Hugo a jeho velký objev

Některé sny se plní. Filmová kouzla se prolínají s realitou, skici s vypiplanými obrázky poletují vzduchem a Martin Scorsese vzdává poctu počátkům kinematografie bez toho, aby se v nich fanouškovsky batolil nebo naopak křečovitě pokoušel stát se klasikou. Hugo se zdá být vyspělou pohádkou o klukovi a jeho velkém dobrodružství, aby se nakonec proměnil ve fascinující cestu skrz lidskou fantazii a odhodlání. A ten nostalgický uragán vzpomínek na dětské knížky i filmy a fascinaci nedosažitelnými světy mě dokázal strhnout plnou silou. (25.02.2012)

Příjemná, ale poněkud nedovařená kombinace mých dvou oblíbených žánrů a sice filmů o dětech a filmů o filmařích. Na jedné straně jsem si říkal, že je tam toho až moc (knihy, filmy, nádraží, hodiny, automaton), na straně druhé panoptikum nádražních postaviček mohlo být výrazně prokreslenější a nápaditých a vtipných scén jako sen o lokomotivě mnohem víc. Navíc Asa Butterfield kabonící se v titulní roli je z celého jinak vydařeného castingu (Cohen je moc fajn) zdaleka nejmíň sympatický. A chvíli mi i trvalo než jsem si zvykl na tu otravnou jakože francouzskou hudbu. (16.01.2014)

Z originální předlohy se stal neoriginální film, v němž je každá přidaná věc prostě navíc. Spousta scén jako by vznikla jen pro vychvalované 3D (hlavně tedy zcela zbytečná nehoda vlaku), příběh je podivně rozplizlý, příliš nastavovaný, Sacha Baron Cohen dělá až moc velkého kašpara... Ano, režie zručná, láska k filmům z Huga také velmi hezky dýchá, ale nic převratného jsem tedy rozhodně neviděl. A to je docela škoda. Nemívám k tomu sklony, nicméně tentokrát se mi opravdu chce skoro křičet: Přečtěte si knihu, vždyť je o tolik lepší! (02.04.2014)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)

Hugo a jeho velký objev přináší úchvatnou vizuální přehlídku v režii Martina Scorseseho a jeho poctu nejranějším počátkům toho magického vynálezu jménem "Film." Asa Butterfield je talentovaný hoch, ale coby Hugo mi zde nebyl moc sympatický, přišel mi takový nepříjemný, pořád zamračený, ale nejspíš tak jeho postava měla vyznít. To už postava Chloë Grace Moretz se mi líbila více a to ji jako herečku opravdu nemusím, ale tady se mi docela zalíbila. A Ben Kingsley coby snad vůbec první mág a kouzelník filmového plátna, jehož snímky dokáží učarovat i po více, než 100 letech, Georges Méliès, tož to bylo tedy překvapení:) To je asi jediný bod, v němž mě Hugo trochu zklamal. Myslela jsem, že ono tajemství, které ukrývá malý robot, bude mnohem většího rozsahu a bude více překvapivější. Ale nakonec, co má větší hodnotu, než dávno ukrytý a zapomenutý poklad, jehož hodnota je nedocenitelná? A zvláště, když si vynálezce tohoto "pokladu" myslí, že už zcela jeho dílo ztratilo význam a nikoho nezajímá. Je to právě čas, co prověřuje kvalitu umění. A je to také nadčasovost, invence a genialita, která dokáže v počátcích z něčeho neznámého a téměř neobjeveného, co ještě vlastně ani není současností, vytvořit budoucnost. Je to něco, co překoná dobu, co ji předběhne, co dokáže v moderním světě ohromovat a přivádět v úžas stejně jako tehdy v letech, která jsou dávno minulá, pokryta prachem a upadla v zapomnění. A jedním z těch, kteří toto dokázali, je právě i Georges Méliès. (17.11.2014)