Hadewijch
Hadewijch - medzi Kristom a Alahom
Hadewijch
Obsahy(1)
Matka představená je šokována slepou a fanatickou vírou mladé novicky Hadewijch a pošle ji pryč z kláštera, aby objevila sebe samu. Hadewijch se znovu stává Céline, dvacetiletou dcerou ministra francouzské vlády. Její vášnivá láska k Bohu, vztek a setkání s Yassinem a Nassirem ji svedou na nebezpečnou stezku. Po vypovězení z kláštera se Céline vrhne do prozkoumávání svého okolí. Potkává arabského mladíka Yassina a brzy spolu s ním navštěvuje koncerty a projíždí se na skútru po Paříži. Céline však nechce sex a neustále odolává Yassinovým návrhům, z čehož je mladík nešťastný a zmatený. Yassine má bratra Nassira, který je fanatickým vyznavačem své víry. Jakmile se Céline seznámí s Nassirem a zjistí, že sdílejí společné myšlenkové základy (navzdory faktu, že ona je Křesťanka a on Muslim), může začít drama. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (59)
"Tento film ve mne vskutku vyvolal nelibé pocity. Jen pochybuji, že měly být vyvolány." (Morloth). Nepochybuj. Vo tom to je. ()
║Rozpočet $4,6milióna║ ()
nejvíce mě zaujala mistrovská práce s rytmem a uplýváním času uvnitř pečlivě odměřených a vnitřně krásně napjatých záběrů. pro nudu nezbyl prostor a naopak ani přehlednost se neztratila. uvítal jsem, jak se Dumont důsledně vyhýbal všem momentům akce, napětí, dramatu a podobným, ačkoliv jich byla plná fabule, v syžetu jsou víceméně opsány elipsami. odečítat film po stránce rozumové i citové nebyl velký problém, v tomto ohledu není Hadewijch náročné dílo. ale jaké to byly city, které snímek vyvolal! velké znepokojení, rozrušení, trýznění odmítáním poskytnout nám úplné vysvětlení každé příčiny každého pocitu, každé motivace každého jednání, ač polopatické motivování suplovala delikátní práce s filmovou formou, jež ve výsledku sugerovala nádech obsaženého citu daleko subtilněji. s nevědomostí a vlastní neschopností doslovně proniknout (přenádherně) víceznačné obrazy je někdy těžké se smiřovat. avšak, Bruno Dumont supluje konvenční narativní postupy hollywoodského stylu vlastními, kupodivu daleko efektivnějšími metodami. aktivně pracuje s výrazovými prostředky jiných uměleckých druhů (se symbolikou barvy jako ze středověkého výtvarnictví, světlem jako v umělecké fotografii, proporcionalitou jako v architektuře, fyziognomií divadelního hereckého zjevu, s napětím mezi pohybem a statikou jako v sochařství atd.) a to ještě více prohlubuje rozměr významů, které nese filmový obraz a bojím se, že žádná z interpretací je nedovede všechny vytěžit. Bruna Dumonta považuji po zhlédnutí všech jeho filmů za předního tvůrce duchovních filmů současnosti, ač mají jeho snímky daleko k účinkům povznášející zbožnosti skrze vjemy obrazu a času. Dumontovy filmy se odvažují ze spektra duchovní skutečnosti zpřítomňovat i to nejtemnější. z některých sálá zlovůle a čirá hrůza intenzívněji, než z nejodpudivějších monster filmového hororu a naturalistické filmové exploatace. a přesto. jeho přísná, inteligentní a nebojácná revize, takřka scholasticky houževnatá, má jen pramálo obdob a přitom nabízí nebývale potřebné vzruchy, záchvěvy nepoznaných možností, jak interpretovat ta takřka nepostižitelná, niterná hnutí lidských životů. ()
Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level. ()
Hadewijch by se s nadsázkou dala přirovnat k Viagře. Kdyby se totiž impotentům ztopořil jejich úd tak, jak se toporně snaží Bruno Dumont vyprávět svůj příběh, mohli by se pokládat za vyléčené. Hadewijch je přesně ten důvod, proč se vyhýbám festivalovým přehlídkám, jelikož tam se podobné zoufalosti objevují v nadměrném množství a člověk obvykle nebývá varován. Z toho, jak Dumont vede svoji hlavní postavu, vůbec nemám ponětí, jestli má Julie Sokolowski nějaký herecký potenciál, protože svůj utrápený kukuč v podstatě nemění. Jako nápad konfrontovat náboženské zanícení mladé katoličky a radikálních muslimů by to vůbec nemuselo být špatné, kdyby ovšem Dumont neplácal vyložené hlouposti. Takhle to v reálném životě nefunguje a celá zápletka stojí na nesmírně vratkých nohou. Postavy nemají žádnou hloubku a celý film mi vlastně připomínal trýznivé sebebičování náboženských blouznivců. Vidět tohle v kině, patrně mě vyvedou za nepřístojné chování. Jediná hvězdička je spíš za potenciál, který ta látka měla. On ten konzervativní katolicismus má s islámem ledascos společného a báječně se stoupenci obou náboženství v určitých životních postojích a odporu k sekularismu a liberalismu doplňují. Jenže tohle se Dumontovi do jeho konstruktu bohužel nevešlo. Celkový dojem: 20 %. ()
Ak niekto žije výlučne k Bohu vierou, stretne sa s praktického, každodenného života dierou. Pudovú potrebu sexu tu Kristovo telo dievčine skýta, musulmanom zase laškovanie s pannami mnohými v Alahovom raji sa tu ako odmena za úspešne odpálenú bombu pýta. Zmätenosť desiatok žitých aj debatovaných dogmatických fráz dodáva filmu osobitný, útrpne neradostný (a trochu zdĺhavý) ráz. Takto si žijú fanatici viery duchovne, no ako vidieť, ich život je často iba o hovne. Snáď reakcie hrdinky na muziku by mohli byť pre ňu istým východiskom ako z objatia absurdného smutného odriekania vyjsť do života s istým ziskom. Veď len pri zvukoch hudby sa ona trošku ponatriasa ba i trochu zasmeje, inak sa na jej monotónne presmutne sa tváriacej tvári nič výnimočné nedeje. Ako však byť k takémuto dielu empatický, ak okrem psíka bieleho tu vôbec nikto nie je z postáv sympatický? Kompozícia záberov je jedna vec, no predlhé to je -pst - intelektuálom to nepovedz! Pointa je fasa, no povedzme si - zasa - pár minút konca nezmierni zdĺhavosť deja pred zvukom konečného zvonca. Myšlienok dosť všakovakých dielo ponúka a predsa nepatrí do špičky euroartového oblúka. P. S. Hudobná skupina Nomeansno má takú pieseň, že Oh No, Bruno! a tento názov ladí i s mojou názorovou voči režisérovmu výkonu strunou. ()
Téma vskutku zaujímavá, prevedenie bohužiaľ misérable. Dievča neustále hľadá Boha, no a nie a nie ho nájsť. Táto problematika sa priamo ponúka na artové spracovanie, hoci v tomto prípade by sa predsa viac hodila dynamickejšia forma. Koncert disharmonickej kapely a fidlikanie sláčikového kvarteta v kostole tomu tiež nepomohli. Na margo veci sa žiada podotknúť istá pozoruhodnosť. Zaujímavé, že práve Francúzi, známi bonviváni, milovníci života a vychutnávania všetkých jeho svetských potešení, dali vzniknúť tomu absolútne najprísnejšiemu mníšskemu rádu, čiže trapistom. Nečudo teda, že najvyššia spoločenská trieda krajiny zrodila aj fanatičku ako Céline... ()
Ach ten francouzský art... Nemyslete si, mně nevadí, že se v těchhle filmech nic neděje. Mně vadí, že to nic dělají postavy s naprosto nepochopitelnými charaktery i problémy, a to v nekonečně dlouhých statických záběrech. Dobrala jsem se několika zajímavých momentů (motiv těla a fyzické blízkosti), ale ta zacházka kolem náboženství mě dost unavila. (Je docela možné, že se mi to rozleží a ještě někdy pohnu hodnocením, ale těžko říct kterým směrem.) ()
Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest. ()
Mladá psychicky labilní dívka hledá lásku, je přesvědčena, že její pravou cestou je láska boží. A tak se na tuto cestu se zarputilým fanatismem vydává. Při hledání sebe sama nalezne i lidi, kteří by ji mohli mít rádi, ale ty odhání a přilne k dalšímu fanatikovi. Z principu je vlastně úplně jedno, že jejich víry jsou na hony vzdáleny. V momentě, kdy přijde na řadu fanatismus, ztrácí se jakákoliv víra, ztrácí se jakýkoliv člověk, zůstává jen zlo. Dumont formálně vytříbeným filmem musel naštvat obrovskou skupinu diváků, především pak svým nastavením rovnítka mezi fanatickými vyznavači víry bez ohledu na to, zda se jedná o křesťanství nebo islám. Dumont ponechává mnohé dějové linky opticky nedokončené, neservíruje všechny závěry divákovi na zlatém podnose, část práce nechává i na něm. Možná až příliš velkou část. ()
Pri sledovaní Hadewijch som mal pocit, že sa jedná o debut. Nie je to tak. Mal som pocit, že režisér našiel silnú tému, ktorú vďaka svojej neobratnosti nedokáže poriadne uchopiť, nedokáže poriadne napísať hlavnú postavu a nedokáže sprostredkovať jej emócie divákovi, ktorý krúti hlavou nad jej neuveriteľnosťou. Celine je mladá fanatická kresťanka (to sa prejavuje bohvie prečo napríklad tým, že má stále mastné vlasy), ktorá pôsobí ako človek bez vlastného úsudku a neviem si predstaviť, že takýto človek niekde existuje. Pokiaľ chcete vidieť film o fanatickom kresťanstve, je mnoho lepších príkladov, pokiaľ o sebevražedných atentátnikoch, tak si pozrite Paradise now. Páčil sa mi ale záver, ktorý dal predchádzajúcemu zmatočnému deju aspoň nejaký zmysel. ()
Nemám nic proti Francii ani artu, ovšem neskutečně dlouhé záběry na hlavní protagonistku s tupým pohledem aka Panna Maria (se slzičkou stékající po tváři) či na koncertující špatnou skupinu u řeky apod. jsou jen zlomkem toho, co je na filmu špatně. Hlavní postava se často chová nesmyslně (nesnese, aby se na ní díval muž, ale v Paříži si přisedne k prvním cizím lidem, kteří na ni promluví), a přestože se Julie Sokolowski snaží, co to dá, se scénářem zkrátka nic neudělá. Šokující nedomyšlený závěr tomu všemu taky moc nepřidá.. ()
Mezi Kristem a Alláhem, mezi dvěma náboženstvími, mezi dvěma odlišnými světy. Dvacetiletá Céline neví, zkouší, přemýšlí. Podobně, jako ve snímku Horse Satan hodně nejednoznačný, pomalu plynoucí film, který se mně opět líbil. Dumont u mě opět zabodoval a určitě se podívám na další jeho filmy, pokud možno, co nejdříve. ()
Asi bych měl obdivovat Julli Sokolowskou, že byla velice přesvědčivá v takto nesmyslně vystavěné roli. Ani proti podobě, kterou režisér filmu vtiskl, nic nemám. Ale ten jeho scenáristický konstrukt nechápu a předpokládám, že chyba není na mé straně. Netvrdím sice, že znám uvažování fanatických křesťanů, ale tady nefunguje ani nejelementárnější logika. Prostě jen další umění odtržené od života. ()
36. LFŠ UH 2010 - AČFK UVÁDÍ - Přehled 2009 / 2010 (Hadewijch / HADEWIJCH / Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem) ()
Škoda že tam Dumont začal ve druhé půlce motat ty obligátní otázky o náboženství a terorizmu. Já osobně na to nejsem v čistě artovém filmu vůbec zvědavý. Do té doby to bylo čiré vizuální obžerství bez obsahu a to přesně od Dumonta chci a očekávám. Na to ostatní se můžu dívat ve zprávách každý den. ()
Jako chůze po žhavých uhlících… Těžko se mi pronikalo do tohoto tíživého příběhu o nepojmenovatelnosti lidské zkušenosti a odhalil jsem nanejvýš ten osten, o nějž se mé porozumění ranilo. Herectví hlavní představitelky bylo pro mě těžko uchopitelné a odráželo se od všeho, co ji obklopovalo. Jako by nic nezakoušela, jen důvěřivě postupovala po daných, předurčených schodech pravé cesty. Ale bylo tomu tak skutečně? Mohlo, ale nemuselo. Její nezvýznamněná neproniknutelnost zatím celek roztříštila. A zůstalo jen u toho neuměleckého, nefilmového míjení, za nímž je vše a nic. Je to málo a není to málo: zůstal život, do kterého se všichni noříme, aniž bychom tušili dna, a z něhož rosteme, nevědomi všech šrámů, které nás krášlí... ()
S prehledem nejvetsi letosni ostuda ceske distribuce, ktera prekonava i nakup hollywoodskych slatanin. Film, ve kterem krome hysterie nefunguje vubec nic a ktery si neuzije ani zadumcivy filozof, ani bigotni katolik, ani muslimsky radikal, ani narocny, ani radovy divak. V teto souvislosti se musim pichlave dotazat, zda se distributori vubec na nakoupena dila predem podivaji anebo se drzi mimozniho nazoru, ze cim vice na zapad, tim kvalitnejsi film, Francie jest zemi osvicenou a kdyz se autorovi povedl jeden film, zakonite musi i dalsi. Mozna jsem slepy, ale zastupce distribucnich spolecnosti na festivalech, jakozto ojedinelych prilezitostech seznamit se s tvorbou u nas dosud nedostupnou, nevidim. Muze se tak dit ze tri duvodu - nemaji zajem ani prehled, tudiz jsou pro svou praci nekompetentni, anebo se fascinovani vlastni funkci ve stejnych dnech zajimaji mene podstatnymi aktivitami anebo, coz je nejpravdepodobnejsi, misto sledovani filmu ze soucasnych progresivnich kinematografii si oziraji huby na sponzorskych vecircich. ()
Ona je Křesťanka a on Muslim. Silný příběh, který múže vyvolat i nechuť k náboženství. ()
tohle je snímek, který v sobě má docela velký potenciál, protože se zaměřuje na téma fanatismu, které je s současné době docela zásadní. Zaměřuje se na něj ale z trochu jiného pohledu, což je dobře. Bohužel celkově mě podání docela zklamalo a já jsem nebyl schopen vnímat hlavní hrdinku jako postavu, jejíž osud by mě zajímal. ()