Šírin

Tenhle způsob zobrazování, kdy nevidíme to, co nás zajímá, ale toho, kdo se na to dívá, je přece známý už dávno a ve filmu se používá celkem běžně. Takže experimentálnost tohoto filmu spočívá jen v tom, že tento trik sledujeme v celé celovečerní stopáži, a to mě teda nenadchlo. (27.07.2011)

Navzdory několika působivým momentům, které se mě od mého dojmu pokoušely zviklat, jsem nebyl s to uvěřit, že ty divačky se skutečně dívají na ten film, který my slyšíme. Nebyl jsem schopen spojit si příběh vyprávěný na pozadí se zaujatými pohledy snímaných tváří; vnímal jsem dva rozdílné filmy, přičemž jeden z nich byl, z mého rýpavého pohledu, vykonstruovaný naprosto nezávisle na tom druhém. Také proto pro mě nebylo žádné překvapení, když jsem se později dozvěděl, jak tento film vznikal. Nicméně zcela bez účinku Šírin není a podnětů k přemýšlení o tom, co je to vlastně film, jak film vnímáme a jak tvůrci filmů vnímají nás - diváky, lze v těchto devadesáti minutách nalézt poměrně dost. (Ovšem z tohoto pohledu je vlastní příběh Šírin nepodstatný a film by se mohl stejně dobře jmenovat Alí Baba, Sněhurka nebo třeba Chomejní...) (08.08.2011)

Jak hodnotit tento film? Fakt nevím, protože něco takového nedokážu porovnat vůbec s ničím. Oceňuji originalitu nápadu. Film připomíná rozhlasovou hru, protože nevidíme, co vidí divačky. A my vidíme ty divačky. Jsou to pěkné divačky, takže je na co koukat a zároveň si můžete dovolit být nepozorní a uniknout do vlastního světa myšlenek a nápadů. Neříkám, že z nudy, ale během filmu jsem vymyslela spousty geniálních nápadů... (01.08.2011)

Sledovat tváře tolika hereček na tolika minutách člověku přichystá hned několik překvapení: a) během filmu si nemůžete odpustit fyziognomický rozbor tváří hereček - aneb najdi deset rozdílů (všechny mají rovný nos ?) b) během filmu často zapomenete film sledovat, a to z jednoduchého důvodu: není co sledovat c) všechny herečky si koušou nehty, upravují šátek a nechávají jednu až tři slzy skanout po svých dokonalých tvářích d) princezna přehnaně intonuje, princ pro změnu neintonuje vůbec e) mnohem zajímavější by bylo natáčet reakce lidí v obecenstvu na reakce hereček na plátně f) některé herečky vypadají znuděně (mají tak vypadat?) g) v obecenstvu jsou i chlapi, hustý! h) pointa celé ubrečené princeznovské a hlubokomyslné ságy je ukryta v posledních minutách filmu, takže vyděržaj pijaněr (02.08.2011)

Zajímavý experiment, který se ale dost těžko hodnotí. Hodina a půl je stopáž zfilmovaného příběhu princezny Šírin, který sleduje několik diváků v kině (z kterých jsou v popředí vždy jen ženy různých věků), jenže tenhle film nevidíme spolu s nimi, nýbrž vidíme celou dobu reakce diváků na to. Zajímavé už je jen to, jak obraz a zvuk ukazují každý něco naprosto jiného, fungují nezávisle na sobě a přitom mezi nimi lehké propojení je, resp. má být. Podstatné tedy je vnímat reakce vybraných žen, psychologicky si z jejich miminky a jiných pohybů těla vyvodit, kdy a v jaké části filmu reagují a co to o nich, o samotném představení a možná i o íránské společnosti. Záleží, jak moc se daný divák v jejich reáliích vyzná. Samo o sobě to má něco do sebe a v určitém slova smyslu i chytré vedení, ale kazí to hned několik prvků. Především je to teda účast profesionálních hereček, které sice skoro všechny jsou z Íránu, ale Juliette Binoche je rozhodně nepřehlédnutelná a poznatelná i pro zbytek světa. Tenhle experiment by byl dobrý na skutečných lidech při skutečném promítání, protože pak by teprve vynikly skutečné lidské reakce. Bylo by to možná horší na realizaci, ale rozhodně by to bylo údernější. Problém je ale taky v tom - a tady už je to diskutabilnější - že by to bylo lepší jako středometrážní film, protože to vše řekne za cca 30 minut a pak už se to jen neustále opakuje dokola. Když má onen "film" určitou stopáž (zvlášť když do kina jen na středometrážní film se jde málokdy), kde by se dal utnout? Kdy by to bylo vhodné, když k větší realističnosti je třeba ho udržet ve stejné stopáži? Ale když už to celé byla inscenace, mohl Kiarostami skutečně jen skrze pohledy rozehrát víc. Takhle je to průměrný experiment, který jen prezentuje nápad, ale dál s ním nezachází. A někdy je teda nesledovatelný, ale s tím musí počítat asi každý, kdo na to narazí a rozhodne se do toho jít. Deset se Kiarostamimu povedlo víc, byť jeho experiment zase rozsáhleji rozvedl Jafara Panhi v Taxi Teherán, ale rozhodně má víc co říct a je chytřeji budovaný snad v každém aspektu. Hodnocení ale budu mít jen o trošku slabší, jelikož mám rád tvorbu Jamese Benninga a tenhle námět mi dost připomněl ty jeho, stejně jako u posledního Kiarostamiho filmu 24 záběrů - že by se jím opravdu přímo inspiroval? 3* (03.12.2023)

Zajímavá zkušenost. (22.06.2015)

Pro mě styl tohoto filmu nijak nepřirozený není. Naopak podobným stylem znám spoustu filmů, které jsem slyšel z jiné místnosti. Na samotném konceptu bych však rozhodně ocenil bližší přístup k samotné literární látce, příběhu a fantazii, která, ze zcela zjevných důvodů, nemá ve filmu časté místo; vzniká tak místo pro působení samotného příběhu. Celkově je film podle mě hodně působivý, třebaže po chvíli jsem přestal obličeje na plátně vnímat jako součást vyprávěného příběhu. (29.07.2011)

V Shakespearovi byli dvojí herci na podiu, zde jsou v kině dvojí diváci - dohromady sledující perský příběh. Příjemný i když ne zas tak originální koncept. Trochu podobné zdvojování v chuti třešní - fil x nefilm/natáčení. (15.04.2015)