poster

Dům ďábla

  • USA

    House of the Devil, The

Horor / Thriller

USA, 2009, 95 min

Režie:

Ti West

Scénář:

Ti West

Kamera:

Eliot Rockett

Hudba:

Jeff Grace

Střih:

Ti West

Scénografie:

Jade Healy

Kostýmy:

Robin Fitzgerald
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • JohnnyD
    ****

    Štylistické cvičenie na tému 70s/80s proto-slasher/satan horror za maximum. Asi najvernejšie retro, aké som kedy videl. Úplne podmanivá atmosféra strašidelných hororov konca sedemdesiatych rokov by sa dala krájať. Štylistická nuda prvých 3/4 filmu ma prekvapivo celkom bavila a koniec to je už klasický strašidelný horor, aký bol v tej dobe bežný, no teraz je to ako blesk z jasného neba.(23.8.2012)

  • EdaS
    ****

    Absolutně dokonalá stylizace do osmdesátkového hororu. Nostalgie jak sviňa.(4.12.2009)

  • MikeCool
    **

    Tak tohle byla slušná blbost. Čekal jsem nějakou dobrou atmosféru, zajímavý děj, ale bohužel jsem se nedočkal ani jednoho. Viděl jsem zřejmě nejdelší "hororový rozjezd" vůbec. Celou hodinu jsem čekal na náznak nějaké kvalitní hororové scény a bohužel nic. Dalo se koukat na posledních cca 20 minut, jinak je celkově tento film podprůměrný.(9.9.2013)

  • Shadwell
    *****

    V následujícím textu představím speciální dělení kinematografie, které vychází ze vztahu mezi divákem a filmem. Toto osobité a odvážné řešení volím na základě faktu, že film získává oprávnění své existence až ve vztahu k divákovi. Bez diváka film neexistuje. Je jen kotoučem celuloidu, nebo houfem jedniček a nul. Hlavním kritériem tak bude způsob a míra zasažení diváka sledujícího film. Diváka si lze představit jako fyzickou osobu a film či filmovou fikci jako dům, do něhož divák vstupuje. Vzhledem k tomu, že The House of the Devil ze subžánru „strašidelných domů“ nepokrytě čerpá, využiji toho a celý systém na něm prakticky ukáži a ověřím. ____ V první fázi začíná divák před domem-fikcí a oknem nahlíží dovnitř. Přitom je od dění v domě ostře oddělen. V druhé fázi přichází divák blíže ke dveřím a ocitá se prahu mezi vlastním světem a světem filmu. Ve třetí fázi konečně vstupuje do domu a odhaluje svět filmu okem a pohledem. Ve čtvrté fázi dochází k bezprostřednímu tělesnému kontaktu diváka s filmem, film je jím recipován somaticky, celým tělem. V páté fázi posiluje tělesný aspekt zvuk. Divákovo zakoušení filmu se radikálně přesunuje do nitra těla a důležitou pozici získává prožitek prostoru. V poslední šesté fázi je přechod z venku do domu dokončen. Film je situován do lidského mozku a ducha, důraz je kladen na to, že film pro diváka vzniká až mentálním zpracováním a na vazby mezi filmem a lidskou psychikou. Tolik ke vztahu diváka a fikce. Druhým vztahem rozumíme vztah diváka a kina, respektive vstup z venku do budovy kina a dále až do sálu, který první vztah kopíruje, jen s tím rozdílem, že se odehrává celý ve skutečnosti. Třetí a poslední vztah je vztahem postav a fikce, zde hlavní hrdinka Samantha vstupující z venku do strašidelného domu; tento vztah opět principiálně kopíruje první vztah. Podstatné je, že nenaplnění každého ze vztahů znamená problém. Nenaplnění prvního vztahu (divák/fikce) zanechá znepokojeného diváka postávat vně příběhu. Nenaplnění druhého vztahu (divák/kino) zbavuje diváka těla. Divák v takovémto případě sleduje film nejčastěji z domova, a protože není po cestě do kina unaven, nevnímá své tělo tak intenzivně. Připravuje se tím ale nejen o možnost absolvovat vzrušující přechod z první fáze na šestou, tj. transcendovat z těla na mysl, nýbrž i o možnost rozehrát transgresivní (tělesný) prožitek jízdy na horské dráze, který se stal častou metaforou diváckého prožitku hollywoodských spektáklů posledních třiceti let. K nenaplnění druhého vztahu dochází ale i tehdy, sleduje-li divák film z nějakého zastrčeného, ošuntělého artkina, následkem čehož nemůže prodělat kodifikované rituály zpřístupnění jako chůzi po puntíkovém koberci ve foyer z mramoru prokládaného zlatem, zářivé barvy, technické vymoženosti, výlohy oslovující zákazníky apod., které provází fyzické překročení prahu do jiného časoprostoru, časoprostoru představení. Nenaplnění třetího vztahu (postavy/fikce) je klíčové pro fungování fikce, neboť nejistý vztah postav a světa, v němž se nacházejí, je asi to nejvíce traumatizující, co může nastat - konkrétně zde vstupuje hlavní hrdinka Samantha z reality do fantasie podivného domu, ale po té, co se ukáže, že fantasie je drsnější a krutější než realita, neboť nikdo z nás nedokáže čelit snům a přízrakům, touží se hrdinka vrátit zpět, zádrhel je ovšem v tom, že po dezintegraci fantasie nedostane ihned realitu, nýbrž cosi jako hrůzný předěl, protože po té, co se rozpadne představa, nezbude realita, ale hrůzyplný šev či rána. Tento šev nastane ve filmu úplně na konci mezi 86. a 88. minutou. Tentýž případ přetrvávajících sil zla, které se vlamují do happy endu, nalézáme v pařátu z Carrie nebo v obživlém Karlovi na konci Die Hard. Kombinace všech tří vztahů dává každopádně tyto možnosti: 123, 023, 103, 120, 003, 020, 100, 000. Kde nula znamená, že stav nenastal. Filmy typu 123 jsou mainstreamové (neznemožňují divákovi vstup do filmu, slibují fyzický prožitek v kině a zapojují postavy plně do fikce), oproti tomu filmy typu 000 jsou náročnější. Obě tato maxima (123 a 000) provází multiplikační efekt, který mezi sebou všechny tři vztahy kumulativně pronásobí a vede k větší spokojenosti diváka. Naopak filmy typu 023 nebo 100, charakterizované kontradikčním efektem, experimentují, například sice dovolí divákovi čistý vstup do fikce, ale odmítají totéž povolit postavám. Riskujíc, že se znelíbím sluchu plytkých cinefilů, dovoluji si nyní prohlásit, že čisté artové filmy (000) jsou mnohem méně komplexní, nezištné a průkopnické než výrazně sebereflexivnější a divácky nepohodlnější filmy typu 120 nebo 020, chcete-li filmy postmoderní či postklasické, které na multiplikační efekt vsázet nemohou a o to víc musejí investovat do neokoukaných vyjadřovacích prostředků a počítat s dispozicemi, v nichž se divák před a během sledování ocitá.(1.1.2010)

  • juta
    **

    Bylo tu několik rušivých elementů. Například hlavní hrdinka jde hlídat nějakou osobu, uslyší rámus a hned vytáhne nůž z příborníku a jde se podívat po domě s kudlou v ruce. Když hlídá, tak je snad jasný, že v tom domě někdo je a ten někdo může dělat rámus, nebo si nasadí sluchátka, šmejdí po domě místo toho, aby hlídala, to jsem nechápal. taky se dlouhou dobu nic neděje a ani závěr není nic extra.(24.8.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace