poster

Přežít svůj život

  • slovenský

    Prežiť svoj život

  • anglický

    Surviving Life (Theory and Practice)

  • Česko

    Přežít svůj život (teorie a praxe)

    (neoficiální název)

Animovaný / Komedie / Drama

Česko / Slovensko, 2010, 105 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Adam Bernau
    *****

    „Už tři dny se mi o ní nezdálo. Je to zablokovaný!“ „Co vás to napadlo člověče, zbouchnout vlastní animu.“ SPOILERY Dle Freuda každý chlapec prochází tzv. Oidipovým komplexem (touhou odstranit otce jako sexuálního konkurenta a mít tak matku jen pro sebe), ale jen Honzíček Švankmajerů to opravdu dotáhl do konce a je z toho film se zápletkou takřka detektivní. Tuhle zápletku ale nikdo nerozplete. Petříček je vlastně Evžen, stejně jako jeho otec Milan je Evžen, stejně jako celá řada předků jsou Evženové. Bodejť – Petříček, Milan i současný Evžen jsou táž osoboa – jednak v tomto filmu (a ve snu), jednak jako evženský substrát pod osobitostí každého nového člena rodu. Evžen, to je Eugen, tedy „dobrého rodu“, Urozený (srov. „eugenika“). A matka – věčně mladá milenka je rovněž Evženie (animus – anima, aby si přišel na své i druhý z klasiků). Poprvé se představuje jako Eva, což paní doktor náležitě vysvětluje. S významem jejích dalších jmen si nevím rady, nicméně Eliška a Elizabeta jsou vlastně dvě formy téhož jména („Alžběta“ - v Lukášově evangeliu se tak jmenuje neplodná stařena, která porodila Jana Křtitele). Je ovšem možné, že jména zde nic neznamenají a Evžen(ie) je jen názvukem jména Eva, buď kvůli té biblické nebo kvůli autorově manželce. Když zpočátku ještě nebylo jasné, o co půjde, vychutnával jsem placatost postav evokující spolu s omalovánkově-monstrózními detaily a okolím kvazirealitu snu, skutečnější než je veškerá realita bdělého člověka – Švankmajer opět geniálně dosahuje maximálního efektu. Tedy ne, že by to působilo „snově“ – na to je vše příliš jasně patrné a zřetelně ohraničené. Ale hned od začátku víme, že jsme v dimenzi , v níž se nám nic nezdá – ve světě snu. Posléze si všímáme, že stejným způsobem je řešena i bdělá realita, takže jsou od sebe takřka nerozlišitelné. Skvělým filmečkem ve filmu jsou série němých gagů pánů Freuda a Junga – kam se hrabe Chaplin nebo Burian. Na každé jejich reakci je vidět, jak Švankmajer velmi dobře ví, o čem tahle groteska pojednává. Pokud jde o živé herce, pro Švankmajerovy filmy typické dřevěné herectví i zde dokonale souzní s celkovou formou, stejně jako krásně primitivní dialogy. Pokud jde o vztah dílo – autor, celkově se mi vnucuje srovnání s pozdní tvorbou Zdeňka Svěráka, zvláště Vratné lahve si o to říkají. Švankmajer narozdíl od moudrého diletanta Svěráka nemá potřebu prolaskavovat svět, vyjednávat se světem, aby se v něm mohl zabydlet, neřkuli plnit nějaké to poslání. Šaman Švankmajer jde, jak říkával učitel Malinka, „tvrdě na dělohu“, a to doslova. Reálný svět, reálný život je jen látkou pro pravý život snový. (Z jiné strany by se dalo srovnávat i s Chytilové Faunem.) Proč je v tomto filmu všechno interpretováno, takže divákovi jako by nezbýval prostor pro vlastní pochopení? Proč je řešení detektivky tak brzy zřejmé? Proč zároveň Evžen doktorčinu (zcela adekvátní) interpretaci odmítá? Protože dokonalost (v detailech i v celku) a prvoplánovost klasicky psychoanalitického podání je zde východiskem, nikoli pointou. Psychoanalytička zde ostatně představuje jen další psychickou složku – teoretické rádoby pochopení smyslu skutečnosti. Tady však nejde o terapeutické odvysvětlení. Nejde o to „pochopit“ svůj sen. Tady jde o to žít ho, dostat se do něj. Jestli je zde vůbec nějaká psychoanalytická pointa, pak totální identifikace všech Evženů. Ale lze žít sen? Jak napovídá finální scéna s vanou, v posledku jde o návrat do dělohy a nevím nevím, zda se chci s takovou životní perspektivou spokojit, jakkoli je to scéna velmi silná. Švankmajer v tomto filmu zcela redukuje život ve snu na freudovskou homeostatiku. Ale dělá to dokonale, přesvědčivě, krásně, lákavě a navíc vtipně. Hlavně ale sen a skryté libido (tedy nadrealita a podrealita) zde tvoří koalici proti realitě, která ponechána sama sobě nestojí za nic. Všimněte si Evženova pracoviště: nevíme, co vlastně dělá, ale evidentně jde o osobně i společensky zcela zbytečnou činnost sloužící zřejmě tomu, aby někdo prodal víc produktu než někdo jiný. Standardní oblek s kravatou je úborem otrokářů a otroků. V celém veřejném prostoru jde jen o to uhodnout šťastná čísla a „vyhrát“. Tikety na štěstí jsou k dostání v kině. V kině Svět. Veřejnou komunikaci představuje jen auto projíždějící ulicemi s dechovkovým tlampačem vyvolávajícím výherní čísla. Veřejný prostor je v moci neznámých sil – auto, z nějž se šťastlivcům vydává výhra, podzemní plaz lovící na místě běhající upachtěnce (oboje se v manželčině snu spojuje ve vysavač). Tah šťastných čísel proniká skrze televizi i domů, kde ho manželka napjatě sleduje. Vlastní manželka je vlastně cizím člověkem, nad jejím hloupým „buď já nebo ona“ neváhá Evžen ani vteřinu. Ostatně sama připomíná spíš zestárlou přespříliš pečovatelskou matku. Matka a manželka si tak vyměňují role a vtipně zvráceně se tak naplňuje biblické „opustí muž matku svou i otce svého a přilne ke své ženě“, které jinak platí potud, že je jen jediná žena – pramatka Eva. Srov. též každou chvíli se odněkud valící obří jablko – to je v Bibli prostředkem prvotního hříchu (u nějž samozřejmě Eva figuruje). Ten ve skutečnosti nespočíval v sexualitě, nýbrž v neposlušnosti a nedůvěře Bohu. Sexualita je tam ovšem zamotána a zcela jednoduše nestranně vyjádřeno jde o porušení tabu. Pro Freuda je však základním tabu, které chce být porušováno, incest. Hned v úvodním snu, v němž se v pyžamu pohybuje Evženovo bezradné Ego, vidíme červeně ustrojenou Evu jako jeho Animu, za níž stojí po jedné straně Superego, po druhé Id, které je však stejně ošklivé (přestárlá prostitutka). Všechny dílčí snové motivy lze vnímat nejprve vágně jako atributy snové skutečnosti jako takové, pak konkrétně v klasické interpretaci, nakonec jako od počátku cílevědomě nastražované náležitosti Evženova příběhu. Je půvabné, jak spolu komunikují jednotlivé psychické složky (např. otec jako pasák přestárlého Id). Už jen kvůli všem těm detailům stojí za to podívat se na film znovu. Z těch méně nápadných uvádím jako příklad zavřená okna domu coby hluché místo paměti, když Evžen u doktorky zmíní vzpomínku na plavání. Nejde však jen o psychoanalytické motivy. Např. detailní záběr na ústa vždy zdůrazňuje právě vyslovované slovo – jak moc chce hovořící postava vyslovit právě toto (nebo prostě autorovo zdůraznění slova jeho násilným oddělením, vyčeřením z kontextu). Matčina sebevražda dovádí Oidipův komplex k dokonalosti, o níž se Freudovi ani nesnilo. Právě její ztráta v „oidipovském“ období umožňuje Evženovi tento klasický civilizačně-psychický mýtus skutečně prožít. Závěrečnou scénu jsem interpretoval jako návrat do dělohy. Na druhé straně právě tato scéna dvojím způsobem obrací zpět k realitě: jednak evokuje terapeutickou katarzi při rozpomenutí, jednak ukazuje „plavání“ v moři reality dospělých pod maminčiným laskavým dohledem. Á dva tři, á dva tři... a valčík na evokaci snů; nebyl Freud náhodou Vídeňák? Klasické švankmajerovské motivy skříní, schránek a klíčů jsou zde velmi neápadné (snad pro mistrovy fanoušky), naopak slepice dostává svou velkou roli. Za povšimnutí stojí, jak zde Švankmajer nakládá se svým oblíbeným motivem jídla. Zatímco v jeho „klasické“ tvorbě je žravost jakýmsi přírodním principem života, všechno je jedlíkem i jídlem zároveň (případně sebejedlíkem a svým vlastním jídlem – ať konzumovaným nebo jako substrát), zde má jídlo jednak fyzicky způsobovat žádoucí psychično („Sny jsou od plnýho žaludku“ - a lze si pohrát s interpretací Evženova přežrání), jednak jídlo figuruje jako snové symboly ztrácející svůj primární potravinový význam – viz koláčky. Některé drobnosti: V Petříčkově pokoji vidí Evžen na stěně dva stejné obrázky, jaké visely v hospodě (prase a mužský portrét), doplněné třetím (lodě na moři). Kniha, na níž antikvariátník nejprve sahá hledaje tu o snech, má titul „Constitution and disease“ (rozuměj „tělesná konstituce a choroba“). Správce domu má pod blůzou oblečené pyžamo. Nevím, co s kolegovými sny o únikových cestách, ale rozhodně byly zajímavé. Jedno podezření: Zajímalo by mě, jestli Švankmajer četl Klímovu Slavnou Nemesis: kromě honby za „Ní“ v nerozlišitelnosti snu a skutečnosti srov. i nepodplatitelnou zásvětní stařenu, která „Ji“ nějak tajmně zná; rovněž ostatní postavy představují jakési archetypické posly či exponenty skrytých mocností (domovník, lékař a Fikejz, o doktorce nemluvě; mimochodem, pan Fikejz mi připadá jako postavy "spojky" v Matrixu - Vědma, Seraf, Klíčík aj.). Evžen je podezřele podobný Švankmajerovi. Zbývá tedy otázka, co by na tento film řekla Švankmajerova manželka (je to první mistrův film po její smrti!). Myslím, že by mohla být klidná, jmenuje se totiž Eva. Navíc klasická psychoanalýza zná i Elektřin komplex - opět „E“. Každopádně stojí za pozornost, že se v celém filmu jedná o lidi, kteří už patří do kategorie „starých“, aniž by však byli pojímáni v této sociologické škatulce. Jak už jsem řekl, Švankmajer se světem nevyjednává. Evžen je už starý, ale pořád je to on, po prožití jakoby nedůležitého mládí vracející se k čemusi eminentnímu, stále pupeční šňůrou spojen s věčně mladou milenkou - matkou. Švankmajer je už starý, ale pořád je to on a točí si svoje filmy. Pro mne prototypem filmového tvůrce, který si dělá, co chce. Jsem rád, že to dělá i pro mne. A dělá to i pro své herce. Nejlépe se to ukazuje na Novém, který mi sedí spíše do podřadných filmů a je to právě Švankmajer, kdo ho opakovaným obsazováním v mých očích plně rehabilituje. Kdokoli hrál větší úlohu v některém mistrově snímku, má nesmrtelnost zajištěnu (a sice teprve touto rolí, jakkoli jde často o známé celebrity). Issová má nyní dokonce vlastní měnu. Komentáře: Bezvýhradně pochvalné ohlasy sklidili jen gagující Freud s Jungem, ostatně plným právem. Z „kritických“ komentářů mám dojem, že diváci, kteří nejsou ochotni nebo schopni přistoupit na osobitý autorský projev, by se měli Švankmajerovým filmům vyhýbat nebo aspoň se k nim nevyjadřovat. Vyjímkou jsou mi komentáře honajzův a Vodnářčin (oba dvě hvězdičky), které stojí za přečtení (možná nejvíc ze všech). Zvláštní kategorií jsou tříhvězdičkové komentáře, většinou inteligentní, ale poněkud snobsky zhýčkané, často si stěžující na předvídatelnost, polopatičnost psychoanalýzy, ploché výtvarno či ploché herectví, nudný příběh – vesměs správné postřehy, kdyby nešlo o věci, které tvoří tento film právě tímto filmem. Nicméně: Kdo stojí o dikskusi nad dílem, měl by si přečíst právě tříhvězdičkáře:krom jedno- až dvouřádkových výkřiků jsou vcelku zajímavější a hodnotnější než komentáře čtyř- a pětihvězdičkové, u nichž naopak platí, že čím kratší, tím lepší. Z pětihvězdičkových nutno upozornit na Morien (!!), dále Marys, alergik a miklaras. Komentář od Jester_X je zajímavý v tom, že chápe film v závislosti na chápání života přesně opačně než já (přesto hodnotí stejně). S uživatelem Sharlay mám pravděpodobně některé společné známé. ČSFD obsah („oficiální text distributora“) říká sice o filmu hovno, zato je jedním velkým spoilerem. Pohlédneme-li na Přežít svůj život jako na poslední kus v řadě mistrových celovečeráků, jimž je společné zabývání se snem a bystrá i poučená introspekce, z nichž je však každý – přes čitelnou švankmajerovštinu – zcela odlišný obsahově i formálně, lze zkratkovitě srovnat: Alenka jako bystrá dívenka v mezidobí mezi raným libidózním vývojem a pubertou, navíc prosta samčího pronikacího pudu, dosahuje snovou fantazií precizního pozorovatelství světa, v němž je jí dáno existovat; světa, který ji nemá v moci a proto ho může vidět jako magický prostor zaplněný prapodivnými individualitami (které v moci světa jsou). Chlapec Petříček – Evžen je naopak zcela v moci světa a potřebuje klíč k záchraně, ke svým vlastním dveřím. Fausta, který naprosto není schopen Alenčina pohledu a chce intelektem proniknout bezednost světa a vlastní duše, spojuje s Evženem moto „všechno nebo nic“. Evžen je jakýmsi Spiklencem slasti, který však nemá s kým se spiknout, jeho pohled nezachraňuje svět z banality, má však pro koho se spiknout proti světu. S Šílením má poslední film společný problém s matkou (ostatně i s otcem); i zde lze psychoanalyzovat, kterážto práce je však ještě zcela ponechána na divákovi; v Šílení potkáváme také jistou archetypální ženu, bylo by však neslušné identifikovat Evženii s Šarlotou. V Otesánkovi naopak potkáváme přemoudřelou verzi Alenky, zatímco synáček je zde personifikovaným vyvrcholením švankmajerovského jídla; rodinný trojúhelník zde není viděn Freudovýma očima, dítě je produktem žeroucím vlastní rodiče; přesto ho lze vidět jako tutéž situaci z pohledu otce - manžela; "Otík" je jeho dokonalým konkurentem; ostatně Otesánek stejně jako Evžen přijde o rodiče v období sice ne ještě oidipovském, zato však způsobem, před kterým i Oidipus bledne; a Oidipus byl pohozen někam do lesa, Otesánek z lesa vzešel. Každopádně, pokud jde o děti u Švankmajera, tak pozorovatelky světa, schopné s ním nějak nakládat nebo nucené nějak přežít jeho nástrahy, jsou dívky (Do pivnice, Alenka, Otesánek), kdežto chlapci (Otesánek, Přežít svůj život, ale i Šílení, kde chlapci už vyrostli) jsou buď zcela zosobněním některé jeho funkce nebo jsou alespoň v jeho moci, vnitřně konstituováni jeho fungováním, nevidomí a bezradní, hledající kód k záchraně; vždy je tam spojitost s matkou, kdežto dívky stojí vůči dospělým ve svobodné opozici. Suma: muž (ať dítě nebo dspělý) je u Švankmajera zplozencem světa, v lepším případě hledajícím kód; žena vždy představuje nějaký archetyp (ovšemže pro muže; vyjímkou jsou Spiklenci slasti, kde jsou na tom ženy stejně jako muži; také Otesánek, kde ale máme archetyp - či spíše prototyp - matky); pouze dívka – dítě představuje nezávislého dívajícího se člověka, stojícího vůči světu v čisté opozici. Otázkou je, zda jí tak paradoxně není upřena možnost skutečně zažitého poznání. Jisté je, že je pro Švankmajera nečitelná, do kontextu světa nevsaditelná a tedy přece jen archetypální: archetypem svobodně jednajícího nekategorizovatelného suveréna.(9.10.2011)

  • Morien
    *****

    Po shlédnutí filmu se mi v noci zdálo, že jsem těhotná a že mi v břiše v červené plodové vodě plave plešatící dítě.(8.12.2010)

  • iommi
    *****

    Švankmajer - Nolan 1:0(8.11.2010)

  • Fr

    ,,JMENUJI SE EVŽEN“..... /// Můj první Švankmajer. Když člověk s hlavou psa píchá psa, není pochyb, že nadešel čas zjistit, jakej je rozdíl mezi uchylárnou, kravinou a uměním. ,,POTŘEBOVAL BYCH NĚJAKÝ PRÁŠKY, KTERÝ VYVOLÁVAJ SNY“..... Lars von Trier že je magor? Zapomeňte! Sny jsou splněná přání, sen je druhý život a někdy i první – už ani já nevím.... spím či bdím? ,,TY CHUDÁKU, TO TI OPRAVDU NEDOŠLO O CO TADY JDE?“..... Ale došlo. Magora hledejte u mě doma, protože jsem tu ,,hrozně smutnou událost“ dokoukal. A vy, jestli v sobě nemáte velkej flák podivínství, tak to radši nezkoušejte. Můj poslední Švankmajer. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mám sen v němž se každá úniková cesta může použít jen jednou. To je zákon! 2.) Když bleju, tak se nedívám. A teď bych to chtěl vidět. 3.) Mám doma plyšovýho medvěda se stojícím (medvědím) přirozením. Přivezli ho náklaďákem. 4.) Často se mi zdá, že píchám slepici (jasně, chápu.... slepici - zvíře). 5.) Ještě mě nikdo nevaroval před ANIMOU. /// ČEMU NEROZUMÍM, TO NEHODNOTÍM.(4.6.2011)

  • topi
    *****

    Zatím poslední film, co jsem od pana Švankmajera zhlédl a musím opět konstatovat, že to je prostě absolutní originál světového formátu! Takhle filmy nikdo netočí a tento snímek je navíc poskládán jako slepované fotografie prolínající se se živými herci. A ten nápad, to je prostě klasa! Perfektní snová imaginace! To se zkrátka musí vidět, je to opět jinší druh Švankmajerova umění, ovšem setsakramentsky okamžitě rozpoznatelný! Parádní a já dávám opět za plnej počet (stejně tak, jako úplně u všech Švankmajerových dlouhohrajících i krátkých filmů). A úvodní předmluva mistra Švankmajera před filmem nemá chybu!(28.8.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace