Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

Odrazím se od Rosomáka: "Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné". Důležitá jsou tu především poslední dvě slova. V současném světě to vypadá tak, že Céline je řídká výjimka a Nassir je každý druhý, avšak militantnost křesťanství nezanikla, jen se schovala pod plášť, který je možno kdykoli odhodit... Dopadnu do filmu: komorní pojetí, dlouhé záběry (hudba na nábřeží a v kostele), čas a prostor pro diváka, aby mohl bezprostředně reagovat, oproštění se od argumentace atd., to jsou vlastnosti nového francouzského filmu, který sice není pro každého, ale mohl by být... (30.03.2014)

nejvíce mě zaujala mistrovská práce s rytmem a uplýváním času uvnitř pečlivě odměřených a vnitřně krásně napjatých záběrů. pro nudu nezbyl prostor a naopak ani přehlednost se neztratila. uvítal jsem, jak se Dumont důsledně vyhýbal všem momentům akce, napětí, dramatu a podobným, ačkoliv jich byla plná fabule, v syžetu jsou víceméně opsány elipsami. odečítat film po stránce rozumové i citové nebyl velký problém, v tomto ohledu není Hadewijch náročné dílo. ale jaké to byly city, které snímek vyvolal! velké znepokojení, rozrušení, trýznění odmítáním poskytnout nám úplné vysvětlení každé příčiny každého pocitu, každé motivace každého jednání, ač polopatické motivování suplovala delikátní práce s filmovou formou, jež ve výsledku sugerovala nádech obsaženého citu daleko subtilněji. s nevědomostí a vlastní neschopností doslovně proniknout (přenádherně) víceznačné obrazy je někdy těžké se smiřovat. avšak, Bruno Dumont supluje konvenční narativní postupy hollywoodského stylu vlastními, kupodivu daleko efektivnějšími metodami. aktivně pracuje s výrazovými prostředky jiných uměleckých druhů (se symbolikou barvy jako ze středověkého výtvarnictví, světlem jako v umělecké fotografii, proporcionalitou jako v architektuře, fyziognomií divadelního hereckého zjevu, s napětím mezi pohybem a statikou jako v sochařství atd.) a to ještě více prohlubuje rozměr významů, které nese filmový obraz a bojím se, že žádná z interpretací je nedovede všechny vytěžit. Bruna Dumonta považuji po zhlédnutí všech jeho filmů za předního tvůrce duchovních filmů současnosti, ač mají jeho snímky daleko k účinkům povznášející zbožnosti skrze vjemy obrazu a času. Dumontovy filmy se odvažují ze spektra duchovní skutečnosti zpřítomňovat i to nejtemnější. z některých sálá zlovůle a čirá hrůza intenzívněji, než z nejodpudivějších monster filmového hororu a naturalistické filmové exploatace. a přesto. jeho přísná, inteligentní a nebojácná revize, takřka scholasticky houževnatá, má jen pramálo obdob a přitom nabízí nebývale potřebné vzruchy, záchvěvy nepoznaných možností, jak interpretovat ta takřka nepostižitelná, niterná hnutí lidských životů. (27.06.2012)

Mladá psychicky labilní dívka hledá lásku, je přesvědčena, že její pravou cestou je láska boží. A tak se na tuto cestu se zarputilým fanatismem vydává. Při hledání sebe sama nalezne i lidi, kteří by ji mohli mít rádi, ale ty odhání a přilne k dalšímu fanatikovi. Z principu je vlastně úplně jedno, že jejich víry jsou na hony vzdáleny. V momentě, kdy přijde na řadu fanatismus, ztrácí se jakákoliv víra, ztrácí se jakýkoliv člověk, zůstává jen zlo. Dumont formálně vytříbeným filmem musel naštvat obrovskou skupinu diváků, především pak svým nastavením rovnítka mezi fanatickými vyznavači víry bez ohledu na to, zda se jedná o křesťanství nebo islám. Dumont ponechává mnohé dějové linky opticky nedokončené, neservíruje všechny závěry divákovi na zlatém podnose, část práce nechává i na něm. Možná až příliš velkou část. (21.06.2019)

Pri sledovaní Hadewijch som mal pocit, že sa jedná o debut. Nie je to tak. Mal som pocit, že režisér našiel silnú tému, ktorú vďaka svojej neobratnosti nedokáže poriadne uchopiť, nedokáže poriadne napísať hlavnú postavu a nedokáže sprostredkovať jej emócie divákovi, ktorý krúti hlavou nad jej neuveriteľnosťou. Celine je mladá fanatická kresťanka (to sa prejavuje bohvie prečo napríklad tým, že má stále mastné vlasy), ktorá pôsobí ako človek bez vlastného úsudku a neviem si predstaviť, že takýto človek niekde existuje. Pokiaľ chcete vidieť film o fanatickom kresťanstve, je mnoho lepších príkladov, pokiaľ o sebevražedných atentátnikoch, tak si pozrite Paradise now. Páčil sa mi ale záver, ktorý dal predchádzajúcemu zmatočnému deju aspoň nejaký zmysel. (06.11.2012)

Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest. (08.01.2011)