Baaria

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70% (29.03.2010)

Tornatore asi zatúžil po zahraničnom oscarovi....ale nikto mu na lep neskočil. Baaria je typ filmu, pri ktorom vidíme v každom zábere tú nekonečnú námahu, ktorá mu bola venovaná, ale výsledok je pritom priemerný. Jedná sa (asi) o veľmi osobný film s veľkým srdcom, ktorý ho však nedokáže otvoriť aj divákovi. Obsahom je to trochu televízne, avšak výprava si vyžaduje premietanie na čo najväčšom plátne. Okrem zdôraznenia vizuálnej stránky aj na zahnatie nudy, ktorá sa pri sledovaní v televízii občas dostaví. Niečo ako Dom duchov, ale s (podstatne) menším emocionálnym dopadom na diváka. No a pokiaľ ste pravicovo orientovaní, na film radšej zabudnite. Hýri to tu červenými vlajkami. (03.12.2013)

Dvě a půl hodiny trvající lahůdka, která potěší oči, uši i city. Po Maleně je Baaria vlastně druhým Tornatoreho filmem, který jsem viděl, a musím říci, že mě jednoduše dostala. Mozaika příběhů, spousta postav, sicilská vesnička měnící se v průběhu desítek let a její obyvatelé, kteří se mění s ní. Fantastické obrazy, nádherná Morriconeho hudba, krajina, roztomilé (malování kostelní fresky, návštěva kina), dramatické (komunisté) i dojemné (prohlížení filmových políček, odjezd do války, závěr) epizody, dobří herci a miliony komparzistů. Jediné, co mi chybělo, byl nějaký celistvější děj... A za to (zatím) nemůžu dát více než poctivě vysloužené čtyři.__P.S. Taky vám představitel hlavní role připomínal křížence Roberta De Nira a Richarda Gerea? (15.09.2010)

Začátek a konec ještě ujdou; to, co je mezi, a kde se u většiny filmů vyskytuje děj, je změť různých nostalgických obrazů bez hloubky. Vskutku je režisér ještě příliš mlád na podobnou životní retrospektivu. Tornatoreho rodný kraj a potažmo celá Itálie je zde zpodobněna jako země nacionalistů, mafiánů, komunistů a všudypřítomné chudiny (což ovšem po válce tak bylo). (29.01.2011)

Z dnešního hlediska, co se dá považovat za umělecký a osobní film, je to totálně mimo; vlastně jen oprašování Amarcordu takovým reklamním "cestovkovým" stylem. Z hlediska celkové orchestrace materiálu to vyvolává úctu. Jsem hodně na vážkách, jak to hodnotit. Ale vlastně mě to jen štvalo těmi klišé o italské/sicilské národní povaze. (25.05.2010)