13. komnata Jiřiny Šiklové (TV film)

iřina Šiklová je veřejný člověk - homo politicus. Protože se občansky, politicky a profesně angažovala, musely se nutně do její života promítnout dějiny 20. století, a to už od dětství - německá okupace, deportace Židů, komunistický převrat, padesátá léta, normalizace.
Kde najít třináctou komnatu? V krátkém omylném členství v KSČ, které pak napravovala angažováním se coby disidentka? Ztracená kariéra v průběhu dvaceti normalizačních let? Pobyt ve vězení? Nebo ještě něco jiného? Když byl Dubček vystřídán Gustávem Husákem, z KSČ sama vystoupila a řekla si, že teď už může být člověk jedině a jedině proti. Z členství ve straně vyvodila důsledky pro sebe samu a aktivně se podílela na odporu. V roce 1969 ji mezi prvními vyhodili z Univerzity Karlovy. Během normalizace zastávala různá povolání, například jako uklízečka tam, kde před tím přednášela. Napsala žádost o práci na 22 míst. Všude byla odmítnuta. Podepsala Chartu 77, ale vzhledem ke své disidentské činnosti, její jméno nebylo zveřejněno. V době normalizace dělala tajně spojku, či spíše pošťačku mezi exilem a československou opozicí. Po deseti letech byl kamion odhalen a Jiřina Šiklová byla uvězněna v Ruzyni. StB potom natočilo rekonstrukci případu, která byla odvysílaná i v televizi. Rudé právo nazvalo tuto činnost špionáží a podvracením republiky. Jiřina Šiklová byla odtržena od svých děti i od milovaných knih, ale pobyt ve vězení díky své nezdolné aktivní povaze zvládla a dokázala si i v tomto prostředí vydobýt respekt. Děti jí její postoj nikdy nevyčítaly. Po roce 1990 se Jiřina Šiklová vrátila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde přednáší dodnes. Založila katedru sociální práce na FFUK, kterou deset let vedla. Založila Gender Studies Centrum - knihovnu - která existuje dodnes a tato občanská organizace profiluje tento obor v postkomunistických státech a je mezinárodně známá a uznávaná. Když se režisérka Olga Sommerová a novinářka Renata Kalenská ptaly Jiřiny Šiklové, v čem ona sama vidí svou třináctou komnatu, Jiřina to s nadhledem obrátila v černý humor. Nakonec se ukazuje, že spíše než úděl disidentky či věznění je její silou i slabostí to, že nikdy nechtěla být součástí nějakého proudu. Motto Jiřinina dramatického a činorodého života spočívá v její nezávislosti. Ale ona to vnímá zároveň i jako svou neschopnost se zařadit, být jako ostatní. Vždycky byla a zůstane osamělou běžkyní. (oficiální text distributora)