris v těch svých velmi střídmých kostýmech by to možná splňovala, ale škoda takového materiálu na dětem přístupný film;) Naopak jsem si dostkrát říkal, že tohle je trochu moc komplikované/nelogické, a tamto zase hodně žánrově naivní, a ty, zubatá turbozrůdičko jsi zoufale průhledný tah ála Žáržár Binx. Kdybych toho Burroughse četl, možná bych to viděl trochu jinak, protože bych uznával, že to nešlo natočit lehčeji, aby to bylo zároveň jakž takž věrné předloze. Nebo možná ne. Ale faktem je, že od napsání předlohy uplynulo zatraceně hodně vody, a pro film zvolená forma a nahlížení na sebe sama prostě nejsou šťastné. Stopáž byla snesitelná, ale jen tak tak, a rozhodně jsem nebyl přikovaný k židli. A do škatulky dvojkových smolíků mám ještě jeden příspěvek - Mark Strong po Zelenom Lampášovi zaznamenal dalšího zajímavého záporáka, který si s největší pravděpodobností pokračování s už zaslouženým prostorem pro svoji maličkost neužije. John Carter každopádně dostane 60% a moje doporučení zní: pokud vám stačí technické kategorie a máte rádi dobrodružství ve stylu Mumie, jděte do toho. Pokud vás iritují bledí modelové, kteří neumějí moc hrát, tak se rozhodně držte dál:)(13.6.2013)

