35 rhums
35 Rum
35 Shots of Rum
35 panákov rumu
Režie:
Claire DenisKamera:
Agnès GodardHudba:
TindersticksHrají:
Alex Descas, Mati Diop, Nicole Dogué, Grégoire Colin, Jean-Christophe Folly, Eriq Ebouaney, Ingrid Caven, Adèle Ado, Tony Harrisson, Djedje Apali, Adama Niane (více)Obsahy(1)
35 panáků rumu je vyhrazeno výjimečným, jedinečným okamžikům v životě a k jednomu takovému pomalu, láskyplně i trochu melancholicky směřují hrdinové filmu Claire Denisové. Stárnoucí průvodčí vlaků RER Lionel věnoval celý svůj život péči o jedinou dceru Joséphine a ta mu oplácí stejně. Jejich harmonický vztah je založen na vzájemné důvěře a úctě, a přestože se zdá, že vlastně nikoho dalšího nepotřebují, součástí jejich malého soukromého světa jsou i další dva obyvatelé předměstského pařížského činžáku – Lionelova bývalá přítelkyně, taxikářka Gabrielle, a osamělý tulácký Noé, žijící jen s tím, co mu zanechali rodiče – se starým nábytkem a starou kočkou. Nevyslovený pocit pospolitosti, vzájemné péče a jistoty ale dostává první trhliny ve chvíli, kdy jeden z Lionelových kolegů odchází do penze a Lionel je konfrontován s uplývajícím časem a nutností změn, již si dosud odmítal připustit. Nastal čas, aby Jo začala žít svůj život – a Lionel také... Režisérka svou studii o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách vypráví především prostřednictvím pocitů, pohledů a gest, které vypovídají o jejích postavách, jejich vztazích a malých velkých věcech života. (Fresh Film Fest)
(více)Recenze (31)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $177,511║Tržby Celosvetovo $964,000║ ()
Ačkoli to není nikde oficiálně konstatováno, jedná se o variaci na snímek "Pozdní jaro" Jasudžiróa Ozua. "35 panáků rumu" má totožný základní příběh, obsahuje určité stejné scény a místy se shoduje i koncept skladby sekvencí, kdy nadcházející záběry zpětně dodávají význam předchozím scénám. To ovšem filmu nikterak neubírá na kvalitách. Narozdíl od Ozua, který většinu významů předával dialogy, Denisová vypráví obrazy, které zachycují dotyky a pohledy postav. Odtažité a útržkovité sekvence zprvu vytváří dojem, že se jedná o záblesky banální existence několika obyčejných lidí. Až posléze se jakoby mimoděk odhalují vazby mezi postavami. Právě pouta, tíže jejich přetrhávání a z ní plynoucí rezignovaný smutek představují centrální téma filmu. ()
Rovnako ako pomaly prichádzajúci vlak do stanice, vlak ktorý sa smie pohybovať len po napevno vybudovaných koľajách, vlak čo by emblém jak ubíjajúcej monotónnosti, tak nezadržateľnej postupnosti, aj C. D. skrz tento nenápadne metaforický prvky zdieľa pozvoľne plynúce zamyslenie sa nad zložitým (niekedy až takmer nemožným) vymanením sa z predestinácie svojho bytia, nad potrebou rodinného zázemia/citových väzieb, nad neľahkou nutnosťou zmeny ale taktiež nad tým, že práve v podceňovaných maličkostiach drieme krása dotvárajúca zmysel nášho bytia. "35 panákov rumu" nehce zapadať do škatulky typicky poučných sociálnych drám; zámerne pomaly sleduje ťažkú každodennosť rôznych ľudí z pochmúrneho predmestia a upriame sa skôr na podchytenie pocitových nuansí, než na okázalé riešienie spoločenských problémov. Z kroka na krok taktne odkrýva jednotlivé väzby medzi účinkujúcimi, študuje ich rozpoloženie a spätne ozrejmuje ich konanie. Tiché prekvapenie, ktoré sa dorozumieva pomocou neverbálnych nástrojov komunikácie a to pohľadom, dotykom, posunkom. Umocňuje ho splínový repertoár od Tindersticks, "nehrané" herecké prejavy a nevídaná úcta k spolupatričnosti ako takej. ()
Film, na který podruhé ve Varech nepůjdu. ()
