Hanami - čas kvetoucích třešní

Příběh o stáří, umírání, o tom, že si člověk někdy až po smrti svého blízkého uvědomí, co všechno jeho odchodem stratil. A že některé věci se už nedají nijak napravit, čas se nemůže vrátit. Německý důchodce, zvyklý být neustále opečovávaný svou laskavou ženou, která se k vůli němu vzala svých snů a přání, se po náhlé manželčině smrti smrti vydává do země, kterou jeho Trudi celý život toužila navštívit, do Japonska. Tam se snaží pochopit japonskou kulturou, kterou byla jeho žena tak uchvácena a vcitít se do pocitů, které by asi ona sama při takovém pobytu prožívala. Tím, že se jí alespoň po její smrti mohl takto přiblížil ho naplňuje a dochází ke smíření sám se sebou, aby mohl on sám uklidněn a bez výčitek zemřít. Moje pocity po shlédnutí filmu jsou trochu rozpačité, první část snímku, odehrávající se v Německu ještě před smrtí Trudi, mě vzala za srdce víc než Rudiho japonská anabáze. (25.01.2014)

To, že si pořídíte děti, Vám ještě nezaručí, že se o Vás budou ve stáří starat nebo Vás alespoň pozvou na kávu.. Když se řekne německý romantický film, naskočí mi vyrážka. V případě Hanami se ale není čeho obávat. Je to film jemný a zároveň smutný, ale něco mi stejně říká, že se bude líbit spíše ženám :). Na prvním místě bych pochválila kameru. Zejména záběry z Japonska (Tokio, kvetoucí sakura, Fudži) jsou velmi povedené, a člověk zajisté dostane chuť to vše vidět naživo. Dále se mi líbilo expresivní, ale zároveň citlivé zobrazení Smrti. Z hereckých výkonů na mne nejvíce zapůsobil ten Hannelore Elsner (Trudi). Přestože Elmar Wepper (Rudi) byl na plátně podstatně déle, jeho herecký styl mi nějak nesedl, byl občas křečovitý či snad příliš „německý“. V některých scénách byla ale vyloženě kouzelný (cedule na krku, zelné závitky, oblékání modrého svetru…). Nj, chlap to vždycky snáší hůř. Vody německé kinematografie jsou pro mne zatím neprobádané- nemám ráda němčinu (zde mi ani nevadila, ale byla jsem ráda, když byla v polovině nahrazena převážně lámanou angličtinou) a mezi německými režiséry chybí nějaký skutečný velikán (snad s výjimkou Wernera Herzoga). Pro mne osobně je tento film vyjádření toho, že své blízké občas nepochopíme nejen za jejich života (Rudi a Trudi), ale ani po smrti (rozhovor jejich dětí po Rudiho pohřbu). (26.01.2011)

Doris Dörrie viděla "Příběh z Tokia" a aktualizovala ho pro současnou dobu. Její melodrama je na rozdíl od Ozua emocionálně křiklavější a je z něho znát přílišné povrchní okouzlení Japonskem. Nicméně charismatický a uvolněně bezprostřední lesbický pár Nadja Uhl-Birgit Minichmayr představuje v jinak strnule přímočarém díle milé překvapení. (17.01.2011)

Konečně nějaký zahraniční film, který dokonale zobrazuje japonskou duši a Japonsko, jaké skutečně je, s jeho krásnou stránkou, ne tak pěknou stránkou, i bizarní stránkou. Stojím si za tím, že Doris Dörrie odvedla výtečnou práci. Většina zahraničních filmů, zasazených do Japonska se snahou zobrazit japonskou kulturu a společnost totiž právě v tomto bodě selhávají - buď jsou to filmy, které dávají přehnaný důraz na krásu Japonska a jeho tradice nebo jsou to filmy, které naopak vypichují jen podivnost Japonců (v tomhle byl zrovna film Ztraceno v překladu úplně mimo a některé věci dost přeháněl). Tady jsem měla mnohdy pocit, jako by to ani nebyl film, ale jako bych se dívala nějakým kouzelným kukátkem do japonské reality tak, jak ji znám. Není pak divu, že mě film tolik oslovil. Včetně pěkného příběhu - příběhu o životě. Jen mě mrzí, že jsem to nestihla vidět od úplného začátku, ale určitě to někdy ještě napravím. S hodnocením jsem si každopádně jistá, ať si říká kdo chce co chce. Kirschblüten opravdu hodně překvapilo. ~(4,7★)~ (25.01.2011)

Manželke šesťdesiatnika lekári oznámia, že jej muž je smrteľne chorý. Preto ho "vytiahne" na cestu za dospelými deťmi do Berlína, kde však čoskoro zistia, že tie už na nich nemajú čas, a tak odídu k moru. Tu však náhle zomrie žena a jej manžel až teraz začína objavovať jej vnútorný svet. Túžba vyrovnať sa so stratou ho privedie až do Japonska na úpätie hory Fudži... Citlivý príbeh o vyrovnávaní sa s kolobehom života, o schopnosti tešiť sa z krásy chvíle a o jej pominuteľnosti (ktorú symbolizujú čerešňové kvety /Kirschblüten/). (13.06.2008)