poster

Vejdi do prázdna

  • Francie

    Enter the Void

  • Německo

    Enter the Void

  • Slovensko

    Vojdi do prázdna

  • Velká Británie

    Enter The Void

Drama / Thriller / Fantasy

Francie / Německo / Itálie / Kanada, 2009, 161 min (SE: 143 min)

Režie:

Gaspar Noé

Scénář:

Gaspar Noé

Kamera:

Benoît Debie
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Dadel
    *****

    Myslel jsem, že vím, do čeho jdu a nic mě nepřekvapí. Nemohl jsem být dál od pravdy. U toho filmu jsem umřel a znovu se narodil.(11.5.2010)

  • balone
    *****

    Upozornění, toto není film na rande. Zklamání nikoliv, Tokio, jak ho známe i neznáme, jak o něm slýcháme. Hned na co jsem si vzpomněl při sledování je počin Tokio!, i když mě během napadalo spousta filmů, je to svléknutý, naprosto surový originál, jenž bavil a v kině jsem si ho užil víc, než bych si mohl představit doma, zvuky, barvy, světla, občas jsem si myslel, že se koukám na nějaké sci-fi, hroznou fantasmagorii, že jsem sám sfetovaný. Film nám ukazuje spoustu témat, drogy, sex, nevěra, sirotci, homosexualita, potraty a nevím co ještě. Jen doporučuji jednu jedinou věc, poslouchejte co se v první půl hodině řekne, odvíjí se od toho celý film. 90%(12.5.2010)

  • Shadwell
    ****

    Pár slov o tom, proč považuji Enter the Void za konzervativní, zpátečnický a vlastně i docela omšelý vehikl, který navzdory pochvalným řečem z tábora akademiků i deníkářů zaspal dobu. ____ Snad to ode mě nebude odvážné tvrzení, když tuhle mašinu na emoce a barvy, jak jsem si zpola kolosální bordel, zpola zábavní park Enter the Void pojmenoval, prohlásím za ideální protějšek či doplněk k Počátku. Jestliže Počátek představoval kyberpunk bez punku, tzn. racionalistický kyber jádro, nadnárodní megakorporace, úzkostlivě nažehlení specialisté a techno-vědní precizitu, tady máme kyberpunk bez kyber, čili punkovou undergroundovou zločinnou špínu, feťáky, drogy, sex a dekadentní zaneřáděnost spodních pater Tokia. Co oba filmy těsně spojuje a co tvoří jejich kyberpunkový základ, jsou postavy, jejichž bezvládná těla obývají cizí světy, přičemž jestli se zapojují do kyberprostorového systému jako v Počátku, nebo si nabourávají mysl drogama jako v Enter the Void, je jen taková nuanc, protože oboje je principielně ekvivalentní, v obojím případě jde o extenzi lidské nervové soustavy do okolního světa. Je i docela logické, že uhlazený slušňák Nolan najel na kyber způsob a temperamentní Francouz Noé zvolil cestu punku. Oba filmy mají i společný osud vzniku. Počátek obdržel Nolan darem od Warnerů jako odměnu za výdělky prvních dvou Batmanů a zároveň jako příslib za to, že natočí trojku. Naproti tomu Enter the Void vznikl coby důsledek komerčního úspěchu Irréversible. Scénáře k oběma rizikovým filmům ležely v šuplíku přes deset let, než se k nim mohlo přikročit. A konečně postavení obou filmů vedle sebe skvěle tematizuje přechod od feťáka k počítačovému hráči, k němuž došlo v devadesátých letech, kdy začal internet fungovat jako svého druhu injekční stříkačka. Před lety mladí lidé v touze uniknout každodennosti brali LSD. Teď se připojují k síti. Teď si něco nešlehnou, teď si něco stáhnou. Na feťákovi nebo pijanovi lze snadno poznat, že na něčem jede, podle podlitých vytřeštěných očí nebo poblitejch hadrech, ale počítačový závislák, kupř. nějaký MMORPG player, se má docela k světu a nic z toho na sobě nedává znát. Podobně jako Cobb. O to víc je taková závislost pochopitelně nebezpečnější, protože jí nenasvědčují žádné vnější příznaky – Cobb je elegantně nažehlený panák, ačkoli mu v hlavě dují noční můry a stihomam, na čemž Počátek staví celou svou rafinovanou konstrukci a eventuální závěrečný obrat od skutečnosti ke snu. Skličující obraz narkotické narcistní hipísácké kultury z Enter the Void, v níž ze sebe feťák vytrhává své orgány a smysly a hází je do okolního světa, aniž by v něm poznával sám sebe, byl nahrazen pro Počátek charakteristickou kulturou sebepoznání, která do okolního světa rozprostírá svůj mozek. Proto se Enter the Void jeví jako dost anachronní konstrukt, dionýsovská šmíra, která by hrozně ráda vyvolávala víc emocí na metr čtverečný než kdekoliv jinde a navozovala či zvěstovala jakési pocity východního mind blowing newageiánství, ale zoufale se ji to nedaří, protože éra Woodstocku a 2001 Odyssey se slavným a tehdy zcela legitimním psychedelickým průletem evokujícím LSD dávno odezněla, jen Gaspar Noé to zdá se nezaregistroval. Snobské troušení symbolů, které nacházíme v jeho filmu, vede ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry monopoly. Emoce vzbouzené kamerou utrženou ze řetězu bývají jen skrovnou měrou povahy estetické; převahou je to ukájení všední zvědavosti a lačnosti senzace a pomíjivý obdiv laiků pro překvapující experiment, který zřejmě vůbec nepočítá s jedním z nepříjemných paradoxů umění, jenž káže, že i z největší nekonvence se po dlouhém opakování do zemdlení stane rutina. O tom, jak beznadějně zastaralý Enter the Void je, dostatečně vypovídá jeho zasazení do Tokia. Ve zlatých časech kyberpunku v osmdesátých letech za vlády Sterlinga a Gibsona byly tyhle východoasijský módní lokality v Japonsku nebo Koreji zajisté v pořádku, i Blade Runner vznikl v koprodukci s Hong-Kongem, určitě to ale neplatí dnes, kdy se věrozvěsti kyberpunku jako Paolo Bacigalupi nebo Ian McDonald hromadně přesouvají do nových destinací v Indii a Brazílii, které spolu s Čínou ohrožují na počátku jedenadvacátého století dominanci Západu, podobně jako ji ohrožovali v osmdesátých letech proslulí asijští tygři. Tokio dnes je tak nanejvýš exotickým skanzenem minulosti, stejně jako drogový rauše, který vymizely pod tíhou legalizace a benevolentnějšího pohledu na klasifikaci psychoaktivních omamných látek. Oboje je silně pasé, proto mi přijde dost nešťastný dělat z něčeho takového jeden z nejextravagantnějších vrcholů filmové sezóny. Eenter the Void tak snad můžeme přirovnat ke korábu, který v dávných dobách směle brázdil hladiny oceánů, který ale dnes pouze postává v přístavních docích a čeká na svou konečnou likvidaci. I biják z nejproklínanějších, druhý Sex ve městě, je tisíckrát aktuálnější, když ukazuje novou epochu, ve který se nejezdí utrácet do Las Vegas, ale na Blízký východ do zátočiny uměle zbudovaných ostrovů rozkoší Palm Islands.(5.3.2011)

  • PinokKio
    *****

    Být na tripu, tak v v agónii proskočím obrazovkou za nimi do Tokia sledovat co přijde. Být na speedu, tak tenhle film dám během hodiny minimálně desetkrát. Být zhulenej, tak mi stačí pouštět si dokola jen úvodní titulky v japonštině a byl z nich neskutečně vysmátej. Být normální tak nevím. Fakt nevím, protože když téhle halucinogenní neonové podívané dávám plný počet hvězdiček, tak nemůžu být normální ..(26.7.2015)

  • Eodeon
    ****

    nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů.(1.4.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace