Noc

Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. (07.09.2006)

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. (26.11.2012)

Taliansku kinematografiu hodne mylujem a urcite si pozriem radsej veci zo Cinema Ytaliano nez ten francuzsky hnoj Loni v Marienbadu 1961 a Hiroshima- Mon Amour 1959. Antonioni upozazdil dejovu liniu a do popredia sa dostali emocie a pocit, ze zivot preteka protagonistom pomedzi prsty. Mam vsak obrovsku uctu k velikanom kinematografie, kam Antonioni nepochybne patril, lebo sam si stale viac a viac uvedomujem ze filmu proste nerozumiem. Takze cerstvo vystudovane filmove ynteleguany sa odo mna nedockaju odbornych termitov, namiesto toho napisem, ze sa mi pacila cast deja v uliciach, tancujuca dama s poharom vina a genialna Jeanne Moreau. Kvalitnu pracu vsak odviedol aj Mastroianni /Felliniho la Dolce Vitta/. Jeden z najgenialnejsich filmov Antonioniho, spolu s Il Deserto Rosso 1964, Zabriskie Point 1970 a Ve jmenu Rima. 95 % (14.04.2015)

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)

Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích. (15.04.2006)