Věra Lukášová

Je vidět, že EFB má látku nastudovanou a přesně ví, kde přitlačit na pilu. Atmosféra je mnohdy opravdu mrazivá. Na druhou stranu je vidět vžitá divadelnost a ta je na škodu. Kamera je statická, scény stále stejné (i exteriéry) a navrch otravné prolínačky nasekané skoro do každého střihu. Fascinující je zachycení dobového chování (nebo jeho přenesení z knižní předlohy) a také téma, které je přeci jen na prvorepublikovou tvorbu značně nezvyklé. Rozhodně stojí za shlédnutí. (22.06.2016)

Sirotek Věra neurčitého věku, tak mezi 11 - 17 lety, na přesném věku nezáleží, přestože každý rok v tomto věku má nesmírnou váhu, by už nejspíš byla zapomenuta, stejně tak jako mnozí předváleční literáti, nebýt E.F. Buriana, jehož divadelní, hudební a režisérskou péčí, vzniklo drama a scénář, použitelný pro jeho i další filmové inscenace. Příběh emancipované "slečinky", která vzbuzuje nejen touhu, ale i úctu, u starých i mladých, by se mohl zařadit do literárního kodexu feministického hnutí. Tato Věra, nebo (jak si říká) El-víra, nebude čekat, až si její nápadník udělá průmyslovku a skončí vojnu; v té době bude sama buď na studiích nebo bude pracovat jako aktivistka ženského hnutí. Každopádně těžko, těžko byste hledali kluka v tomto věku, který by se myšlení mladé Věry Lukešové byť jen přiblížil. (25.12.2022)

Ženy spisovatelky byla moje maturitní otázka - doslova ušitá na tělo. Četla jsem velice ráda a ženy v jakémkoliv tvoření mě vždy zajímaly. Ovšem právě dílo Boženy Benešové nebyla moje krevní skupina, snad právěv díky tomu znám pouze Věru Lukášovou. Převedení do filmové podoby nepokládám za příliš zdařilé. Nevyrovnanost hlavních dvou postav je do očí bijící. Zatímco Rudlof Hrušínský je přirozený a role mu padne jako ulitá, ukňouraná Věra v podání přehrávající Jiřiny Stránské je pro diváka utrpením. Zahrát v sedmnácti přesvědčivě jedenáctiletou není jednoduché. Ani dospělé postavy babičky a Lába nedostaly dostatek prostoru. Výsledek je rozpačitý. (04.04.2016)

Uf. Próza Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová mě docela fascinuje. Potom, co mi léta bylo vštěpováno, jak mám chovat úctu ke starým lidem a poslouchat jejich moudré rady, se mi dostane do rukou tahle nevinně vypadající old school knížka. Divné s velkým D jsou tu, pravda, všechny postavy, ale zatímco mladí jsou tak nějak zdravě blázniví, stařečkové jsou nechutní prohnilí ouchylové, ze kterých jde hrůza. Nejšťastnější budeme, až „babička na nás už nevpadne a dědek bude dávno v pekle!“ Zajímavá je také úvaha sirotka Věry o tom, jaké by to bylo mít rodiče, ve které dochází k závěru, že by ji akorát omezovali, takže „není vlastně oč stát“. Má spokojenost s knižní předlohou je téměř stoprocentní. Ač ji Benešová vydala až k stáru, vlastně těsně před smrtí, projevila se v ní jako správně rozhněvaná mladá žena. Postavy knihy a jejich mluva nejsou vždycky extra přirozené. Třeba Jaroslav je možná ve snaze tvořit dokonalý protipól hnilobnému stáří trošku křečovitou figurkou. Ale beru, že to v knize k něčemu posloužilo a byl to zřejmě záměr (podobně jako název ulice Suchá, …). Největším nedostatkem filmového zpracování je dle mého to, že hrdinům na přirozenosti nepřidává. Nejenže ponechává jejich hovory oproti těm literárním téměř beze změn, ale ještě jim cpe do úst to, co v knize přísluší vypravěči či častým vnitřním monologům. Chápu, že věty jako „Teď bych nešla do školy, ani kdyby tam frizérka dělala zdarma ondulaci.“ si zaslouží být vysloveny, ale další a další květnatá souvětí vkládaná do strojených dialogů a samomluv působí krajně nefilmově. A co to proboha předvádí Jiřina Stránská? Přiznávám, že co se jejího hereckého výkonu týče, nemám prostě slov, nechápu. I když je naprosto jasné, že E. F. Burian ovládal daleko lépe své chlupaté kaktusy než filmovou režii, jsem moc ráda, že tenhle film natočil. Stojí za vidění už jen pro těch několik horrorových scén (např. babička s krémem!) a vůbec pro tu mrazivost, která není úplně nepovedená: „Hele, hele!“ (16.12.2007)

Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. (17.05.2016)