Režie:
Zdeněk ZelenkaScénář:
Zdeněk ZelenkaHrají:
Martin Frič (a.z.), Milena Dvorská, Lubomír Lipský st., Iva Janžurová, Otakar Vávra, Jiří Menzel, Václav Vorlíček, Zdeněk Zelenka, Jiřina BohdalováObsahy(1)
Životní příběh výjimečné osobnosti československé kinematografie 20. století, který se uzavřel v srpnu 1968. Martin Frič (* 29. března 1902 – † 26. srpna 1968) byl jedním z nejvýraznějších československých filmových tvůrců 20. století. Jeho rozsáhlá filmografie čítá přes čtyřicet scénářů a režíroval řadu legendárních filmů, např. Osudy dobrého vojáka Švejka, To neznáte Hadimršku, Život je pes, Hej-rup!, Ať žije nebožtík, Mravnost nade vše, Škola základ života!, Cesta do hlubin študákovy duše, Eva tropí hlouposti, Kristián, Hotel Modrá Hvězda, Princezna se zlatou hvězdou, Dařbuján a Pandrhola, Hvězda zvaná Pelyněk nebo Lidé z maringotek.
Režisér Zdeněk Zelenka se s Martinem Fričem nikdy nesetkal. Jeho osobní vzpomínka se váže až k Fričově smrti, tedy k srpnu 1968, kdy tento klasik českého filmu dobrovolně ukončil život. Právě tato osobní vzpomínka byla výchozím impulsem pro vznik dokumentárního filmu, který nesleduje pouze tvorbu a život této výjimečné umělecké osobnosti československé kultury, ale odhaluje – za pomoci pamětníků, spolupracovníků a kolegů – dosud zcela neznámý osud Martina Friče. Snímek uvádíme k připomenutí událostí 21. srpna 1968, které Martinem Fričem vzhledem k jeho vlasteneckému cítění hluboce otřásly. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy požil v té době již těžce nemocný Frič větší množství alkoholu, v jehož důsledku upadl do bezvědomí a krátce poté zemřel.
(Česká televize)
Recenze (26)
Nositelé cen za celoživotní přínos se dojímají nad osudem největšího profíka mezi československými režiséry. Sice se dovíme, že si Frič odseděl pět měsíců ve vězení, že byl moc dobrým člověkem a svůj alkoholismus nedával na place znát, ale skutečně chceme tuto sortu informací slyšet o režisérovi více než osmdesáti mnohdy významných filmů? Těch pár nebulvárních, alespoň trochu hodnotných, byť nepřehledně řazených faktů, by vystačilo tak na 20 minut i s otravně dlouhými filmově-hudebními ukázkami. Raději než toto zoufalství doporučuji např. Fričovu legendu od Jaroslava Sedláčka v Cinemě ze srpna 2008. ()
Martin Frič, silná osobnost české filmové scény. To se nám snaží velikáni české kinematografie (Vávra, Menzel) říci skrze příběhy z Fričova života, znovu, znovu, znovu a znovu. Nicméně dokumentární hodnota nulová. Jedná se spíše o režisérovu filmografii doplněnou vtipnými historkami. Zpracování a výběr scén celkem na úrovni. Nicméně volba struktury neštastná, co se vlastně o Fričovy dovíme? ()
Za předpokladu, že bych se chtěla cosi o životě a díle Maka dozvědít, nemohla bych si vybrat hůře. Odešla bych totiž políbena "moudrem" o kafíčku, které každičké ráno vyvářel Mac své ženě Suzanne Marwille - a to by bylo asi tak všechno. No, a pak samozřejmě točil s tou Bohdalovou a Sovákem, jinak to byly saláty. A toto všechno nám pověděly osoby z "nejpovolanějších", například Sovákova vdova nebo Iva Janžurová. WTF? Důležité je, že Menzel zřejmě hodně čte a rád nám to poví. ()
Klasicky televizně nenápaditá poklona jednomu z nejlepších českých filmařů vůbec. Většinu času zabírá sestřih z Fričových nejznámějších filmů, který je prokládaný rozhovory s jinými umělci, či osobami jemu blízkými, a dobovými záběry z patřičných časů (např. srpen 1968). Největší výhrou jsou rozhovory s paní Annou Sovákovou, která dokument dokázala zpestřit informacemi, o kterých jsem nevěděl. ()
Dokument nabízí zajímavé nahlédnutí do života a díla velkého českého režiséra Martina Friče. Oceňuji poměrně poutavou formu se spoustou ukázek z jeho filmů. Myslím, že stopáž, která je necelou hodinu je také ideálně zvolená. Co mi trochu vadilo, byl závěr. Když už vše vypadalo na pěkné zakončení, film náhle pokračoval dál. Záhadou mi zůstává, proč rozhovor s Otakarem Vávrou byl v černobílém provedení, zatímco všechny ostatní rozhovory byly barevné. Tento dokument jsem viděl na Zlínském filmovém festivalu 2008. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (1)
-
Když dostal Martin Frič titul Národního umělce, poslal mu Jiří Sovák tento telegram: „Já sám tě milý Macu považuji za Národního umělce již dávno, jsem rád, že se strana a vláda ke mě připojila... (Sovák)“
(sator)
Reklama