Hranice ovládání

"Nemluvíte španělsky, že?" Škoda že jsem nespočítal kolikrát tato věta ve filmu zazněla. Místy dost nudná uspávačka, Jarmusch v určitých chvílích připomíná Davida Lynche. Film má velice pomalé tempo děje, stále dokola se točí lidé co nosí hlavnímu hrdinovi zápalky se vzkazy, nezbytná jsou dvě kapučína a samozřejmě následná otázka zda nemluví španělsky. Po hodině si člověk už přece jen přeje nějakou změnu, které se nedočká. Tento film svůj závěr, k mému údivu, nakonec našel. 40%. PS: Film možná měl něco do sebe, ale znovu bych si jej opravdu nepustil. (27.01.2010)

Jarmusch to už možno so svojim štýlom prehnal a dostal sa až na hranicu trpezlivosti svojich skalných fanúšikov, zvyknutých na o cca 10% vyššie tempo predchádzajúcich Jimyho filmov. Film však má svoj rytmus, čiže opakovanie podobných scén a motívov, čo z neho nakoniec robí miernu sebaparódiu. Tým by som chcel okrem iného povedať, že Hranice ovládania nepokladám za nejaký ťažký art film, iba za autorský počin, kde sa klasickým spôsobom na konci previažu dovtedajšie motívy, dialógy a poker ksichty, aby z toho vžišla nejaká tá klasická myšlienka. Skúste film brať takýmto spôsobom, skúste sa naladiť na jeho vlnu, skúste si užívať precízne vybraté lokácie a môžete sa aj pri pomalom rozprávaní inak stále dejového filmu baviť. Ja ho beriem ešte ako takú malú ukážku toho, že život "amerického gangstera" a prevádzkovanie na prvý pohľad príťažlivej profesie je rovnako ubíjajúca nuda, ako život náš. Sprestriť si ho môžete napríklad návštevami múzea. (24.03.2015)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)

Jarmusch je filmársky snob a noblesák a moje hranice ovládania týmto filmom otestoval teda poriadne. 2oj hodinová potulka, v ktorej sa akoby nič extra nedeje, ľudia prichádzajú, odchádzajú, každý zo seba vydoluje nejaký intelektuálny blábol a celá táto lyrická úvaha je príliš monotónna na to, aby mohla trvať 2 hodiny, čo už považujem za čisté pózerstvo (a to pri Jarmuschovi myslím nepíšem prvý krát). (03.02.2010)

Jim Jarmusch bývá označován za mistra či krále nezávislého filmu, já bych se ho po snímcích, které jsem zatím viděl (Noc na Zemi a Přežijí jen milenci) nebál považovat především za mistra podmanivé tajuplné atmosféry. Atmosféry, která možná vyloženě nenapíná a s níž se pan režisér často rozplývá v pomalém zádumčivém tempu, ale přesto mě často hodí do zvláštního transu. Děj Hranice ovládání se sice oproti zmíněným „jarmuschovkám“ většinou odehrává během slunečního dne, ale přesto jsem v té atmosféře opět cítil závan čehosi nočního, snového... Kdyby mi někdo před zhlédnutím řekl, že budu nadšen z filmu, v němž jeden černoch bloudí po různých místech, potkává zdánlivě náhodné kolemjdoucí, aby s nimi prohodil pár slov o čemkoliv a vyměnil jakýsi šifrovaný vzkaz, možná mu neuvěřím. Ale mě se to Jarmuschovo podání špionážního thrilleru plného dlouhých, často monotónních chvil během procesu plnění složitého úkolu (a teprve s jednou menší napínavou „akcí“ ke konci) hodně zamlouvalo od počátku, aniž bych nějakou dobu tušil, oč tu kráčí a hlavní, galantně odětý hrdina nesl v sobě dostatečné charisma na to, aby mě zajímal. Nejen dvě espressa do dvou šálků tomu vházela stylovost, pravidelná cvičení současně pak i kousek znepokojující záhady, drobná povídání i odkazy na filmové klasiky, mezi nimiž si během podávání sirkových krabiček lze vzpomenout i na mlčenlivý klenot poválečného amerického filmu The Thief (1952)... pro mě osobně takřka dokonalé artové a novátorské pojetí špionážního thrilleru, skvělý zážitek! [90%] (22.10.2022)