Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Všestranná německá režisérka Doris Dorrieová rozehrává melancholií i trpkou úsměvností prodchnuté melodrama. Vyprávění o postarším manželském páru rozděleném úmrtím přináší pohled na vztah, kde až náhlá změna ukáže, jak málo se oba lidé znali a co naopak jeden pro druhého obětovali. Náhle ovdovělý starý muž takto až po smrti manželky začíná objevovat její sny a zájmy, což ho z Německa přivede až do Japonska.

Citlivě vystavěný snímek o loučení a znovunalézání se stal v Německu diváckým hitem a udržel se v kinech takřka třicet týdnů. To z něho učinilo nejúspěšnější nezávislý film německé kinematografie a také jeden z hlavních domácích trháků roku 2008.

Doris Dorrieová patří mezi nejznámější německé tvůrce současnosti a vytváří divácky atraktivní nezávislé filmy. Mezi její předchozí úspěchy patří komedie Muži z roku 1985 a komediální drama Jsem hezká? z roku 1998. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (24)

JFL 

všechny recenze uživatele

Doris Dörrie viděla "Příběh z Tokia" a aktualizovala ho pro současnou dobu. Její melodrama je na rozdíl od Ozua emocionálně křiklavější a je z něho znát přílišné povrchní okouzlení Japonskem. Nicméně charismatický a uvolněně bezprostřední lesbický pár Nadja Uhl-Birgit Minichmayr představuje v jinak strnule přímočarém díle milé překvapení. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Der Film '08 - Sladkobolná, kýčovitá, nesmírně otravná a rádoby televizní inscenace s nádechem japonské tematiky, děkuji nechci. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Konfrontace se smrtí přichází většinou ve druhé půlce života, kdy umírají rodiče, v poslední třetině života i životní partner. Doris Dörrie vykresluje obraz rodiny se třemi dospělými dětmi, odkrývá jejich vztah k rodičům i mezi sebou navzájem. V okamižiku, kdy matka umírá, otevírá se třináctá komnata vztahu postarších manželů. Každý se vyrovnává po svém. Jediný kdo má pro starého muže pochopení je překvapivě přítelkyně jeho dcery. Japonské hledání může pro někoho hraničit s kýčem a trapností. Ale je to právě druhá půlka filmu, která jde na dřeň. Bez ní by šlo o pouhou banalitu. Jeden z nejzajímavějších evropských filmů posledních 10 let. ()

Aidan 

všechny recenze uživatele

Velmi povedená je zejména první polovina, jakožto citlivý pohled na mezigenerační odcizení a jako obraz dosud jen tušené ztráty. Mladí si žijí své na sebe sama zaměřené životy v metropolích (Berlín, Tokyo) a na rodiče nezbývá čas. Druhá, japonská část příběhu je méně srozumitelná, řeší otázku vyrovnání se se ztrátou blízké bytosti a řeší ji divně. I jakési vágní duchovno v tom bylo, ale nezakotvené, ve vzduchoprázdnu se vznášející. Škoda, bylo to celé pěkně rozjeto, ale na konci jsem byl zklamán. ()

Tsuki 

všechny recenze uživatele

Konečně nějaký zahraniční film, který dokonale zobrazuje japonskou duši a Japonsko, jaké skutečně je, s jeho krásnou stránkou, ne tak pěknou stránkou, i bizarní stránkou. Stojím si za tím, že Doris Dörrie odvedla výtečnou práci. Většina zahraničních filmů, zasazených do Japonska se snahou zobrazit japonskou kulturu a společnost totiž právě v tomto bodě selhávají - buď jsou to filmy, které dávají přehnaný důraz na krásu Japonska a jeho tradice nebo jsou to filmy, které naopak vypichují jen podivnost Japonců (v tomhle byl zrovna film Ztraceno v překladu úplně mimo a některé věci dost přeháněl). Tady jsem měla mnohdy pocit, jako by to ani nebyl film, ale jako bych se dívala nějakým kouzelným kukátkem do japonské reality tak, jak ji znám. Není pak divu, že mě film tolik oslovil. Včetně pěkného příběhu - příběhu o životě. Jen mě mrzí, že jsem to nestihla vidět od úplného začátku, ale určitě to někdy ještě napravím. S hodnocením jsem si každopádně jistá, ať si říká kdo chce co chce. Kirschblüten opravdu hodně překvapilo. ~(4,7)~ ()

evapetra 

všechny recenze uživatele

Příběh o stáří, umírání, o tom, že si člověk někdy až po smrti svého blízkého uvědomí, co všechno jeho odchodem stratil. A že některé věci se už nedají nijak napravit, čas se nemůže vrátit. Německý důchodce, zvyklý být neustále opečovávaný svou laskavou ženou, která se k vůli němu vzala svých snů a přání, se po náhlé manželčině smrti smrti vydává do země, kterou jeho Trudi celý život toužila navštívit, do Japonska. Tam se snaží pochopit japonskou kulturou, kterou byla jeho žena tak uchvácena a vcitít se do pocitů, které by asi ona sama při takovém pobytu prožívala. Tím, že se jí alespoň po její smrti mohl takto přiblížil ho naplňuje a dochází ke smíření sám se sebou, aby mohl on sám uklidněn a bez výčitek zemřít. Moje pocity po shlédnutí filmu jsou trochu rozpačité, první část snímku, odehrávající se v Německu ještě před smrtí Trudi, mě vzala za srdce víc než Rudiho japonská anabáze. ()

dezorz 

všechny recenze uživatele

Japonsky nazov, postarsi par na nasteve v meste u deti, problemy, manzelka zomrie. Nie, nie je to Ozuov Pribeh z tokia. Len akasi lacna nemecka kopia, u ktorej nevedno, ci je to nahoda alebo naozaj ide o poctu velkemu reziserovi. ()

danliofer 

všechny recenze uživatele

Někdy se člověk dočká pomoci a pochopení spíše od cizích lidí, nežli od vlastní rodiny... Někdy si pro pochopení této nemilé pravdy musí jeden zajet až na druhý konec světa... a přitom padají okvětní lístky sakur... a tančí se butó - japonský tanec stínů... Jak jsem si tu někde v komentáři přečetla: současný německý film je opravdu ve formě. S tím mohu víc než jen souhlasit! ()

skretik 

všechny recenze uživatele

Silný lyrický príbeh... O živote 2 ľudí, o hľadaní odpustenia, o hľadaní cesty k tomu druhému, aj keď možno už len cez spomienky... ()

Dlubal David 

všechny recenze uživatele

■ ∞ Kde začít. Z filmu je hodně cítit opojení Japonskem a jeho kulturou, nejvíce je to patrné skrze japonské pohybové divadlo Butô [舞踏], též někdy nazýváno jako "tanec stínů", který miluje jedna ze tří hlavních postav: Trudi ANGERMEIER, kterou hraje Hannelore ELSNER, pro mě zcela neznámá německá herečka. ■ Nevím jestli bylo režisérčiným původním úmyslem, aby vznikl film přesně v této podobě, v jaké jej mámě možnost vidět, neboť to se mi z dostupných zdrojů nepodařilo přesně dopátrat, ale je zcela zjevné, že režisérka a scénáristka Doris DÖRRIE byla ovlivněna OZUovým odkazem. Jednou z několika inspirací byl jistojistě mistrovský kus Tôkyo Monogatari (1953). Zde musím podotknout, že režisérka je sice velmi inspirována, ostatně jako všichni umělci, kteří jsou ovlivňováni předchozími generacemi jiných umělců, ale ona jen nekopíruje, ale vnáší do tohoto filmového díla i svá vlastní vnuknutí a pocity, za což jsem velmi rád. ■ Když jsem tento film viděl poprvé, bylo to někdy v roce 2010, tak jsem nevěděl, co od něj očekávat a hlavně jsem byl zvědav, co se z tohoto německého filmu vyvrbí. ■ Sledoval jsem to jen s malým zájmem a v podstatě celá první půle odehrávající se v Německu, byla taková neslaná a nemastná, i když se zde poukazovalo na mezigenerační rozdíly a rozkoly a na to, jak současná generace německých pětadvacátníků až třicátníků vidí a vnímá soudobou společnost úplně jinak než jejich rodiče. Zato druhá část, která se odehrává v Japonsku, mi doslova vyrazila dech. Tři čtvrtě hodiny jsem si myslel, že to bude spíše taková německá rodinná povídačka, ale naštěstí se to změnilo a rázem jsem měl pocit, jako kdybych se díval na úplně jiný film. [SPOILER] Taky mě nejdříve zarazilo, ale posléze vlastně mile překvapilo, že ve filmu Kirschblüten - Hanami (2008) byla smrt jednoho z manželů ukázána tak jinak oproti OZUově dílu. [/SPOILER] ■ ■ ■ Když jsem film viděl nyní (rok 2014), tak jsem jej vnímal úplně jinak a dokonce se líbil daleko více než napoprvé, což se u mě nestává tak často. [SPOILER] Celých třicet osm minut jsem očekával příchod nevyhnutelného a když to nakonec opravdu přišlo, tak jsem byl stejně v rozpoložení. [/SPOILER] Druhý pohled na tento film mi umožnil dívat se na něj trochu jinak a více sledovat věci, které jsem při prvním zhlédnutí moc nevnímal. Ke svému vlastnímu úžasu, jsem sledoval, že mě tentokrát daleko více zaujala ona první část, kterou jsem předtím popisoval jako neslanou a nemastnou. ■ Film začíná tak, že sledujeme postavu jménem Rudi ANGERMEIER, kterou hraje Elmar WEPPER. Je to typický nudný úředníček pocházející z venkova. Má rád pevný řád, časově přesně ohraničené a vytyčené každodenní úkony. Jezdí vždy stejným ranním vlakem v 07:28 do Weilheimu. Ve vlaku si dává klobouk nahoru do zavazadlového prostoru. Cestou do práce čte noviny. Každý den si z domova bere tu samou svačinu a v zaměstnání ji sní vždy ve stejný čas. Sám spořádá chléb, který mu připravila jeho oddaná žena Trudi ANGERMEIER. Navzdory jeho oblíbené hlášce: "Denně jedno jablíčko, zaručené zdravíčko." dává jablko mladšímu kolegovi. Rudi ANGERMEIER nemá rád změny, novoty a nejraději by byl, kdyby zůstalo vše při starém. Když dorazí z práce domů, čeká na něj již netrpělivě jeho věrná žena, která mu za ta léta již tak trochu splynula s nábytkem... ■ Naproti tomu zde máme Trudi, která miluje umění a částí své duše je stále někde vysoko v oblacích, ale jen tajně, protože se rozhodla, že svůj život věnuje své rodině. Svému manželovi, kterého stále, i po tolika letech společného života, miluje a svým třem dětem. Karl pracuje a žije v Japonsku, kam se Trudi celý život touží podívat, vidět horu FUJI-san [富士山] a jít na představení jejího milovaného pohybového divadla Butô. Karolin žijící v lesbickém vztahu s Franzi, kterou hraje Nadja UHL. Ta mě mimochodem z těch vedlejších rolí velmi zaujala a nemohl jsem si nevzpomenout na mou milovanou herečku Setsuko HARA, kterou jsem si vybavil. Klaus žije v hlavním městě Německa se svojí ženou Emmou a jejich dvěma dětmi. ■ Je smutné sledovat, jak když přijedou rodiče ke svým dětem, tak ony na ně nemají a ani vlastně nechtějí mít čas. Zde pak vidíme, jak se Franzi, partnerka jejich dcery, která vlastně do rodiny nepatří, sblíží s oběma rodiči a jelikož je sama sirotek, tak k nim přimkne o to více. [SPOILER] Rozhodnutí najednou navštívit své děti učiní právě Trudi, když jí lékaři oznámí, že její manžel už to má za pár a že by bylo vhodné podniknout nějaké dobrodružství, než Rudi naposledy vydechne. [/SPOILER]Trudi celou tu německou první část jasně ukazuje, že je velmi dobrá herečka a její manžel hraje takového usedlého suchara, ale změna nastává právě počínaje druhou japonskou půlí, kde Elmar WEPPER jasně poodkrývá svůj herecký talent. [SPOILER] Dělícím prvkem je v tomto filmu nečekaná smrt Trudi ve třicáté deváté minutě. Pak sledujeme, jak je její manžel hluboce zasažen a postupně zjišťuje, že svou ženu měl nejen rád, ale že ji vlastně hluboce miloval a miluje a sám sobě musí chtě nechtě připustit, že byl celý život docela sobec. Děti nemají čas, a tak na ceremoniál vkládání urny do země v domovské vesničce přijede pouze Franzi, partnerka jejich dcery. Když pak po obřadu, poté co se rozloučí na vlakovém nádraží s Franzi, přichází zdrcen a smutný sám domů, obléká si pomalu svetr, který mu každý všední den dávala jeho žena na doma. Sedne si u botníku s věšákem a mlčky sleduje domácí papuče, ve kterých vidí sám sebe. V několika málo dnech, které osaměle tráví doma sledováním předmětů připomínajících mu jeho ženu, se rozhodne pro čin, který by od něj nikdo nečekal. Vydává se se dvěma kufry do Japonska, kam jeho žena tak strašně moc chtěla, ale on nikdy nechtěl a vždy říkával, že později, že je času dost. [/SPOILER] Po příletu do Japonska, otce rozpačitě přivítá syn Karl, který je velmi pracovně vytížen a tak nějak vlastně ani nechápe, proč tak najednou otec přiletěl. Ubytuje otce u sebe ve svém hotelovém bytě a hned pospíchá do zaměstnání. Otec se po japonské metropoli vydává vybaven z domova přivezenými textilními kapesníky, které uvazuje na zábradlí v hlavní ulici, aby se tu neztratil. Navštíví noční klub, kde mu před nosem vystrkují své rozkroky mladé Japonky. Pak navštíví oblíbené "japonské mýdlování", kde se o něj starají dvě mladá děvčata, ale on se z ničeho nic rozpláče a odejde beze slova pryč. Chybí mu jeho žena... ■ Když už se trochu začíná orientovat, tak se mu podaří pomocí obrázku zakoupit zelí a rozhodne se připravit pro sebe a svého syna jídlo. Při večeři, když Karl začne jíst zelné závitky, tak se neudrží a rozpláče se... ■ Při jedné ze svých dobrodružných výprav zpozoruje Rudi na protějším břehu řeky mladou dívku provozující Butô. Onou dívkou je právě Aya IRIZUKI. Jelikož on neumí japonsky a ona německy, tak spolu hovoří lámanou angličtinou. Spřátelí se spolu a právě v té době v Japonsku kvetou sakury, což dalo i název tomuto filmu. ■ Vizuálně je film velmi dobře zpracován. Závěrečná scéna je velmi nádherná... ■ Mé původní hodnocení bylo 4 hvězdy, po tomto druhém zkouknutí jsem měl chuť tomu filmu dát hvězd 5. Nechal jsem si to projít hlavou a nakonec mu těch 5 hvězd uteklo jen o prsa japonské závodní plavkyně. ■ ■ ■ ⁞ [89/100] ■ ‖ [79/100] ■ ↨ [79/100] ■ ― Aya IRIZUKI [95/100]. Elmar WEPPER [91/100]. Hannelore ELSNER [89/100]. Nadja UHL [83/100]. ■ ῼ [79/100] ■ ∩ Tôkyô Monogatari (1953), Sakura no Sono (1990), Sakura no Sono (2008), If Only (2004), Boku to tsuma no 1778 no monogatari (2011), It's a Wonderful Life (1946), Efter brylluppet (2006), Hotaru no haka (1988). ■ № 2x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-EN], [576p], [~2010]; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [576p], [5-II-2014]. ■ ↔ ① [78/100] [~2010]; ② [93/100] [5-II-2014]; ‡ [93/100] [5-II-2014]; >>> [90/100] ■ ↘ dezorz, JFL, Tsuki. ■ ■ ■ * EDIT: Doplněn chybějící text komentáře. [6-II-2014] ■ () (méně) (více)

rottik-cb 

všechny recenze uživatele

To, že si pořídíte děti, Vám ještě nezaručí, že se o Vás budou ve stáří starat nebo Vás alespoň pozvou na kávu.. Když se řekne německý romantický film, naskočí mi vyrážka. V případě Hanami se ale není čeho obávat. Je to film jemný a zároveň smutný, ale něco mi stejně říká, že se bude líbit spíše ženám :). Na prvním místě bych pochválila kameru. Zejména záběry z Japonska (Tokio, kvetoucí sakura, Fudži) jsou velmi povedené, a člověk zajisté dostane chuť to vše vidět naživo. Dále se mi líbilo expresivní, ale zároveň citlivé zobrazení Smrti. Z hereckých výkonů na mne nejvíce zapůsobil ten Hannelore Elsner (Trudi). Přestože Elmar Wepper (Rudi) byl na plátně podstatně déle, jeho herecký styl mi nějak nesedl, byl občas křečovitý či snad příliš „německý“. V některých scénách byla ale vyloženě kouzelný (cedule na krku, zelné závitky, oblékání modrého svetru…). Nj, chlap to vždycky snáší hůř. Vody německé kinematografie jsou pro mne zatím neprobádané- nemám ráda němčinu (zde mi ani nevadila, ale byla jsem ráda, když byla v polovině nahrazena převážně lámanou angličtinou) a mezi německými režiséry chybí nějaký skutečný velikán (snad s výjimkou Wernera Herzoga). Pro mne osobně je tento film vyjádření toho, že své blízké občas nepochopíme nejen za jejich života (Rudi a Trudi), ale ani po smrti (rozhovor jejich dětí po Rudiho pohřbu). ()

GudMen 

všechny recenze uživatele

Stejně jako zlé děti nechápu své hodné rodiče, já nechápu Doris Dörrie a její film. Mohlo se točit v Berlíně a vyšlo by to nastejno. ()

Reklama

Reklama