Reklama

Reklama

Přežít svůj život

  • Česko Přežít svůj život (teorie a praxe) (neoficiální název) (více)
Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

Psychoanalytická komedie o snech a snění jednoho muže pozdních středních let. Autorský film Jana Švankmajera vypráví o jednom mužském osudu v surrealistických obrazech a s použitím výtvarné stylizace, v níž jsou propojeny hrané části s animovanými fotografiemi herců, podobně jako v papírkovém filmu, jak ve vtipné předmluvě říká sám autor... Evžen žije dvojí život: jeden reálný a druhý ve svých snech. V reálném životě má manželku, ve snovém mladou milenku. Tuší, že sny, které ho provázejí, mají hlubší význam, a tak se obrátí na psychoanalytičku, aby mu sny vyložila. Evžen ztratil v dětství rodiče, v jeho snech vedle milenky vystupuje i babizna, která ho neustále varuje, že nesmí své milence ublížit. Psychoanalytička je z jeho zmatených snů zoufalá a skutečná manželka ho podezírá z nevěry. Tajně jednou prohlédne Evženův rituál, vstoupí do jeho snového světa a odhalí manželovu bigamii. Teprve přes nalezenou fotografii shledá Evžen pravdu o osudu svých rodičů a pochopí smysl svých snů. (Česká televize)

(více)

Recenze (157)

Fr

všechny recenze uživatele

,,JMENUJI SE EVŽEN“..... /// Můj první Švankmajer. Když člověk s hlavou psa píchá psa, není pochyb, že nadešel čas zjistit, jakej je rozdíl mezi uchylárnou, kravinou a uměním. ,,POTŘEBOVAL BYCH NĚJAKÝ PRÁŠKY, KTERÝ VYVOLÁVAJ SNY“..... Lars von Trier že je magor? Zapomeňte! Sny jsou splněná přání, sen je druhý život a někdy i první – už ani já nevím.... spím či bdím? ,,TY CHUDÁKU, TO TI OPRAVDU NEDOŠLO O CO TADY JDE?“..... Ale došlo. Magora hledejte u mě doma, protože jsem tu ,,hrozně smutnou událost“ dokoukal. A vy, jestli v sobě nemáte velkej flák podivínství, tak to radši nezkoušejte. Můj poslední Švankmajer. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mám sen v němž se každá úniková cesta může použít jen jednou. To je zákon! 2.) Když bleju, tak se nedívám. A teď bych to chtěl vidět. 3.) Mám doma plyšovýho medvěda se stojícím (medvědím) přirozením. Přivezli ho náklaďákem. 4.) Často se mi zdá, že píchám slepici (jasně, chápu.... slepici - zvíře). 5.) Ještě mě nikdo nevaroval před ANIMOU. /// ČEMU NEROZUMÍM, TO NEHODNOTÍM. ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Zatuchlý film, který by nebyl aktuální snad vůbec nikdy. Zdaleka víc než v tomto ohledu často zmiňované Havlovo Odcházení. Někdy to značí nadčasovost, ale tady je to jen "nečasovost". Možná kdyby to vzniklo někdy před třiceti lety... ale dnes, navíc hned po povedeném Šílení, je to až nemístné. Baví to jen tak dlouho, dokud drží pozornost výtvarná stylizace. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Po shlédnutí filmu se mi v noci zdálo, že jsem těhotná a že mi v břiše v červené plodové vodě plave plešatící dítě. Soňa Švankmajera nemá ráda, protože nebrání život, já jsem ovšem ochotna mu to odpustit. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Švankmajerova tvorba spoluvytvářela můj filmový vkus a dodnes pro něj mám velkou slabost. Snad žádný jiný režisér ode mě neobdržel tolik pětihvězdičkových hodnocení a chvály v komentářích. Jeho celovečerní filmy jsem považoval za jednu z mála výjimek v šedi a marasmu české produkce. Tohle je první případ z jeho dlouhometrážní tvorby, kdy krčím rameny a říkám, že zvolená forma na mě působí rušivě a výsledek v některých pasážích prachobyčejně nudí. Ještě se mi nikdy nestalo, abych se u Švankmajerova filmu podíval na hodinky. Jeho celovečeráky jsem obvykle viděl v kině a u tohoto kousku k tomu nedošlo jen proto, že v jižních Čechách kina snímek ignorovala. Kdybych vážil cestu do Budějovic, byl bych možná méně shovívavý a Švankmajer by se musel spokojit s nižší nadílkou. Náš mistr animace může být vlastně rád, že má početnou skupinu stálých fandů, kteří ho tentokrát myslím poněkud podrželi. Tohle je unavený film, kde ani výtvarná stránka nezakryje hubený rozpočet. Celkový dojem: 55 %. ()

Psema 

všechny recenze uživatele

Švankmajer pořád umí, jen by si nemusel podrážet nohy polopatickým a úděsně primitivním scénářem, jehož pointa se dá se znalostí Freuda s Jungem prokouknout do 20 minut. ()

Mertax 

všechny recenze uživatele

"Freude, Freude, na tě vždycky dojde", jak s oblibou říkal náš hrozný profesor na psychologii. Čím víc toho znáte z psychoanalýzy, tím pro vás je film vtipnější. (Scénář pracuje hlavně s nejznámějšími definicemi, které používá zcela doslovně, což je na tom právě to zábavné). Docela jsem se nasmála, některé scény byly skvělé (hlavně ty v ordinaci s obrazy Freuda a Junga). Ručně animované fotky herců se střídaly s klasickými hranými záběry, práce to byla náročná a zdlouhá, jak bylo vidět ve Filmu o filmu. Ale jenom proto, že to je vypiplaná surrealisticky snová vize, na kterém budou Japonci zase ujíždět, to nebudu hodnotit lépe, protože místy to bylo opravdu ukecané a hlavní pointa byla až příliš brzy zřejmá. Zbouchnutí animy však nemělo chybu. Jdu se teď zakousnout do kabelky, dobrou noc:) ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Spiklenci slasti to sice nejsou, ale i pozdní Švankmajer vyčnívá nad cokoli, co se v místních luzích a hájích běžně urodí. Plošková animace, surrealismus, starý známý Sigi Freud, montáže podle Maxe Ernsta a Klára Issová jako dokonalá anima. Já jsem spokojená. Jen příště by to chtělo více hereckých osobností a nikoli jen modelů a modelek. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Banalita prežívania. Banálne nie sú len naše sny, ale aj ich interpretácia. Za hlavy sa chytajú otcovia psychoanalýzy. Ale ako ukazuje i tento film - psychoanalýza nikdy žiadnou vedou ani liečebným postupom nebola. Zato predstavovala silný umelecký smer s viacerými skvelými spisovateľmi a esejistami (napr. Reich, Freud, Jung a Ferencsi), ktorých lekárske diplomy predurčili k literatúre. Preto tá blízkosť surrealizmu a psychoanalýzy. V liečbe sa však skvele hodí ako súčasť terapie (biblioterapia). Na totálne uletenú a švihlú predstavu, že za všetko môžu oidipovské utkvelé predstavy a traumy sú len libidóznymi nenaplneniami z detstva sú úžasne zaujímavými, no stále len beletristickými či poetickými fantáziami aj so všetkými kazuistikami, koľko ich bolo, je a bude. Samotný film trpí typickou vadou Švankmajerových celovečerákov: explozívne animačné nápady sú skvelé, no dochádza k ich príliš častému opakovaniu. Myšlienka filmu je originálna - plytké a banálne prežívanie preniká i do snov a dávno je súčasťou medicínskej dušoliečebnej praxe - no jej spracovanie trpí prílišnou dĺžkou s redučkým dejom, čím dochádza k jemnému otupeniu mysle. Myseľ sa tak nachádza na pohovke a zveruje sa doktorke so snami - ktoré sa prisnili uprostred zaspávania pri tomto skvelom a nezameniteľne originálnom kúsku. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

"Každá úniková cesta se dá použít jen jednou."                                                                                                                       Úžasné metafory. Líbilo se mi haštěření mezi Jungem a Freudem až po vykopávání z rámu. :o) U Švankmajera mám pocit, že přijde vždycky s něčím novým, ani nedokážu říct, který jeho film se mi líbí nejvíc. Každý je osobitý. Vzhledem k obsahu i jménu páně řežiséra - je to žrádlo!! ()

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

,,Je třeba se naučit plavat, abys přežil." Jak mám Švankmajera rád, tak se příznám, že jsem chtěl film několikrát vypnout. Vyčkat do konce se ale vyplatilo. Jedním slovem - skvělé! Evžen krůček po krůčku odhaluje tajemství svých snů společně s divákem, a jelikož v jisté chvíli přijde tušení, tak závěr je jeho potvrzením. Původně jsem čekal více bizarních nápadů, avšak po zhlédnutí jsem spokojen. ()

paascha 

všechny recenze uživatele

Král surreálné imaginace stárne a slábne. Už minulý film se mi nějak nezdál, ale tady je to jasné. Navíc tam hraje ta kráva, pardon, Klára, kterou skutečně nesnesu, takže pro mě slabota, mistře, slabota ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Jan Švankmajer je umělec, filmový umělec, o tom není pochyb. Jeho díla všichni dobře známe a je jasné, že k obědu nebo večeři si jeho film pustí málokdo. Žádné náhražky, v abstraktním realismu je to největší kouzlo. Jak to asi dopadne, když se nekompromisní umělec pustí do snímku, kde hlavní roli bude hrát představivost a snová realita? Přesně takhle. Tvrdý, drsný, zvrácený i trošku uchylný humor. Nicméně poctivá avantgardní filmařina, zahrnující, jako vždy, precizní triky, staví film do nenapodobitelné, originální polohy. Jan Švankmajer a jeho maximálně osobitého pojetí filmu funguje již skoro 50 let. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Skvostný film, který mě zmátl hned dvakrát. Původně jsem - hlavně podle názvu - soudil, že zde bude Švankmajer bilancovat svou životní dráhu, a podruhé jsem - během prvních scén - pro změnu podlehl dojmu, že půjde o klasický švankmajerovský surrealistický bizar, který by mohl být dokonce vtipný. Ne že by na obou názorech snad nebylo trochu pravdy, ale skutečností je, že teprve krátce před samotným závěrem jsem užasl, jak dovedně promyšlený ten film je - a jak se zcela vymyká všemu, co jsem o něm předem soudil. Jsem skutečně ohromen, jak je zde postupně divák zaplétán do stále rafinovanější smyčky, z níž není úniku, a která v závěru vezme dech - Švankmajerovi se zde skutečně podařilo přivést k životu fascinující podívanou o lidských snech a nevědomí, které není rovno. Z relativně nízkého hodnocení, které si zde film vysloužil, mi je jasné, že to není podívaná pro každého - přece jenom lidé nedotčení myšlenkami Freuda a Junga nemají moc šancí si tento film náležitě vychutnat (dokonce jsem v pokušení se domnívat, že tento film zcela docení pouze psychoanalytici - a možná i pár jejich klientů). Skutečnost, že se ve filmu objeví celá řada mně osobně důvěrně známých lokací - Kubelíkova ulice, palác Akropolis, Bio Oko... - mu v mých očích jen přidává na zajímavosti. Chtěl bych si vyhradit věčnost, abych mohl na tento film koukat opakovaně a převalovat v hlavě všechny asociace a myšlenky, které se mi při jeho sledování honí hlavou. Dát tomuto nedoceněnému filmového majstrštyku 5 hvězd je pro mě osobně naprostou samozřejmostí, u které není o čem dál diskutovat. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

„Už tři dny se mi o ní nezdálo. Je to zablokovaný!“ „Co vás to napadlo člověče, zbouchnout vlastní animu.“ SPOILERY Dle Freuda každý chlapec prochází tzv. Oidipovým komplexem (touhou odstranit otce jako sexuálního konkurenta a mít tak matku jen pro sebe), ale jen Honzíček Švankmajerů to opravdu dotáhl do konce a je z toho film se zápletkou takřka detektivní. Tuhle zápletku ale nikdo nerozplete. Petříček je vlastně Evžen, stejně jako jeho otec Milan je Evžen, stejně jako celá řada předků jsou Evženové. Bodejť – Petříček, Milan i současný Evžen jsou táž osoboa – jednak v tomto filmu (a ve snu), jednak jako evženský substrát pod osobitostí každého nového člena rodu. Evžen, to je Eugen, tedy „dobrého rodu“, Urozený (srov. „eugenika“). A matka – věčně mladá milenka je rovněž Evženie (animus – anima, aby si přišel na své i druhý z klasiků). Poprvé se představuje jako Eva, což paní doktor náležitě vysvětluje. S významem jejích dalších jmen si nevím rady, nicméně Eliška a Elizabeta jsou vlastně dvě formy téhož jména („Alžběta“ - v Lukášově evangeliu se tak jmenuje neplodná stařena, která porodila Jana Křtitele). Je ovšem možné, že jména zde nic neznamenají a Evžen(ie) je jen názvukem jména Eva, buď kvůli té biblické nebo kvůli autorově manželce. Když zpočátku ještě nebylo jasné, o co půjde, vychutnával jsem placatost postav evokující spolu s omalovánkově-monstrózními detaily a okolím kvazirealitu snu, skutečnější než je veškerá realita bdělého člověka – Švankmajer opět geniálně dosahuje maximálního efektu. Tedy ne, že by to působilo „snově“ – na to je vše příliš jasně patrné a zřetelně ohraničené. Ale hned od začátku víme, že jsme v dimenzi , v níž se nám nic nezdá – ve světě snu. Posléze si všímáme, že stejným způsobem je řešena i bdělá realita, takže jsou od sebe takřka nerozlišitelné. Skvělým filmečkem ve filmu jsou série němých gagů pánů Freuda a Junga – kam se hrabe Chaplin nebo Burian. Na každé jejich reakci je vidět, jak Švankmajer velmi dobře ví, o čem tahle groteska pojednává. Pokud jde o živé herce, pro Švankmajerovy filmy typické dřevěné herectví i zde dokonale souzní s celkovou formou, stejně jako krásně primitivní dialogy. Pokud jde o vztah dílo – autor, celkově se mi vnucuje srovnání s pozdní tvorbou Zdeňka Svěráka, zvláště Vratné lahve si o to říkají. Švankmajer narozdíl od moudrého diletanta Svěráka nemá potřebu prolaskavovat svět, vyjednávat se světem, aby se v něm mohl zabydlet, neřkuli plnit nějaké to poslání. Šaman Švankmajer jde, jak říkával učitel Malinka, „tvrdě na dělohu“, a to doslova. Reálný svět, reálný život je jen látkou pro pravý život snový. (Z jiné strany by se dalo srovnávat i s Chytilové Faunem.) Proč je v tomto filmu všechno interpretováno, takže divákovi jako by nezbýval prostor pro vlastní pochopení? Proč je řešení detektivky tak brzy zřejmé? Proč zároveň Evžen doktorčinu (zcela adekvátní) interpretaci odmítá? Protože dokonalost (v detailech i v celku) a prvoplánovost klasicky psychoanalitického podání je zde východiskem, nikoli pointou. Psychoanalytička zde ostatně představuje jen další psychickou složku – teoretické rádoby pochopení smyslu skutečnosti. Tady však nejde o terapeutické odvysvětlení. Nejde o to „pochopit“ svůj sen. Tady jde o to žít ho, dostat se do něj. Jestli je zde vůbec nějaká psychoanalytická pointa, pak totální identifikace všech Evženů. Ale lze žít sen? Jak napovídá finální scéna s vanou, v posledku jde o návrat do dělohy a nevím nevím, zda se chci s takovou životní perspektivou spokojit, jakkoli je to scéna velmi silná. Švankmajer v tomto filmu zcela redukuje život ve snu na freudovskou homeostatiku. Ale dělá to dokonale, přesvědčivě, krásně, lákavě a navíc vtipně. Hlavně ale sen a skryté libido (tedy nadrealita a podrealita) zde tvoří koalici proti realitě, která ponechána sama sobě nestojí za nic. Všimněte si Evženova pracoviště: nevíme, co vlastně dělá, ale evidentně jde o osobně i společensky zcela zbytečnou činnost sloužící zřejmě tomu, aby někdo prodal víc produktu než někdo jiný. Standardní oblek s kravatou je úborem otrokářů a otroků. V celém veřejném prostoru jde jen o to uhodnout šťastná čísla a „vyhrát“. Tikety na štěstí jsou k dostání v kině. V kině Svět. Veřejnou komunikaci představuje jen auto projíždějící ulicemi s dechovkovým tlampačem vyvolávajícím výherní čísla. Veřejný prostor je v moci neznámých sil – auto, z nějž se šťastlivcům vydává výhra, podzemní plaz lovící na místě běhající upachtěnce (oboje se v manželčině snu spojuje ve vysavač). Tah šťastných čísel proniká skrze televizi i domů, kde ho manželka napjatě sleduje. Vlastní manželka je vlastně cizím člověkem, nad jejím hloupým „buď já nebo ona“ neváhá Evžen ani vteřinu. Ostatně sama připomíná spíš zestárlou přespříliš pečovatelskou matku. Matka a manželka si tak vyměňují role a vtipně zvráceně se tak naplňuje biblické „opustí muž matku svou i otce svého a přilne ke své ženě“, které jinak platí potud, že je jen jediná žena – pramatka Eva. Srov. též každou chvíli se odněkud valící obří jablko – to je v Bibli prostředkem prvotního hříchu (u nějž samozřejmě Eva figuruje). Ten ve skutečnosti nespočíval v sexualitě, nýbrž v neposlušnosti a nedůvěře Bohu. Sexualita je tam ovšem zamotána a zcela jednoduše nestranně vyjádřeno jde o porušení tabu. Pro Freuda je však základním tabu, které chce být porušováno, incest. Hned v úvodním snu, v němž se v pyžamu pohybuje Evženovo bezradné Ego, vidíme červeně ustrojenou Evu jako jeho Animu, za níž stojí po jedné straně Superego, po druhé Id, které je však stejně ošklivé (přestárlá prostitutka). Všechny dílčí snové motivy lze vnímat nejprve vágně jako atributy snové skutečnosti jako takové, pak konkrétně v klasické interpretaci, nakonec jako od počátku cílevědomě nastražované náležitosti Evženova příběhu. Je půvabné, jak spolu komunikují jednotlivé psychické složky (např. otec jako pasák přestárlého Id). Už jen kvůli všem těm detailům stojí za to podívat se na film znovu. Z těch méně nápadných uvádím jako příklad zavřená okna domu coby hluché místo paměti, když Evžen u doktorky zmíní vzpomínku na plavání. Nejde však jen o psychoanalytické motivy. Např. detailní záběr na ústa vždy zdůrazňuje právě vyslovované slovo – jak moc chce hovořící postava vyslovit právě toto (nebo prostě autorovo zdůraznění slova jeho násilným oddělením, vyčeřením z kontextu). Matčina sebevražda dovádí Oidipův komplex k dokonalosti, o níž se Freudovi ani nesnilo. Právě její ztráta v „oidipovském“ období umožňuje Evženovi tento klasický civilizačně-psychický mýtus skutečně prožít. Závěrečnou scénu jsem interpretoval jako návrat do dělohy. Na druhé straně právě tato scéna dvojím způsobem obrací zpět k realitě: jednak evokuje terapeutickou katarzi při rozpomenutí, jednak ukazuje „plavání“ v moři reality dospělých pod maminčiným laskavým dohledem. Á dva tři, á dva tři... a valčík na evokaci snů; nebyl Freud náhodou Vídeňák? Klasické švankmajerovské motivy skříní, schránek a klíčů jsou zde velmi neápadné (snad pro mistrovy fanoušky), naopak slepice dostává svou velkou roli. Za povšimnutí stojí, jak zde Švankmajer nakládá se svým oblíbeným motivem jídla. Zatímco v jeho „klasické“ tvorbě je žravost jakýmsi přírodním principem života, všechno je jedlíkem i jídlem zároveň (případně sebejedlíkem a svým vlastním jídlem – ať konzumovaným nebo jako substrát), zde má jídlo jednak fyzicky způsobovat žádoucí psychično („Sny jsou od plnýho žaludku“ - a lze si pohrát s interpretací Evženova přežrání), jednak jídlo figuruje jako snové symboly ztrácející svůj primární potravinový význam – viz koláčky. Některé drobnosti: V Petříčkově pokoji vidí Evžen na stěně dva stejné obrázky, jaké visely v hospodě (prase a mužský portrét), doplněné třetím (lodě na moři). Kniha, na níž antikvariátník nejprve sahá hledaje tu o snech, má titul „Constitution and disease“ (rozuměj „tělesná konstituce a choroba“). Správce domu má pod blůzou oblečené pyžamo. Nevím, co s kolegovými sny o únikových cestách, ale rozhodně byly zajímavé. Jedno podezření: Zajímalo by mě, jestli Švankmajer četl Klímovu Slavnou Nemesis: kromě honby za „Ní“ v nerozlišitelnosti snu a skutečnosti srov. i nepodplatitelnou zásvětní stařenu, která „Ji“ nějak tajmně zná; rovněž ostatní postavy představují jakési archetypické posly či exponenty skrytých mocností (domovník, lékař a Fikejz, o doktorce nemluvě; mimochodem, pan Fikejz mi připadá jako postavy "spojky" v Matrixu - Vědma, Seraf, Klíčík aj.). Evžen je podezřele podobný Švankmajerovi. Zbývá tedy otázka, co by na tento film řekla Švankmajerova manželka (je to první mistrův film po její smrti!). Myslím, že by mohla být klidná, jmenuje se totiž Eva. Navíc klasická psychoanalýza zná i Elektřin komplex - opět „E“. Každopádně stojí za pozornost, že se v celém filmu jedná o lidi, kteří už patří do kategorie „starých“, aniž by však byli pojímáni v této sociologické škatulce. Jak už jsem řekl, Švankmajer se světem nevyjednává. Evžen je už starý, ale pořád je to on, po prožití jakoby nedůležitého mládí vracející se k čemusi eminentnímu, stále pupeční šňůrou spojen s věčně mladou milenkou - matkou. Švankmajer je už starý, ale pořád je to on a točí si svoje filmy. Pro mne prototypem filmového tvůrce, který si dělá, co chce. Jsem rád, že to dělá i pro mne. A dělá to i pro své herce. Nejlépe se to ukazuje na Novém, který mi sedí spíše do podřadných filmů a je to právě Švankmajer, kdo ho opakovaným obsazováním v mých očích plně rehabilituje. Kdokoli hrál větší úlohu v některém mistrově snímku, má nesmrtelnost zajištěnu (a sice teprve touto rolí, jakkoli jde často o známé celebrity). Issová má nyní dokonce vlastní měnu. Komentáře: Bezvýhradně pochvalné ohlasy sklidili jen gagující Freud s Jungem, ostatně plným právem. Z „kritických“ komentářů mám dojem, že diváci, kteří nejsou ochotni nebo schopni přistoupit na osobitý autorský projev, by se měli Švankmajerovým filmům vyhýbat nebo aspoň se k nim nevyjadřovat. Vyjímkou jsou mi komentáře honajzův a Vodnářčin (oba dvě hvězdičky), které stojí za přečtení (možná nejvíc ze všech). Zvláštní kategorií jsou tříhvězdičkové komentáře, většinou inteligentní, ale poněkud snobsky zhýčkané, často si stěžující na předvídatelnost, polopatičnost psychoanalýzy, ploché výtvarno či ploché herectví, nudný příběh – vesměs správné postřehy, kdyby nešlo o věci, které tvoří tento film právě tímto filmem. Nicméně: Kdo stojí o dikskusi nad dílem, měl by si přečíst právě tříhvězdičkáře:krom jedno- až dvouřádkových výkřiků jsou vcelku zajímavější a hodnotnější než komentáře čtyř- a pětihvězdičkové, u nichž naopak platí, že čím kratší, tím lepší. Z pětihvězdičkových nutno upozornit na Morien (!!), dále Marys, alergik a miklaras. Komentář od Jester_X je zajímavý v tom, že chápe film v závislosti na chápání života přesně opačně než já (přesto hodnotí stejně). S uživatelem Sharlay mám pravděpodobně některé společné známé. ČSFD obsah („oficiální text distributora“) říká sice o filmu hovno, zato je jedním velkým spoilerem. Pohlédneme-li na Přežít svůj život jako na poslední kus v řadě mistrových celovečeráků, jimž je společné zabývání se snem a bystrá i poučená introspekce, z nichž je však každý – přes čitelnou švankmajerovštinu – zcela odlišný obsahově i formálně, lze zkratkovitě srovnat: Alenka jako bystrá dívenka v mezidobí mezi raným libidózním vývojem a pubertou, navíc prosta samčího pronikacího pudu, dosahuje snovou fantazií precizního pozorovatelství světa, v němž je jí dáno existovat; světa, který ji nemá v moci a proto ho může vidět jako magický prostor zaplněný prapodivnými individualitami (které v moci světa jsou). Chlapec Petříček – Evžen je naopak zcela v moci světa a potřebuje klíč k záchraně, ke svým vlastním dveřím. Fausta, který naprosto není schopen Alenčina pohledu a chce intelektem proniknout bezednost světa a vlastní duše, spojuje s Evženem moto „všechno nebo nic“. Evžen je jakýmsi Spiklencem slasti, který však nemá s kým se spiknout, jeho pohled nezachraňuje svět z banality, má však pro koho se spiknout proti světu. S Šílením má poslední film společný problém s matkou (ostatně i s otcem); i zde lze psychoanalyzovat, kterážto práce je však ještě zcela ponechána na divákovi; v Šílení potkáváme také jistou archetypální ženu, bylo by však neslušné identifikovat Evženii s Šarlotou. V Otesánkovi naopak potkáváme přemoudřelou verzi Alenky, zatímco synáček je zde personifikovaným vyvrcholením švankmajerovského jídla; rodinný trojúhelník zde není viděn Freudovýma očima, dítě je produktem žeroucím vlastní rodiče; přesto ho lze vidět jako tutéž situaci z pohledu otce - manžela; "Otík" je jeho dokonalým konkurentem; ostatně Otesánek stejně jako Evžen přijde o rodiče v období sice ne ještě oidipovském, zato však způsobem, před kterým i Oidipus bledne; a Oidipus byl pohozen někam do lesa, Otesánek z lesa vzešel. Každopádně, pokud jde o děti u Švankmajera, tak pozorovatelky světa, schopné s ním nějak nakládat nebo nucené nějak přežít jeho nástrahy, jsou dívky (Do pivnice, Alenka, Otesánek), kdežto chlapci (Otesánek, Přežít svůj život, ale i Šílení, kde chlapci už vyrostli) jsou buď zcela zosobněním některé jeho funkce nebo jsou alespoň v jeho moci, vnitřně konstituováni jeho fungováním, nevidomí a bezradní, hledající kód k záchraně; vždy je tam spojitost s matkou, kdežto dívky stojí vůči dospělým ve svobodné opozici. Suma: muž (ať dítě nebo dspělý) je u Švankmajera zplozencem světa, v lepším případě hledajícím kód; žena vždy představuje nějaký archetyp (ovšemže pro muže; vyjímkou jsou Spiklenci slasti, kde jsou na tom ženy stejně jako muži; také Otesánek, kde ale máme archetyp - či spíše prototyp - matky); pouze dívka – dítě představuje nezávislého dívajícího se člověka, stojícího vůči světu v čisté opozici. Otázkou je, zda jí tak paradoxně není upřena možnost skutečně zažitého poznání. Jisté je, že je pro Švankmajera nečitelná, do kontextu světa nevsaditelná a tedy přece jen archetypální: archetypem svobodně jednajícího nekategorizovatelného suveréna. () (méně) (více)

Sobis87 

všechny recenze uživatele

Surrealistická adaptace učebnice psychologie - light verze. Švankmajer točí a vypráví podle jasně stanovených parametrů, jen je někdy až moc polopatický, jindy zase zbytečně manýristický a sem tam bohužel i nudný. "Tupý" verbální přednes herců a jejich celková topornost a křečovitost v detailech (jinak jde totiž o fotografickou animaci...) na dobrém dojmu taky moc nepřidává, ale na druhou stranu musím přiznat, že Freud s Jungem mě vždy dokázali solidně pobavit. Tenhle film je taková jednorázová skládačka, která při kompletaci představuje vcelku jednoduchý a při znalosti Oidipova komplexu i předem čitelný obraz. ()

Vodnářka 

všechny recenze uživatele

Všimli jste si, kolik toho ve Švankmajerových filmech vypoví o člověku ústa a hlavně zuby? Třeba v tomhle snímku - psycholožka s výhružně trčícím špičákem, doktor s arogantně zlatým zubem, manželka s dominantním předkusem, který se zmenšuje s jejím narůstajícím zoufalstvím, perfektní bílý chrup Evy Animy Evženie, bezzubá žebračka Superego Bůh a Freud výsměšně vyplazující jazyk. Anebo zbavení se malého Petříčka zobrazené právě drastickým trháním stoliček. Detailů právě na spodní čelist je ve filmu nespočet, jsou součástí jak reálného, tak i snového světa. Jenže právě v rozlišování těchto světů to Švankmajerovi docela dře, vždyť on všechny výtvarné hrátky a infantilní úchylnosti využívá úplně kdykoliv, takže svět spících naprosto zaniká a ani zdaleka se nevyrovná Gondryho poetické piplačce s celofánem nebo Nolanovým geniálním propletencům. A pak ten příběh. I kdyby Švankmajer vydoloval ze svého výtvarného nevědomí sebevíc, nikdy to neodvede pozornost od opravdu hloupého příběhu o pánovi, který vlastně celý život toužil být dobrým manželem své matky a správným otcem sama sebe. Přežít sto pět minut v kině pak může být těžší než přežít celý svůj život... ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Presne po podobných typoch filmu túžim a som rád, keď sa raz za čas niečo o snoch objaví. Divácky problém tu však bude v tom, že každý si povie, že by ten svoj sen natočil inak, že ten môj pohľad a imaginácia je odlišná. Mne Švankmajerov štýl sedí, avšak s prihliadnutím k tomu, že je "skoro" náš režisér. Takže ja s podobou snov v tomto filme problém nemám. Skôr ma zamrzel záver, kde akoby všetko do seba hladko zapadlo a to zapadnutie nevzbudilo vo mne ten správny údiv, ktorý by som chcel pociťovať po dôkladnom rozobraní nejakej série zaujímavých snov (symboly ako jablko had, Eva...). Pokiaľ si však myslíte, že (psycho)analýza dokázala hovno, tak vás Prežiť svoj život v tom len utvrdí. Najvtipnejšie a zároveň najgeniálnejšie momenty: "komunikácia" Freuda a Junga na stene....70%. Kvôli týmto momentom chápem hodnotenia za plný počet. ()

swamp 

všechny recenze uživatele

Řekl bych typický Švankmajer. Bavil jsem se skvěle, drobné etudy Freuda a Junga byly pak zvláště vypečené. Výtvarně rozhodně unikátní dílko, ale na to jsme u pana režiséra již zvyklí, že? :) ()

Slarque 

všechny recenze uživatele

Švankmajerova psychoanalytická komedie je rozhodně dostatečně originální, ať obsahem, či formou. Ale stejně mi přišlo, že Mistrovi víc svědčila krátká stopáž. U jeho celovečerních filmů mi občas přece jen pozornost trochu polevuje (70%). ()

Reklama

Reklama