I daleká cesta má cíl

S romskými i neromskými hudebníky skupiny GULO ČAR a dalšími muzikanty o hudbě, lásce, chudobě a toleranci.

Dokument zprostředkuje divákům možnost nahlédnout do soukromí kapely GULO ČAR, která je živým a fungujícím příkladem vzájemné tolerance a spolupráce. Skloubila v sobě romské zázemí s vlivy z Karibiku a tradiční českou bělošskou muziku. A to nejen v rovině umělecké, ale i personální. Hrají v ní vedle sebe „bílí” muzikanti a Romové. Za dobu existence kapely se její členové spřátelili. A to i rodiny mezi sebou! Přes určitý odpor jejich příbuzných na obou stranách. Přátelství funguje i mimo hudební oblast. Dokument se na příkladu této skupiny mladých lidí, v kombinaci s výpovědí dalších osobností i prostých lidí, kteří se s problematikou soužití Romů a „bílých” ve svém životě setkávají, pokusí najít odpověď na otázky: Kde a proč končí vzájemná tolerance? Jak se dívají Romové na „Gadže” a jak bílí na Cikány? Může hudba a umění i u nás změnit situaci ve vzájemném soužití majoritního etnika s minoritními skupinami? Je problém vzájemné intolerance u nás vůbec řešitelný nebo je to pouze bezvýsledné připomínání latentního problému?

Cikán s houslemi - tradiční a všeobecně oblíbená postava mnoha operet, filmů, literárních děl. Oblíbená figurka honosných restaurací nebo barů. Romské kapely různého žánrového zaměření, sklízející nadšené ovace tisícihlavých davů na hudebních festivalech či galakoncertech. Obraz, který nikoho nepřekvapí. V momentě, kdy Rómové drží v ruce hudební nástroje a zpívají, jsou pro nás, v našich zeměpisných šířkách a délkách majoritní etnikum, nejenže skupinou akceptovatelnou, ale dokonce nadšeně oslavovanou. V momentě, kdy sestoupí z pódia a jdou večer opuštěnou ulicí, je vše jinak. Čím to? Jsme skutečně ochotni vzít romskou odlišnost na vědomí pouze v oblasti hudby? Samozřejmě, že mnozí z nás mají s Cikány zcela praktické negativní zkušenosti. Ale stejně negativní zkušenosti najde ve svém životě každý z nás i se svými „bílými spolubratry”. Proč jenom právě u Rómů jsme silně nakloněni ke generalizaci?

Hudba a umění je fungujícím mostem k toleranci. K respektování odlišností různých etnik. Louis Armstrong se vyšplhal na výsluní slávy v USA v době nejtvrdšího rasismu. I jeho osobnost, stejně jako dalších skvělých černošských umělců, jednoznačně přispěla k otupení rasové intolerance. Je něco podobného možné i u nás?

Přestože spojovací linkou celého dokumentu bude hudba, hlavní tématické zaměření bude směřováno do roviny společenské. V pořadu se kromě zmíněných členů skupiny GULO ČAR a jejich příbuzných objeví např. i Jan Rokyta (osobnost, která přes svou bílou pleť požívá u Romů obrovskou autoritu), herečka a zpěvačka Ida Kelarová, spisovatel, malíř a písničkář Vlasta Třešňák, světoznámý černošský hudebník Dough Wimbish a další. (oficiální text distributora)