Hanami - čas kvetoucích třešní

Příběh o stáří, umírání, o tom, že si člověk někdy až po smrti svého blízkého uvědomí, co všechno jeho odchodem stratil. A že některé věci se už nedají nijak napravit, čas se nemůže vrátit. Německý důchodce, zvyklý být neustále opečovávaný svou laskavou ženou, která se k vůli němu vzala svých snů a přání, se po náhlé manželčině smrti smrti vydává do země, kterou jeho Trudi celý život toužila navštívit, do Japonska. Tam se snaží pochopit japonskou kulturou, kterou byla jeho žena tak uchvácena a vcitít se do pocitů, které by asi ona sama při takovém pobytu prožívala. Tím, že se jí alespoň po její smrti mohl takto přiblížil ho naplňuje a dochází ke smíření sám se sebou, aby mohl on sám uklidněn a bez výčitek zemřít. Moje pocity po shlédnutí filmu jsou trochu rozpačité, první část snímku, odehrávající se v Německu ještě před smrtí Trudi, mě vzala za srdce víc než Rudiho japonská anabáze. (25.01.2014)

To, že si pořídíte děti, Vám ještě nezaručí, že se o Vás budou ve stáří starat nebo Vás alespoň pozvou na kávu.. Když se řekne německý romantický film, naskočí mi vyrážka. V případě Hanami se ale není čeho obávat. Je to film jemný a zároveň smutný, ale něco mi stejně říká, že se bude líbit spíše ženám :). Na prvním místě bych pochválila kameru. Zejména záběry z Japonska (Tokio, kvetoucí sakura, Fudži) jsou velmi povedené, a člověk zajisté dostane chuť to vše vidět naživo. Dále se mi líbilo expresivní, ale zároveň citlivé zobrazení Smrti. Z hereckých výkonů na mne nejvíce zapůsobil ten Hannelore Elsner (Trudi). Přestože Elmar Wepper (Rudi) byl na plátně podstatně déle, jeho herecký styl mi nějak nesedl, byl občas křečovitý či snad příliš „německý“. V některých scénách byla ale vyloženě kouzelný (cedule na krku, zelné závitky, oblékání modrého svetru…). Nj, chlap to vždycky snáší hůř. Vody německé kinematografie jsou pro mne zatím neprobádané- nemám ráda němčinu (zde mi ani nevadila, ale byla jsem ráda, když byla v polovině nahrazena převážně lámanou angličtinou) a mezi německými režiséry chybí nějaký skutečný velikán (snad s výjimkou Wernera Herzoga). Pro mne osobně je tento film vyjádření toho, že své blízké občas nepochopíme nejen za jejich života (Rudi a Trudi), ale ani po smrti (rozhovor jejich dětí po Rudiho pohřbu). (26.01.2011)

Konfrontace se smrtí přichází většinou ve druhé půlce života, kdy umírají rodiče, v poslední třetině života i životní partner. Doris Dörrie vykresluje obraz rodiny se třemi dospělými dětmi, odkrývá jejich vztah k rodičům i mezi sebou navzájem. V okamižiku, kdy matka umírá, otevírá se třináctá komnata vztahu postarších manželů. Každý se vyrovnává po svém. Jediný kdo má pro starého muže pochopení je překvapivě přítelkyně jeho dcery. Japonské hledání může pro někoho hraničit s kýčem a trapností. Ale je to právě druhá půlka filmu, která jde na dřeň. Bez ní by šlo o pouhou banalitu. Jeden z nejzajímavějších evropských filmů posledních 10 let. (30.04.2014)

Velmi povedená je zejména první polovina, jakožto citlivý pohled na mezigenerační odcizení a jako obraz dosud jen tušené ztráty. Mladí si žijí své na sebe sama zaměřené životy v metropolích (Berlín, Tokyo) a na rodiče nezbývá čas. Druhá, japonská část příběhu je méně srozumitelná, řeší otázku vyrovnání se se ztrátou blízké bytosti a řeší ji divně. I jakési vágní duchovno v tom bylo, ale nezakotvené, ve vzduchoprázdnu se vznášející. Škoda, bylo to celé pěkně rozjeto, ale na konci jsem byl zklamán. (30.11.2010)

Někdy se člověk dočká pomoci a pochopení spíše od cizích lidí, nežli od vlastní rodiny... Někdy si pro pochopení této nemilé pravdy musí jeden zajet až na druhý konec světa... a přitom padají okvětní lístky sakur... a tančí se butó - japonský tanec stínů... Jak jsem si tu někde v komentáři přečetla: současný německý film je opravdu ve formě. S tím mohu víc než jen souhlasit! (27.02.2011)