Agora

Vývoj dějin se občas odvíjí smutnými směry, kdy je někdy třeba na znovuobjevení mnohého čekat 1200 let a přitom nejsme ani po tolika zkušenostech schopni se chytnou za nos a poučit se. Producentská sebevražda a jedno elegantně nastavené zrcadlo dnešnímu islámu o tom, jak se dá víra, pro mnohé tolik nutně potřebná, lehce strhnout na cestu fanatismu, který nezná mezí, ani úcty. (15.07.2010)

Jsem spokojen. Z inteligentního, duchaplného příběhu a z Amenábarova režijního pojetí, které se nepodbízí vkusu běžného diváka. Navíc mám slabost pro výrazné ženské postavy, kterou Hypatia bezesporu byla. Žena moudrá, dychtící po vzdělání a poznávání, persona silná a nezávislá. Věřím, že pro Rachel Weisz muselo být potěšení hrát takovou takovou roli. Chytrý scenář načrtává spoustu zajímavých historických aspektů – soumrak Velkořímské říše, náboženská tmářství, počátky krvavých svárů mezi rannými křesťany a židy a zajímavě také nastiňuje tehdejší úvahy o naší sluneční soustavě – teorii Ptolemaia a héliocentrický pohled, který zastával Aristarchos. Přemýšlivý historický biják nám to Amenábar přichystal. (20.07.2010)

…a protože se všichni nepomlátili, tlučou se dodnes. Jen s tím rozdílem, že kameny a klacky už dávno nefrčí a vystřídaly je mnohem „vyspělejší“ zbraně. Ach jo. Smekám před Amenábarem scénáristou i Amenábarem režisérem, neboť se mu podařilo dát dohromady film, jemuž nemám co vytknout. O aktuálnosti jeho myšlenky není třeba dlouho přemýšlet, stejně tak jsou zbytečné i úvahy, jestli Rachel Weisz lépe vypadá nebo hraje (je to pochopitelně remíza), Marianelliho soundtrack jsem si zamiloval už dávno… Naprosto mě však ohromilo, jak Agora vypadá. Dechberoucí letecké záběry žijící Alexandrie prokládá režisér úžasnými vesmírnými pohledy na Zemi a snad nám tím chce naznačit, že ten zmatek, který se dole děje, opravdu někdo sleduje… No… Pokud by tomu tak bylo, zajímalo by mě, jestli se ten někdo pobaveně šklebí, nebo jestli kroutí hlavou a zoufale si mne vrásčité čelo. (19.11.2011)

Tak takhle to přesně dopadne, když je nejprve fotr nedrží pořádně u huby, když jim pak nikdo v osmnácti nenafláká dva fakany a nezkrátí v kuchyni řetěz!! To se potom místo u plotny poflakují po knihovně, vedou přechytřelé řeči, kde se co točí, a místo ztepilých košer nápadníků nepohrdnou nezletilým otrokem, který je posléze pěkně vydusí..... Takhle to přesně vypadá, když na to ještě kudlanky jdou chaoticky, teprve se chystají založit svou teroristickou organizaci s tisíciletou tradicí a zvolit papeže! To se potom cpou do kdejaké knihovny jak žid do Palestýny... Velmi poučné! Římští katolíci a feministky prominou, určitě skončím v pekle, kde mě budou bitchovat obrýlené mužatky v kalhotových kostýmech... (17.02.2010)

Chopit se látky, která spadá do počátku éry tzv. temných století, a může nabídnout nanejvýš fragmentární pramenné výchozí údaje (je to ovšem významně víc oproti tomu, co víme např. o sv. Václavovi, Strachkvasovi-Kristiánovi či sv. Ludmile nebo posledních velkomoravských mojmírovských králoknížatech), vyžaduje odvahu, nosnou výchozí myšlenku, dostatečně přesvědčivou výpravu i scénář a konečně shodně velkorysý rozpočet. Americkošpanělská koprodukce se z tohoto hlediska ukázala víc než šťastnou. Velkorysost výpravy, nutná pro přesvědčivé znázornění kulis tragického příběhu antické intelektuálky, nepřebila potřebnou myšlenkovou hloubku a současně umožnila získání špičkových herců. Hypatia (kol. 370-415) Rachel Weiszové je krásnou nejen zjevem, ale i duchem; dobrovolná čistota, k níž se uchyluje, aby si zachovala potřebnou nezávislost, působí přesvědčivě a důvěryhodně právě tak jako úspěšné rozbití bezrozporného kladu, který by tuto postavu umělecky zničil (Hypatiiny popudlivě zlostné repliky vůči otroku Davusovi v mezních situacích Músaionu). Příběh konce antické vzdělanosti, tragika bezuzdného fanatismu, zneužívání Ježíšovy-Ješuovy autority či Písma k navozování pogromistických nálad nejen proti Židům, ale posléze i proti hlavní hrdince filmu biskupem sv. Kyrillem (Cyrilem) a skrytě i vůči nepohohodlným souvěrcům propůjčuje Kristovu a Mariinu náboženství neblahou auru fanatismu a omezenosti, známou z ještě horších aplikací naší nedávné minulosti. Domýšlení sporých Hypatiiných životních údajů je funkční a zdařilé pro hlavní účel této filmové epopeje: kytičky na nespatřitelný hrob ženy-myslitelky, která měla odvahu hájit své přesvědčení tváří v tvář hrůze i lůze. Odvaha podívat se na rub dekor, v nichž, dobrovolně či nedobrovolně, dnes žijeme, je zároveň jinak pojmenovanou vůlí po pravdě, mravnosti, čistotě, tj. po těch vlastnostech, jež byly a jsou pružinou skutečného - nebojme se říci nikdy nekončícího boje - o slušnost, vzájemnou úctu, o spojení lidí světla s lidmi naší doby, s jejími problémy. Z tohoto hlediska je tento historický film dílem až překvapivě současným. (26.07.2010)