poster

Vejdi do prázdna

  • Francie

    Enter the Void

  • Německo

    Enter the Void

  • Slovensko

    Vojdi do prázdna

  • Velká Británie

    Enter The Void

Drama / Thriller / Fantasy

Francie / Německo / Itálie / Kanada, 2009, 161 min (SE: 143 min)

Režie:

Gaspar Noé

Scénář:

Gaspar Noé

Kamera:

Benoît Debie
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Fr
    *

    CHCEŠ ŘÍCT, ŽE JSME NA VĚKY UVÍZLI V TOMHLE ŽIVOTĚ? NIKDE NENÍ NIC LEPŠÍHO?...../// Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem. Nevšední filmový zážitek se nedostavil! Tahle velká halucinace si drží zvláštní vypravěčskou atmosféru a předvádí vlastní verzi hardcore umění(?). Schizoidní stavy LSD, kameramanovi záběry a hudba vás vezmou kamkoliv si přejete. DROGY. SEX. (rock 'n' roll chybí, ale o to víc si užijete nohou do praku). ŽIVOT. SMRT. Tady byl sjetej snad i catering! Žádná strhující podívaná, jen něco vypadající zajímavě a co brzy omrzí. Jaká bude pointa? VO CO TADY kurva JDE? JÁ CHCI ŽÍT! (tak nekoukej na takový kraviny idiote!) U porna se už dávno nikdo nestydí a vzhledem k intenzitě blikání obrazovky bych se obával spíš poltegreistů než filmovýho zážitku. ŘEKNI MI, CO SI O TOM FILMU MYSLÍŠ A JÁ TI POVÍM, CO JSI ZA ČLOVĚKA! Heuréka! Propíchali jsme se ke konci! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kam mě zavede DURMAN. 2.) Zejtra budu na fakultě zkoušenej z potratu. 3.) Chtěl bych se na všechno dívat shora. 4.) Chci vidět vagínu ,,zevnitř“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ *(3.4.2011)

  • Radko
    **

    Prepálenú filmovú minutáž nespasili ani dizajnové upútavky vo forme napríklad tituliek, interiérov tokijských barov (aj ich hajzľov) a následnej hravo poletujúcej kamery, zameriavajúcaj sa na bársčo. To by sa všetko dalo zniesť. No z dôvodu dĺžky filmu som musel ísť domov z kina nočným autobusom. Samozrejme, že revízor. Lístok do kina, kvôli ktorému som vyliezol z vyhriateho brloha do prázdna, sa tým predražil na skoro 50 eur. Navyše revízorský idiot prikázal zavrieť všetky dvere v autobuse. Na zastávkach púšťal na slobodu z kovovej rakvy len tých, čo mali električenku. Načierno sa vezúcich prepustil až na konečnej. Bol to síce paradox: po prichytení nie ste okamžite vyhodený z autobusu ako neoprávnený cestujúci, ale naopak pocestujete dlhšie, až na konečnú. No tento paradox ničomu dobrému neposlúžil. Len ďalšej dlhšej popolnočnej vopred neplánovanej prechádzke Hovorí sa, že kritizovanie v štýle, keby bolo keby je na hovno. Pretože nič nezmôže. Aj ja si to myslím. Ale niekedy je potrebné si uľaviť! Takže, keby bol film o hodinu kratší, mal by som z neho lepší pocit a hlavne by som nemusel zacálovať 40 eurovú pokutu za čiernu jazdu.(7.1.2015)

  • JFL
    *****

    Stejně uhrančivá imprese tripu, života a paměti jako jsou úvodní titulky dokonalou impresí Tokia. Kameraman Benoît Debie nemá ve své branži konkurenci a je dobře, že se najde režisér jako Noé, který mu doslova dává křídla.(11.12.2010)