Dráma s tichými hlavnými postavami (ale vraj v ďalších filmoch Claire Denis hovoria postavy ešte menej), ktorá sa snaží tváriť civilne. Priznám sa, radšej mám filmy s aspoň minimálnym dramatickým vývojom a prípadným konfliktom ako len pozorovať vzťahové napätie medzi postavami, hru tiel a ich mimikier. V tomto prípade mi to však až tak nevadilo. Našli by sa tu totiž momenty, ktoré ma celkom potešili a vytrhli z letargie, mám na mysli hlavne scénu z baru - tanec pri perfektnej muzike. A to čo predviedla pri tanci v tvári tá barmanka, tak to je presne to, čo mi u otca s dcérou chýbalo. Na druhú stranu, keď sa nad tým tak zamyslím, nebolo to zle natočené a aj režisérkin spôsob narábania s postavami bol celkom fajn, ale... keby mi len tí herci boli trochu sympatickejší. Nedokázal som si k nim nájsť cestu a možno aj preto sa mi námet odpútania sa dieťaťa od rodiča z tohto pohľadu a väzbou na konkrétne postavy zdal trocha banálny. Nebola tu žiadna charizma, žiadne fluidum, necítil som žiadne dramatické napätie a tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Bolo mi jedno ako to s nimi dopadne, len nech to už nejak dopadne. Otázka na záver - to vážne chceli zrušiť antropológiu na tej fakulte, alebo sa mi to len zdalo? Slabý priemer. 55/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. ()
Z tohoto filmu by dostal chandru i usmívající se smajlík. Krásně pomalé tempo, nádherná hudba a obrovská spousta emocí. Tohle nebyly panáky rumu, ale celá láhev Campari, hořko-sladké s tajemstvím, jen už se pomalu probírám z toho opojení a je mi zle. ()
Pro určitou vyhraněnou část publika bude toto léto ve znamení střízlivého souboje dvou, v jistém směru blízkých, filmů, na jedné straně novinky Jima Jarmusche Hranice ovládání a 35 panáků rumu režisérky Clair Denis na straně druhé. Půjde také o soupeření mezi dvěmi černošskými herci. Alex Descas, který je k viděni v obou těchto filmech, je hlavní postavou citlivých Rumů, proti němu více prezentovaný (dík karlovarskému festivalu) Isaach De Bankolé se v Jarmuschovi konečně dočkal hlavní role a oba již tolik provázané tvůrce znovu více spojí: právě u francouzské režisérky Clair Denis zahrál v začátcích dvě hlavní postavy (Chocolat, S'en fout la mort)... Při sledování 35 panáků rumu jsem měl spoustu nápadů a pocitů, jeden ale mi přišel nejdřiv a nejjasněji - na filmu Clair Denis (a viděl jsem napřed jen jeden její film) je nejvíce kdykoli znát, že již asistovala v 80. letech u filmů tria režisérů slavných jmen: a dost dobře se z tohoto filmu pozná, co si vzala - klidné tempo a ůvod, ztělesněné jízdou vlaku, jako u ranné Wendersovy tvorby, některé přesné místa a scénické motivy od Jarmusche, pomalost od Rivetta... 35 panáků bílého rumu, které Alex Descas na závěr vypije, jsou velice kompaktním, zcela prostým, poklidným, příkladným, bystrým filmem, který se nikdy nikam nerozjede. Důležitá velice je úvodní jízda po kolejích, kde je naznačeno vše, co hmatatelně zachycenou a s pokorou prezentovanou psychologii postav popisuje. Všichni popojíždí pomalu po kolejích, ale jenom tak na predměstí, po okraji velkoměsta, nikdy nevjedou se soupravou dál, aby načichli a zažili víc ze života, do jakého se nemohou dostat, odjíždějí krokem stále do stejné stanice a jen se vrací nazpátek. Divák by chtěl pokračovat dál, ale nemůže, protože koleje jsou vždycky utnuty, tak jako jim, jednomu černochovi a jeho dceři, sousedce, klukovi z nižšího patra s kocourem, skupině řidičů příměstských vlaků, kteři se potkávají na tratích a v baru, končí kroky jen tady, v místě, kde žijí... A tak dále, et l'autre, et l'autre. Film si zaslouží svou pozornost. ()
Môže v osamelosti nahradiť potreba istoty lásku, alebo je láska potrebou istoty? Melancholické pojednanie o rodine na troch poschodiach v rôznych bytoch, spolupatričnosti, prijímaní a zároveň odmietaní... mnoho otázok prepletených výbornou hudbou. ()
Claire Denis nám předvádí běžný život dnešních (černých) Francouzů. Opírá se o přesvědčivé herce, byť z valné části debutanty, třeba filmově krásnou Mati Diop, i své tradiční spolupracovníky (kameramanka Agnès Godard a anglická skupina Tindersticks zodpovědná za hudbu). Snad jen povinná úlitba koproducentům ve formě výletu do Lübecku mi přišla zbytečná, ale aspoň jde o filmově docela neokoukané místo. ()
I malí lidé žijí velké životy. Alespoň zdánlivě. Film francouzské režisérky Claire Denis je nenápadnou, ryze komorní studií o proměnlivosti lidských vztahů, o dospívání, o osamělosti i o tom, že nikdy není pozdě začít znovu. Příjemné melancholické zázemí tohoto artového filmu spoluutvářejí civilní herecké výkony hlavních představitelů i skvěle padnoucí hudební aranžmá v podání anglické kytarové skupiny Tindersticks. ()
Suverenne najlepsi film reziserky Claire Denis /Cokolada 1988, Patecni vecer 2002/. Nadherne pomale tempo, starnuci otec venoval cas dcere, ta sa o otca aj postara , tak to mam rad, vazit si rodicov, do toho nadherne pomnale tempo, perfektne dialogy a klud pohoda nocneho Pariza. Ovsem, Pariz ma i nebezpecne stvrte ako Northern 18th and 19th district hlavne v noci, potom ulice okolo Marx Dormoy, Porte de la Chapelle, La Chapelle, Porte de Clignancourt, Porte de la Villette. Montmarte paradoxne je relativne v pohode, policia tam hliadkuje a plno turistov. Reziserka aspon trochu mohla spomenut aspon verbalne - tieto nebezpecne zony - to len ako doplnenie info : 90 % ()
síla je i v maličkostech, kdo tomuhle nevěří, pravděpodobně neuvěří ani tomuhle filmu Claire Denis. ()
Film nepůsobí nijak víc nebo míň než záznam každodennosti života. Herci jsou přirození, prostředí také a vyjma jedné krátké snové ukázky nemá snad ani jiné ambice než oslavit všednost. Pro někoho to může být vytoužený relax a vrcholný zážitek, pro jiného uspávající pilulka s okamžitým efektem. U mě to bylo skoro půl na půl, přičemž převládá pocit nečekaného zážitku u kterého jsem neusnul. 60% ()
50%. No nevím, přišlo mě to vcelku takové o ničem. Od nikud nikam. Přecejen i obyčejnost se dá natočit zajimavěji než toto. Filmy Claire denis asi nejsou úplně pro mě. ()
Snad už jen ze záběrů kamery snadno uhodnete, kdo tento film natočil. Přímé a nezáživné vjemy (nekonečný pohled na koleje - proč?) jen podtrhávají přímý a nezáživný děj. Vzhledem k hodnocení ostatních komentérů mě přetrhněte zaživa, ale podobná tematika by se dala zpracovat daleko lépe. ()
Film, který výborně ukazuje na problém u většiny lidí, a to hledání vlastního smyslu života. Akci, komediální hlášky, či sexuální scény zde rozhodně nečekejte, ale myslim, že i přesto, si v tomto snímku najde každý kus toho svého. Ještě bych vyzvedl hudbu: krásně relaxační, nenucená, ale dostane se pod kůži. Na artový film povedené dílo, 75%. ()
Ano, je to snímek o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách. Jeho netradičnost je koncipována v neobvyklém stylu vyprávění a to za použití velmi životního tématu a tou je životní stereotyp. Známe to zcela všichni a to bez vyjímky. V zaměstnání stejná práce se stejnými spolupracovníky, doma stejné činnosti se stejnými členy rodiny. Vše funguje jak má a vládne spokojenost. Ale co když je toto všechno někde náhle po mnoha letech nenávratně narušeno? Půjde to dále bez komplikací anebo se něco stane? Nic už nebude jako dřív a o to tu jde především. Vyrovnání se s osudem. Tento příběh je vyprávěn tak, jak to v životě skutečně chodí. Tedy žádné srdcervoucí dramatické výjevy. Tady se vše vyjadřuje pocity, pohledy a gesty. Tedy přesně tak, jak se člověk opravdu chová. A tady mohou být některé výjevy konfrontovány s divákem. Může to být i velmi osobní. Asi se to nezdá, ale skutečně takové situace potká spoustu lidí. Jak by jste se zachovali v takové situaci vy? Stejně? Jinak? Tento film velmi citlivě poukazuje na jednu životní problematiku bez skrupulí a nadsázek a velmi se to povedlo. Zanechá hluboký dojem a soucítění s hlavní postavou příběhu a jisté pochopení. Poselství tohoto výborného filmového počinu bylo naplněno. ()
*za hudbu,*za dúšok melanchólie a *za odvahu to natočiť...myslím, že 58% bude dosť... ()
Já už videl lecos.... Čistá nuda:-( Dobre som si pospal a prví film v tomto roku, ktorý som nedokázal dopozeral. Absolútne nesadlo! To radeji Šumařovo dítě anebo Jed v kafi! ()
Ta málomluvnost je sympatická, stejně jako absence jakéhokoli náboženského prvku. Na druhou stranu jsem se s blížícím se koncem neubránil pocitu uměle budovaného a neodůvodněného napětí a přehnaně hutného smutku, jakož i chtěné symboliky. ()