Zapomenuté transporty do Běloruska

"Zapomenuté transporty do Běloruska" je druhým ze čtveřice devadesátiminutových filmů Lukáše Přibyla, které jsou mozaikou vzpomínek židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí.

Filmy jsou, bez použití současných záběrů a komentáře, složeny z velmi osobních zážitků, které se proplétají a vytvářejí dosud neznámý a překvapivý obraz přežívání v ghettech a táborech Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a dalších. Svědci hovoří pouze o místech, osobách a událostech, se kterými se osobně setkali a každý zmíněný detail je pečlivě dokumentován pomocí unikátních, z naprosté většiny nikdy nezveřejněných autentických fotografií a filmových fragmentů, nalezených během let neuvěřitelně trpělivého bádání v archívech, soukromých sbírkách, na půdách domků v polských vesnicích nebo i v garážích rodin bývalých příslušníků SS. Pro výsledných šest hodin dokumentárního cyklu bylo pořízeno, po téměř celé Evropě, ale i v Izraeli, USA, Austrálii či Venezuele, více než 260 hodin záznamu. Natáčeným rozhovorům předcházelo letité pátrání po svědcích, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z vypovídajících museli být dlouze přesvědčováni, aby se se svými zkušenostmi zažitými před více než šedesáti lety tvůrcům svěřili. Většina z nich o svých traumatech promluvila vůbec poprvé. "V některých případech trvalo i dva roky postupného získávání důvěry, než jsem obdržel svolení zaznamenat vzpomínky těchto válkou poznamenaných lidí. Jejich vlastní děti se o osudu svých rodičů dozvídaly až od nás." komentuje Lukáš Přibyl. Autoři projektu museli doslova bojovat s časem. "Jednou jsme letěli přes půl světa, abychom v Coloradu zjistili, že dohodnuté natáčení se nekoná. Starý pán totiž mezitím upadl do komatu a umíral. Se svolením lékaře a rodiny jsme se s ním v nemocnici přesto pokusili promluvit. Když uslyšel název tábora, ve kterém byl vězněn a který přežila jen hrstka lidí, probral se z bezvědomí a dvě hodiny s námi na kameru o svých zážitcích hovořil - poprvé ve svém životě. Během rozhovoru popsal, jak přečkal vlastní popravu a vyškrabal se z masového hrobu, a že čekal na nás, aby vše konečně někomu řekl. Muž ještě stačil promluvit s rodinou a zemřel v míru sám se sebou o osm hodin později."

Tvůrci si také uvědomovali limity a ošidnost lidské paměti. Proto bylo každé interview pečlivě konfrontováno se všemi dostupnými prameny informací o tom kterém místě nebo člověku, což znamenalo studium tisíců stran dobových dokumentů, nacházejících se v depozitářích archívů a muzeí po celém světě - od nedávno odtajněných svazků bývalého KGB v pobaltských státech, dokladů shromážděných postupující americkou armádou v pětačtyřicátém roce, po důkazní materiály pro procesy s nacistickými zločinci v německém Bundesarchivu. Drtivá většina natočených svědectví však byla mimořádně přesná. Člověk, který přežil jako jediný z tisíce deportovaných, si nemá s kým své zkušenosti porovnávat a vyměňovat. O popisovaných místech rovněž nebyly natočeny žádné dokumentární filmy a literatura o nich takřka neexistuje, takže svědci do svých vzpomínek nemohli nevědomky integrovat poválečné poznatky. Sdělovali tak jen to, co si opravdu pamatovali.

Každý ze čtyř filmů popisuje jeden cíl deportačních transportů a soustředí se na určitý způsob, jakým se lidé vyrovnávali s naprosto extrémními podmínkami. Právě premiérovaný díl o Lotyšsku tak konfrontuje zoufalý individualismus mužů v táboře Salaspils, kde, pokud nepadli za oběť kulce, většina vyhladovělých vězňů jednoduše umrzla, s životem v rižském ghettu, v kterém se lidé přes okolní hrůzu snažili uchovat si zdání "normálního" života. Mladí, věrni heslu "carpe diem", pod trestem smrti pořádali večírky a "tančili na hrobech, a to doslova" (slovy jedné svědkyně). Děti musely chodit do školy kolem šibenice, "na které visel soused". Smrt byla všudypřítomná, ale nechyběla tam ani láska. Díl o Bělorusku se zaměřuje na nacistickou vyhlazovací mašinerii v Malém Trostinci a minském ghettu a na partyzánský odboj. Zprostředkovává apokalyptickou vizi krajiny plné močálů a masových hrobů, v noci ozářené plameny šlehajícími z podpálených vesnic, země, kde půda "páchla vodkou, ohněm a krví". Nutnost žít s vědomím vlastního blížícího se konce v nedalekých vyvražďovacích centrech jako Sobibor a Majdanek pak popisuje část o východním Polsku, zaměřená na prakticky neznámé pracovní tábory a tranzitní ghetta. Jedinou možností, jak přežít, bylo uprchnout do nehostinného kraje s většinou nepřátelským obyvatelstvem, kde se život žida rovnal pěti kilogramům cukru. Útěk znamenal neustálé hledání útočiště, nekonečné skrývání, ustavičnou přetvářku, trvalou samotu. Jeden z vypovídajících byl například třikrát dopaden a uvězněn ve stejném vězení, pokaždé pod jiným jménem a s odlišným životním příběhem. Naopak fascinující příběh pětačtyřiceti českých dívek deportovaných do Estonska, které se jako jediné z transportu dožily osvobození, vypráví o pospolitosti a zarputilém odhodlání držet se hesla "jedna za všechny, všechny za jednu". Ženy vytrvaly jen díky neuvěřitelně sebeobětavé vzájemné pomoci a tvrdohlavé snaze nepřipouštět si tragédii odehrávající se kolem nich, přestože prošly celou řadou koncentračních táborů.

Cílem režiséra Lukáše Přibyla bylo složit obraz historie z vlastních příběhů konkrétních lidí, dívat se na vše jejich očima a nepřisuzovat vypravěčům pouze roli komentátorů dějinných událostí. Dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, ač pojednává o nanejvýš temné době, tak diváka inspiruje životním optimismem, vnitřní silou a moudrostí vypravěčů. (oficiální text distributora)