Sladký kal

Psychologické drama s pomalejším tempem, navíc v nezvyklé mezinárodní koprodukci, vypráví příběh z izraelského kibucu 70. let, kde jde o konflikt mezi jedincem, který touží uniknout z omezujícího prostředí, a kolektivem, který s ním manipuluje a snaží se mu vnutit svou představu štěstí a životního stylu. Film vyznívá jako příliš tvrdá obžaloba kibuců, které ve skutečnosti byly organizované na bázi dobrovolnosti a tvoří nejfunkčnější pokus o rovnostářské společenství vybudované na myšlenkách nacionalismu a sociálního programu. Kibucy pochopitelně nemohly obstát v prostředí bohatnoucí a individualistické společnosti, ale to, že existují dosud, svědčí o tom, že to byl a je zatím nejlépe organizovaný projekt svého druhu, který nemá nic společného s reálným socialismem, jak jsme ho poznali u nás. Podobný příběh o nekonformním jedinci nemusí být jenom z prostředí náboženských sekt nebo ideologicky vyhraněných komunit, může jít o vzpouru dětí proti svým rodičům, kteří jim chtějí diktovat svůj životní styl, a může to mít spoustu dalších verzí. Celkový dojem: 60 % (07.04.2011)

Kibuc je komuna a je dobrovolna. Je to nejlepsi mozna idea na bazi rovnostarstvi. Dukazem je to, ze stale existuje a dokonce tam clovek nemusi zit, ale muze tam dochazet. Napr. do skoly, ktere jsou mimochodem na vysoke urovni, muze tam dochazet na ruzne aktivity, sport, tanec, plavani. Doba pokrocila. Myslim ze reziser nechtel kritizovat spolecenstvi kibucu, ale jeho smutne vzpominky na zivot s matkou, ktera nebyla schopna a ochotna ze spolecensvti odejit i kdyz moznost a pravo rozhodne mela. (21.05.2021)

Krajně depresivní náhled do kibucu 70. let 20. století (celkem málo známé, u nás se totiž obvykle pouštějí jen filmy o holokaustu). Kibuc, zde ukázaný, je v podstatě dobrovolné zvolené židovské-sionistické ghetto, totálně ateistické a kolektivizačně budovatelské. Silně to připomínalo komunismus 50.let u nás (a není divu, principy byly stejné). Zde navíc ukázána tvrdá, až živočišná poživačnost a cynismus kibucníků, bez jakýchkoliv skrupulí a studu. Stejná kafkovská beznaděj - není Boha, není lásky, není ani naděje...Film působil velmi přesvědčivě a zřejmě byl opravdu autorovým zobrazením vlastních zkušeností z dětství. Jinými slovy: autor věděl, co točí. (13.08.2010)

Autobiograficky ladený príbeh z izraelského kibucu môže nášmu divákovi pripadať vzdialený, až exotický. Ale ak už má po oslave päťdesiatky, bude mu pripadať dôverne známy, pretože princípy kibucu sú prakticky totožné s princípmi združstevňovania, s princípmi platnými v sektách a princípmi, na ktorých sú založené pyramídové hry. Vo všetkých uvedených prípadoch sa ich zakladatelia a najbližší nasledovníci topia v blahobyte, zatiaľ čo ostatní iba dúfajú a neskôr zúfajú. Film je dosť opisný, kritika kibucov je opatrná a posolstvo, ktoré vysiela mohlo byť dôraznejšie. Ale inak sympatický, dobre pozerateľný film. (14.01.2011)

Na hranici všeho, co se dá pochopit. Absurdní sektářská utopie o životě v kibucu, kde jsou si všichni rovni, přitom si nechají odepřít základní právo, jako je právo být rodičem. A co všechno čeká ty, co se vzepřou. Malý Dvir byl hezkým chlapcem, co nade vše miloval svou matku a snažil se být jejím zrcadlem, ramenem, na kterém se může vyplakat a určitě by zvládl i roli partnera a milence. Ale díky své citlivé duši by to určitě sám nezvládl. Svět kolem něj byl zvrácený, proklamovaná hesla se porušovala na potkání a on musel zpracovávat řeči svého okolí a řeči své matky. Někdy ani nebylo zřejmé, kde je pravda. (03.01.2011)