  • Shadwell
    ****

    Pár slov o tom, proč považuji Enter the Void za konzervativní, zpátečnický a vlastně i docela omšelý vehikl, který navzdory pochvalným řečem z tábora akademiků i deníkářů zaspal dobu. ____ Snad to ode mě nebude odvážné tvrzení, když tuhle mašinu na emoce a barvy, jak jsem si zpola kolosální bordel, zpola zábavní park Enter the Void pojmenoval, prohlásím za ideální protějšek či doplněk k Počátku. Jestliže Počátek představoval kyberpunk bez punku, tzn. racionalistický kyber jádro, nadnárodní megakorporace, úzkostlivě nažehlení specialisté a techno-vědní precizitu, tady máme kyberpunk bez kyber, čili punkovou undergroundovou zločinnou špínu, feťáky, drogy, sex a dekadentní zaneřáděnost spodních pater Tokia. Co oba filmy těsně spojuje a co tvoří jejich kyberpunkový základ, jsou postavy, jejichž bezvládná těla obývají cizí světy, přičemž jestli se zapojují do kyberprostorového systému jako v Počátku, nebo si nabourávají mysl drogama jako v Enter the Void, je jen taková nuanc, protože oboje je principielně ekvivalentní, v obojím případě jde o extenzi lidské nervové soustavy do okolního světa. Je i docela logické, že uhlazený slušňák Nolan najel na kyber způsob a temperamentní Francouz Noé zvolil cestu punku. Oba filmy mají i společný osud vzniku. Počátek obdržel Nolan darem od Warnerů jako odměnu za výdělky prvních dvou Batmanů a zároveň jako příslib za to, že natočí trojku. Naproti tomu Enter the Void vznikl coby důsledek komerčního úspěchu Irréversible. Scénáře k oběma rizikovým filmům ležely v šuplíku přes deset let, než se k nim mohlo přikročit. A konečně postavení obou filmů vedle sebe skvěle tematizuje přechod od feťáka k počítačovému hráči, k němuž došlo v devadesátých letech, kdy začal internet fungovat jako svého druhu injekční stříkačka. Před lety mladí lidé v touze uniknout každodennosti brali LSD. Teď se připojují k síti. Teď si něco nešlehnou, teď si něco stáhnou. Na feťákovi nebo pijanovi lze snadno poznat, že na něčem jede, podle podlitých vytřeštěných očí nebo poblitejch hadrech, ale počítačový závislák, kupř. nějaký MMORPG player, se má docela k světu a nic z toho na sobě nedává znát. Podobně jako Cobb. O to víc je taková závislost pochopitelně nebezpečnější, protože jí nenasvědčují žádné vnější příznaky – Cobb je elegantně nažehlený panák, ačkoli mu v hlavě dují noční můry a stihomam, na čemž Počátek staví celou svou rafinovanou konstrukci a eventuální závěrečný obrat od skutečnosti ke snu. Skličující obraz narkotické narcistní hipísácké kultury z Enter the Void, v níž ze sebe feťák vytrhává své orgány a smysly a hází je do okolního světa, aniž by v něm poznával sám sebe, byl nahrazen pro Počátek charakteristickou kulturou sebepoznání, která do okolního světa rozprostírá svůj mozek. Proto se Enter the Void jeví jako dost anachronní konstrukt, dionýsovská šmíra, která by hrozně ráda vyvolávala víc emocí na metr čtverečný než kdekoliv jinde a navozovala či zvěstovala jakési pocity východního mind blowing newageiánství, ale zoufale se ji to nedaří, protože éra Woodstocku a 2001 Odyssey se slavným a tehdy zcela legitimním psychedelickým průletem evokujícím LSD dávno odezněla, jen Gaspar Noé to zdá se nezaregistroval. Snobské troušení symbolů, které nacházíme v jeho filmu, vede ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry monopoly. Emoce vzbouzené kamerou utrženou ze řetězu bývají jen skrovnou měrou povahy estetické; převahou je to ukájení všední zvědavosti a lačnosti senzace a pomíjivý obdiv laiků pro překvapující experiment, který zřejmě vůbec nepočítá s jedním z nepříjemných paradoxů umění, jenž káže, že i z největší nekonvence se po dlouhém opakování do zemdlení stane rutina. O tom, jak beznadějně zastaralý Enter the Void je, dostatečně vypovídá jeho zasazení do Tokia. Ve zlatých časech kyberpunku v osmdesátých letech za vlády Sterlinga a Gibsona byly tyhle východoasijský módní lokality v Japonsku nebo Koreji zajisté v pořádku, i Blade Runner vznikl v koprodukci s Hong-Kongem, určitě to ale neplatí dnes, kdy se věrozvěsti kyberpunku jako Paolo Bacigalupi nebo Ian McDonald hromadně přesouvají do nových destinací v Indii a Brazílii, které spolu s Čínou ohrožují na počátku jedenadvacátého století dominanci Západu, podobně jako ji ohrožovali v osmdesátých letech proslulí asijští tygři. Tokio dnes je tak nanejvýš exotickým skanzenem minulosti, stejně jako drogový rauše, který vymizely pod tíhou legalizace a benevolentnějšího pohledu na klasifikaci psychoaktivních omamných látek. Oboje je silně pasé, proto mi přijde dost nešťastný dělat z něčeho takového jeden z nejextravagantnějších vrcholů filmové sezóny. Eenter the Void tak snad můžeme přirovnat ke korábu, který v dávných dobách směle brázdil hladiny oceánů, který ale dnes pouze postává v přístavních docích a čeká na svou konečnou likvidaci. I biják z nejproklínanějších, druhý Sex ve městě, je tisíckrát aktuálnější, když ukazuje novou epochu, ve který se nejezdí utrácet do Las Vegas, ale na Blízký východ do zátočiny uměle zbudovaných ostrovů rozkoší Palm Islands.(5.3.2011)

  • Mertax
    **

    Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem.(4.5.2010)

  • - Nápad natočit film dostal Noé již 15 let před jeho vznikem, ještě před svým krátkometrážním filmem Carne (1991). (JayZak)

  • - Snímek měl premiéru až na konci festivalu v Cannes v roce 2009, protože posprodukce, na které pracovalo okolo 50 grafiků, ještě nebyla dokončena. Kvůli nabitému programu festivalu byl snímek promítán jen v délce 163 minut bez úvodních a závěrečních titulků, jen s „Enter“ na začátku a „The Void“ na závěr. Po skončení festivalu postprodukce pokračovala. Odstraněny byly následně 4 minuty filmu, naopak přidány byly 2 minuty úvodních titulků. Premiéry finální verze se tak diváci dočkali až na festivalu Sundance v lednu roku 2010. (Teodorik)

  • - Gaspar Noé měl v plánu uvést film raději s frekvencí 25 snímků za sekundu než v kině běžně užívaných 24 fps. V důsledku má tak snímek dvě délky, a to 154 minut pro frekvenci 25 fps a 161 minut pro 24 fps. (Teodorik)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace