Rozbouřené vody

Tom chce začít novej život. Po předchozím nezdaru (jestli se to tak dá nazvat) chce zase žít jako řádný občan. Ale jak i skandinávských filmů bývá zvykem, nic nepůjde tak snadno. I když zpočátku vypadá vše nové a krásné a příslib lepšího života s čistým štítem je opravdu lákavej, DeUsylinge nás brzy vyvede z omylu a zase usadí na zem. Nic nemůže být v životě jednoduché. A o tom je tenhle vyjímečný film. Inu za vše se nějakým způsobem platí. (26.03.2012)

Celou dobu se to tváří jako hrozně formálně konvenční film, který svou uměleckost dává okázale najevo flashbackovou strukturou, hudbou i prostředím a především tématem vyrovnávání se s minulostí, smíření se s vinou a odpuštěním. Poté ale přijde posledních několik minut, které si dovolí drze podvrátit dříve viděné tím, že jsou vzpomínky zasazeny do zcela nového kontextu a to, co se zdálo jako postupné odhalování v rámci vyprávění, bylo celou dobu ovlivněné nespolehlivou optikou jednoho z antagonistů. Na konci si tak nemůžeme být jistí, jak to tedy doopravdy bylo a zda-li je nám odhalena pravda, nebo mělo jít jenom o útěchu. Na místo katarze vyvedení z konceptu a vybídnutí k zamyšlení nad komplexnějšími morálními otázkami. Takže přece umění. (07.03.2010)

Osvobozen. Milost prosím mi na pozemské půdě dopřejte. Snaha všech slov k ospravedlnění přináší jen další naříkání, do duše přilévají slzy připomínání. Ať se sami před sebou dokážeme nadechnout i pod vodní hladinou. Volně dýchat v lidských hloubkách, v hlubinách žalu druhé šanci nadbíhají. Vnitřní pnutí nebohé, pokorně přicházím do společnosti nové. Jaký to štít z vůle boží? Nad oltářem splynutí, mé já na kůru miráklu velikášství hudby, prolnutí. Představit si tu plachost ducha hudby, která je nástrojem královským rozezvučena, chvění, jímž se prostory naplní, doteky metafyzična, které plují tím opusem chóru znělým. Poetika a koncentrace citové bolesti rozevře dvojí kruh osudové události. Zastavit čas by se chtělo, setrvat na místě, oprostit se. Svobodný to fyzicky, nitro pozřeno lůnem tragiky. Osobní metafora smývá trest z našeho těla. Kolébáme se těžkým bděním. Elegie, která meditativně se strojí. Odpusť, obejmi, miluj. I rozbouřené vody se časem zklidní. Omluva a pokání utiší naše zoufání? Kde spásu a oproštění najít mají? Jen čelem postavit se k vině stran. Ta bolest zrcadlí se v tónech chrámových varhan, vykoupit se z útrob ran. Oslabeni, posilněni, nechť nepopírejme tu cest dál. Mrtva buď „řeč“ útěků stigmat minulosti, katarzí buďme propuštěni. (29.03.2015)

Ztroskotanci. Sobci. Řeči o odpuštění... některé věci zůstanou tajemstvím.----------- Těžkopádný, leč sošný film s bolavým srdcem a podmanivou kamerou, který však vyvolává závažné otázky, zda je vůbec možné dosáhnout katarze, pokud do tohoto výsostně intimního procesu vtáhneme další osoby a způsobíme jim trauma. (29.03.2015)

V tom příběhu je sice tolik náhod, že začne působit trochu moc vykonstruovaně, ale herci a pevná ruka režiséra to zachraňují. Hodně pomáhá nechronologické vyprávění, díky kterému párkrát vidíme stejnou scénu z jiné perspektivy. A hudba je také skvělá, včetně varhanní verze písně Bridge over Troubled Water od Simona & Garfunkela (což je ovšem asi jediný humorný moment v celém filmu). (01.12.2015)