  • Shadwell
    **

    Pár slov o sex-appealu Taylora Kitsche, tragickém omylu Michaela Giacchina a jednom podivném déja vu. ____ 1, Čím se liší krásný chlap od ošklivého? Má se za to, že alfou a omegou přitažlivosti je hlavně zdravá a pěstěná pleť. Jinak řečeno, o sex-appealu chlapa nerozhoduje tvar obličeje, vystouplé lícní kosti a symetrický nosánek, nýbrž barva kůže. K Taylorovi Kitschovi se to bohužel ještě nedoneslo, protože je ve filmu bílý jako stěna. Jistě, jako veterán z americké občanské války a zlatokop se asi neměl kdy a kde opalovat, jenže vypadá jak bledule, nikoliv jako leader hodný své role. Všechny ty hordy animátorů a trikařů tak zapomněli na to nejdůležitější – nabronzovat Kitsche a dodat mu tím alespoň trochu na charismatu. Opálená kůže rovněž přidává pěkných pár let navíc, což by mu jako mladíčkovi (některý starší dámy by řekly „mladý maso“) jenom prospělo. ____ 2, Tragický omyl Michaela Giacchina spočívá podle mě v tom, že nerespektuje sluchové pole člověka, což je takový ten známý diagram udávající výšku a hlasitost hudby, kterou ještě vnímáme. Jak známo, největší oblast zabírá zvuk, o něco méně hudba, a úplně nejméně řeč. Dává logiku, že třeba sbíječka přehluší dialog dvou lidí, a ne obráceně. Konkrétně jde o to, že Giacchino skládá neuvěřitelně starosvětsky. Důrazem na živý orchestr a jeho nástrojové sekce (dřeva, žestě, smyčce…) evokuje ze všeho nejvíce epochu klasického Hollywoodu, kde se skládalo úplně tímtéž způsobem. Mají proto plnou pravdu ti, podle nichž pobýval Giacchino posledních padesát let v hudební hibernaci. V klasickém Hollywoodu, kde se s hudbou praly pouze dialogy, takový způsob skládání sice nebyl problém, jenže v post-klasickém Hollywoodu, který se datuje někdy od 70. let prvních blockbusterů, se s hudbou začaly prát vedle dialogů dost výrazně i zvuky. A ty hudba, jak dává poměrně jasně najevo diagram sluchového pole člověka, který říká v zásadě něco jako „zvuk > hudba > dialogy“, prostě nepřemůže. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že složité vyloženě epickou a masivní hudbu jako zde Giacchino. Vypadá to totiž zhruba stejně, jako kdyby vám někdo pustil něco od Mahlera a přitom vám strčil hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a mlátil do něj pokličkama. Ta hudba to tváří v tvář různým ruchům, skřekům a zvukům prostě neustojí, zvlášť tak vysoce intelektuální a romantická hudba Giacchina, která si vyžaduje spíš sluchátek, než aby se přetahovala s čímkoli dalším. A nevyplývá právě odsud, proč je nesmyslné obviňovat některé skladatele v čele se Zimmerem z líbivosti? Není ve skutečnosti tato líbivost podmínkou, nikoliv nějakou volbou, jak se prosadit v blockbusteru? Samozřejmě, míchačky zvuků, hudby a dialogů mohou leccos zachránit - vyzdvihnou dialog, stáhnou sílu hudby, v pauze mezi slovy mohou hudbu nepatrně zesílit, jinde vygradují hluk nebo zase zeslabí hercovo slovo do tichého šepotu -, jenže jak vám poví většina skladatelů, ten proces není jen o vzájemné spolupráci, ale i soutěživosti. Jak kdesi poznamenal Paul Haslinger, všichni se na začátku poplácávají po zádech a pak s vaší hudbou totálně zametou. ____ 3, Sice se ve spojitosti s Johnem Carterem často zmiňuje Avatar, ale ten film svou až nesmyslnou epičností připomíná spíš historické velkofilmy, potažmo hollywoodské křesťanské superfilmy jako Ben Hur, Spartakus, Král králů či Quo vadis. S Avatarem sice John Carter nějak vnějškově souvisí, jenže Avatar pojednával o biocentrickém uctívání přírody v duchu hlubinné ekologie, kdežto příběh John Cartera je mnohem konfliktnější (autor románu Burroughs fakticky předpověděl brutální rasovou segregaci nacismu) a hlavní postava připomíná spíš nějakého Boha než malou částečku, která by se rozpustila v širším celku. John Carter zkoumal to, co nás rozděluje, Avatar hledá něco, co by nás sbližovalo. Kuriózní je nicméně skutečnost, že Camernovovi ty postavy přesto fungují mnohem lépe než Stantonovi. Podle všeho je tedy celkem jedno, jestli vycházíte z neopohanství a panteizmu jako v Avatarovi, nebo stavíte na nějakých ryze nepřehlédnutelných individualitách. Podstatné je spíše to, jak dobrý scénárista jste. Ten rozdíl mezi přístupem Avatara a Johna Cartera je dán i hudbou: v Avatarovi nemají postavy své motivy, kdežto v Johnu Carterovi ano (Carterův motiv zazní poprvé při útěku z vězení v Get Carter, zatímco velmi smutný motiv princezny se ozve prvně v Thark Side of Barsoom poté, co se jí rozbije zařízení vysílající modrý paprsek; oba jsou dále variovány). Historie se nicméně podle všeho skutečně navrací a opakuje: tehdy v 50. a 60. letech za Kleopatry či Desatera přikázání Hollywood bojoval proti televizi, dneska bojuje proti smart-televizi, tehdy nasadil širokoúhlou Cineramu nebo Cinemascope, dneska prostorovou stereoskopii.(5.6.2012)

  • - Producent Andy Vajna, který stojí například za filmy ze série Rambo nebo také za snímkem Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003), se nechal slyšet: "Chtěli jsme ten projekt udělat s Tomem Cruisem. Nejsme jako velké společnosti, které z 50 projektů realizují 5, snažíme se vždy vytěžit co nejvíc. Nemohli jsme ale najít způsob, jak snímek natočit. Námět totiž obsahoval mnoho míst, která nebyla zcela dotažená a mohla výsledný efekt pokazit. V tom přišlo studio Disney a práv na projekt odkoupilo." (Courtemanche)

  • - Režisér priznal, že musel veľa scén točiť dvakrát. U akčného živého filmu to nie je bežné. (Greenpeacak)

  • - Jedno z červených tetovaní na pravej ruke postavy Dejah (Lynn Collins) sa podobá na hlavu Mickey Mousea. (jofffo1)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace