Tajemná historie ožívá ve vyprávění bývalého venkovského učitele, který byl přímým svědkem podivných událostí, jež se odehrály několik měsíců před vypuknutím první světové války v jedné severoněmecké vesnici. Vše začalo jednoho letního dne. Jediný doktor v kraji byl zraněn při pádu z koně. Následoval baronův synek, kterého našli zbitého před dveřmi zámku. Podivné a zdánlivě neopodstatněné násilné činy narůstají a s nimi i napětí ve vesnici, kde si lidé pomalu přestávají věřit. Přísná výchova a pevná společenská hierarchie se začínají otřásat ve svých základech a na povrch vyplouvají tutlané konflikty mezi ... (zobrazit celý text)
Najlepšia možná diplomová práca študenta všetkých tvorcovských predmetov filmovej školy. Som divák, ktorý to vie doceniť (a ktorý nedá na Hanekeho umenie dopustiť), ale ktorý sa kedysi dávno predsalen zamiloval do filmových obrázkov pre niečo viac.
Odosobnělý a chirurgicky přesný rozbor zla v německé společnosti před První světovou válkou. Hanekeho analytický sadismus, který divákovi odpírá přímý pohled na utrpení, vytváří velmi nepříjemné pocity na těle i duši. Úmyslně těžkopádný a statický film svou stylizací připomene zašlé černobílé fotografie, ale pod jejich chladným povrchem rozhývává odpudivou mašinérii ponížení, třídních řevnivostí, perverzit a ústrků. Bohužel, Bílá stuha mě sice oslovila intelektuálně (film je brilantně vymyšlen a naprosto racionálně zkomponován tak, aby uceleně vypovídal), ale dost minula emocionálně (navzdory požitku z režisérova brilantního přístupu jsem zůstal po celou dobu jen chladným pozorovatelem). Lze tak předpokládat, že film zaujme především příznivce Hanekeho depersonalizovaného a zkoumavého pohledu na temné stránky lidské duše. Pro ty ostatní může být buď lákavou intelektuální hráčkou, nebo smrtící nudou.
Naoko obyčejná vesnička, ale přitom v každé domácnosti panuje stísněnost, bují perverze, nebo finanční beznaděj. Režie je chladná a precizní. Bohužel mě to ale prostě zase nasralo. Celou dobu se koukáme na různé konflikty ve vesnici a jejich pomalé vyhrocování, jenže na konec se nedozvíme nic. Kdo to byl, co se stalo s doktorem, služebnou...nic. Možná to mělo diváka posunout do role obyvatele tý vesnice, aby se mohl spolehnout jen na klepy, aby zažil jejich nejistotu... Mě to nasralo. Sice míň, než Funny Games USA, ale nasralo.
Tazky film, ale neuveritelne dobry. Po dopozerani vo mne zostal absolutne sklucujuci pocit a aj napriek tomu, ze niekto moze mat dojem, ze sa vo filme nic nedeje, ze je dlhy, nudy, tak ja som hltala kazdu jednu minutu a mala som pocit, ze citam knizku a nie ze pozeram film.
Bílá stuha Michaela Hanekeho je snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek
Tak to byla bomba. Náročné, nepříjemné a neskutečně silné psychologické drama. Bezprostředně po zhlédnutí se cítím, jako by mě Haneke přejel parním válcem. Bílá stuha je nesmírně působivou mozaikou vztahů v jedné rakouské vesničce před první světovou válkou, odkrývá původ lidské zloby a zkaženosti. Takové realistické Městečko Twin Peaks.
Pravděpodobně paradoxně jsem se předposlední den festivalu dostal do stádia, kdy ne že by mě filmy nezaujaly a já vůči nim byl apatický, ale naopak se mi velmi líbilo vše, co jsem ten den viděl. Včetně a především Bílé stuhy. I když děj spíš pomalu pluje časem, aby se tu a tam zastavil a podrobněji rozebral nějakou událost, příhodu, a přesto že se mi postavy docela pletly (asi kvůli černobílému zpracování), jsem ty dvě a půl hodiny vydržel v pohodě. Dá se spekulovat o nutnosti/smyslu voice-overu, o tom, co by šlo zkrátit/vystříhat (linie hraběnky, její odjezd/příjezd a vůbec opakování a vracení se k událostem), ale celkový dojem hodně dobrý. 90 %
To nejlepší z Davida Lynche posledních let, říznuté tím nejhorším z Davida Finchera celkově. Temné a depresivní nakouknutí pod povrch obyčejných vztahů jedné malé vesničky v období 1. světivé války nepřináší nic nového a překvapivého.
První neutříděné dojmy - ledově krásný a klidný obraz, černá a bílá v kontrastu s bezohledností, chladností, despotismem a notnou dávkou hořkosti, která na konci divákovi zbude v ústech. Byť Haneke recykluje stále jedno a totéž, pořád se mu daří zaujmout a vyvolat myšlenkové vření v divákově hlavě.
