Komentáře uživatelů k filmu (5)
-
Vodnářka
Jedna z nejhlubších a nejpropracovanějších her z pera nejslavnějšího britského dramatika ve zpracování Royal Shakespeare Company - co víc si přát? Příběh kdysi mocného krále předávající zemi do rukou svých třech dcer, jehož ješitnost ho donutí lehce uvěřit sladkým, ale pěkně prolhaným slovům dvou nejstarších, trochu připomíná pohádku Sůl nad zlato, Shakespeare zde ovšem přidává i další linii děje. Tou je paralelní příběh týkající se opět rodinných vztahů, tentokrát otce a dvou synů - důvěřivého vlastního i toho nevlastního, ukrutně toužícího po moci. Vyvstávají mnohé otázky - do jaké míry nás ovlivní výchova, proč jsou pro nás důležitější slova než činy, znamená stáří opravdu nepotřebnost a neplnohodnotný život, co nás vede k opravdové věrnosti k druhému a co naopak pouhé touze po moci, nakolik je láska v rodině přirozená a jak moc dokáže jedna věta ovlivnit životy mnohých. Shakespeare tohle všechno podtrhuje silnými metaforami - pro hrůzné činy nachází nejrůznější druhy a vlastnosti zvířat, zvraty k horšímu zase přestavují změny v počasí. Režisérovi této adaptace se většina věcí povedla naprosto dokonale převést na jeviště, docela překvapí náhlé přenesení děje z divadelních kulis do opravdové bouře, ale neurazí to, spíš zaujme. A herecké výkony, pro něž je RSC zárukou, snad ani netřeba zmiňovat - vynikající Ian McKellen jako ješitný král, který teprve při pádu na úplné dno příliš pozdě přichází na opravdové hodnoty života, obdivuhodný je i výkon prohnaného Edmunda i Edgara, který nepřestává být věrný svému otci, nelze však opomenout ani králova šaška s moudry ukrytými ve výkřicích bláznovství.(14.3.2011)
-
Terva
Zajímavý televizní projekt a velice dobře zpracované.(16.9.2011)
-
zdepapepa
Výborný nápad dát do adaptace knihy a potažmo divadelní hry herce z divadla a ne pouze filmové herce. Také tomu pomohla ta "televiznost", kdy film netáhne diváka kulisami ale dialogy. A Ian McKellen je pan herec. Ačkoliv na Philipa Winchestera a temné Edmundovy monology do kamery nemá.(11.1.2009)
-
bogu
Můj favorit mezi filmovými Leary. Po Macbethovi a Othellovi se Nunn a McKellen společně pustili do další z Shakespearových vrcholných tragedií a výsledkem je opět živá, drobnými nápady a postřehy vyšperkovaná inscenace. McKellen tady servíruje vrchovatou měrou všechny svoje herecké speciality, nečekaná dramatická gesta i milimetrovou mimiku, vulkanické výbuchy šílenství i šibalské špitání. Jeho Lear není ani Olivierův bezbranný, vetchý stařec, ani Scofieldův zatvrzelý tyran, ani Holmův prskající, rozzuřený teriér; lépe řečeno, je tohle všechno a ještě víc: McKellenův Lear je sešlý a zároveň energický, odpudivý a zároveň dojemný, šílený a zároveň moudrý, plný paradoxů, takový jaký by měl velký Lear být. Jeho výstup se slepým Gloucesterem je nezapomenutelný. Ovšem kromě strhujícího McKellena tahle produkce nabízí také propracované Learovy dcery, neodolatelně samolibého Edmunda, dobromyslného, lehce šišlavého aristokrata Gloucestera a doopravdy zábavného Šaška, pro jehož proroctví Nunn našel – jako jediný, pokud je mi známo – doslova dechberoucí uplatnění (kdo viděl, bude souhlasit). Nunnovi se (charakteristicky) podařilo objevit v téhle neobyčejně kruté tragedii překvapivě mnoho prostoru pro komedii, aniž by tím nabourával působivost Learova příběhu, a notoricky známé scény zpestřuje spoustou malých nápadů a inovací. Řada těchhle okrasných doplňků vychází spíš z Nunnových instinktů než z Shakespearova textu, ale žádný nepřekračuje meze únosnosti a celkově jde spíše o vítané koření než o rozmary znuděného režiséra (Nunn je předloze naopak velice věrný a škrty jsou tu minimální). Ve výsledku u mě ale tahle verze nevítězí jen kvůli skvělým hercům a Nunnově invenční režiji, ale především proto, že ze všech adaptací, které jsem viděl, mi právě tahle objevila v Learovi nejvíc nového a nabídla mi nejzajímavější interpretaci onoho problematického závěru téhle tragedie. V Nunnově inscenaci se Learův příběh stává existenciálním příběhem o vůli a zodpovědnosti: bohové tady mlčí a jejich existence nakonec vlastně není vůbec jistá; v Learově světě – tak, jak ho vidí Nunn (nebo možná spíš jak ho teď vidím já) – lidé, a jedině lidé, nesou zodpovědnost za své činy a zase jen lidé musí na ty činy reagovat. Edgar se tu na konci pokouší vztáhnout ruce k nebi, zatímco pronáší poslední verše hry, ale svěsí je ve všeříkajícím gestu marnosti: bohové za ně hroby nevykopou. // LEPŠÍ VERZE: Lepší verzi bych hledal těžko. Pro srovnání je ale rozhodně zajímavý ruský Korol Lir Grigorije Kozinceva (1970), výpravný, poetický, filosoficky laděný, odkrývající především Shakespearův citlivý portrét lidské zranitelnosti a potřeby vykoupení.(28.10.2008)
-
Marsello
Divadelné umenie... Skvelý McKellen i všetci ostatní.(4.1.2010)
