Režie:
Robert SedláčekScénář:
Robert SedláčekObsahy(1)
Žijeme v době, ve které už o nic nejde? Pokus o portrét jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů naší doby – filozofa, sociologa a esejisty Václava Bělohradského. Režisér dokumentu Robert Sedláček pojal tuto příležitost jako zamyšlení nad současnou situací člověka v politických, mediálních, univerzitních, společenských a osobních souvislostech. Václav Bělohradský k natáčení svolil po více než ročním vyjednávání. Film je tedy vlastně záznamem setkávání proslulého filozofa s mladým režisérem v různých místech střední Evropy. Výchozím momentem je úvaha nad povahou současné svobody, kdy lze nahlas vyslovit cokoli, avšak bez jakéhokoli dopadu: „V totalitě je třeba se slovem zacházet opatrně, protože vždycky někdo poslouchá, v naší demokracii na druhou stranu neposlouchá nikdo nikoho," tvrdí V. Bělohradský. Otevřeně se zamýšlí nad svojí svobodou v akademickém světě, nad smyslem své činnosti v éře elektronických médií, nad svojí rolí v české společnosti po roce 1989, nad mýty, kterým načas podlehl, i nad mýty, které Češi nedokáží opustit. Proč český veřejný, politický i umělecký život často připomíná spíše kýč než podstatný příběh...? (Česká televize)
(více)Recenze (19)
Sedláček se Bělohradského viditelně bojí a není schopný nebo ochotný na něj reagovat. Vzniká tedy souhrn monologů, které by bylo skvělé prověřit a prozkoumat, ale nikdo to tu neudělá, protože moderátor sedí schoulený v koutě a bojí se promluvit. Sedláček neuspěl, ale ty teze jsou místy zajímavé na vyslechnutí. ()
Vydařený portrét vynikajícího filozova. Co natočit po patnácti letech pokračování? ()
Velmi dobře natočený dokument plný zajímavých a zásadních myšlenek. To, že to jsou spíše monology než rozhovory je pravda. Sedláček Bělohradskému chtě nechtě myšlenkově nemůže sekundovat, ale kdo z našich dokumentaristů by toho byl schopen? Snad jedině Karel Vachek, ale s ním by se zase Bělohradský možná pohádal (ale možná by si padli kolem krku, co já vím ;o) Sedláček se alespoň pokusil vytvořit takovou strukturu, která Bělohradského myšlenky předestře pokud možno co nejlépe. Jistě, že to má své limity. Celkový dojem: 80% ()
Profesora Bělohradského se nepochybně vyplatí sledovat, jen škoda, že v tomto autorském dokumentu (který má ambicí být něčím víc než prostou biografií, konkrétně si dává za cíl "zachytit myšlení v pohybu") mu - tehdy maximálně jednatřicetiletý - Sedláček intelektuálně nestačil, tj. že ho kupříkladu svou oponenturou nedonutil k precizaci (ev. přehodnocení) myšlenek a úvah... ()
Filozofie nikoho z krize nevyvede,na Bělohradském je to patrné... ()
Bělohradský stojí za vyslyšení ať už se s jeho názorovou prezentací ztotožňujete více či méně, v tom tento dokument jistě smysl má. Co je však naprosto nehodné poslouchání je samotný režisér, který se podbízivým pseudoagilním způsobem snažil zapojit - tady dokument totálně selhává. ()
Pan Bělohradský je kapacita. Asi jeden z největších dosud žijících filosofů v naší malé zemi. Proto dokument o něm vítám s otevřenou náručí. Problémem je, že režisér Sedláček panu Bělohradskému po intelektuální stránce absolutně nestačí a není tak rovnoceným partnerem do diskuze. Všechny rozhovory tak působí dosti jednostraně, Bělohradský říká, promlouvá jen o tom, o čem chce, režisér z něj nedokáže otázkami vykřesat další zajímavé informace... ()
...pokus o modernitu a dekonstrukci, který do značné míry vyšel...zejména z toho důvodu, že se tu opouští a tematizují šablony tuzemského přístupu k dokumentu - nasazování hudby, používání určitého typu záběrů, přístup k presentované postavě atd. za účelem vytvoření stylizovaného, emotivního příběhu, který se tváří jako otisk reality, ale ve skutečnosti klame a obluzuje ( Bělohradský to říká v samotném úvodu natáčení, že nechce být figurkou, což z něj činil jeden díl z cyklů Genu v devadesátých letech)...výsledkem není jen dokument o Bělohradském, jeho myšlenkách a povaze ( ač film obsahuje několik velmi intimních, autenticky působících momentů)...ale je také o Sedláčkovi jako tvůrci, který je uzamčený v nějakých představách a klišé ohledně toho, jak dokument natáčet, a v průběhu filmu je opouští...je to procesuálnější film než v případě Vachka, který sice improvizuje, ale nevystavuje všanc sebe sama a formu jím stylizovanou...výsledek je možná blíž té prvotní ambiciózní myšlence "natočit film o procesu myšlení", než by se mohlo na první pohled zdát...dialog mezi dvěma postavami, ukotvený v mediálním rámci, který se sebereflexivně posouvá a vyvíjí ( protože jedna z postav je zároveň režisér)... ()
Dost mi vadily veskere banalni a rusive vstupy Roberta Sedlacka, ktery tu neni Vaclavovi Belohradskemu (alespon pred kamerou) dost silnym partnerem. Pokud by se cela linka kde se objevuje vyhazela a nechaly se v nejake utridenejsi podobe jenom Belohradskeho monology, tak by mel dokument o dost lepsi uroven. Takhle je vysledek rozpacity. ()
Ještě aby někdo poslouchal fukuyamovské blekotání univerzitních snobů, kteří vlastně nemají co říct a tak vedou řady povrchních úvah, paradoxně tematizují samotnou nekomunikovatelnost (v postmoderním myšlení pohodlná sázka na jistotu, protože se tím nic nezkazí - kde není ani možnost objektivní analýzy, což při poctivé dekonstrukci není nikde, máme alibi, že diskuze nedocházejí žádných výsledků, že nic neděláme a tak se tedy nic ani nemůže hnout) nebo se bezobsažnost snaží schovat do křoví latinských citátů a prázdných pojmových konstrukcí (Bělohradského specialita - viz. "totální trh", "tyranie sebeoptimalizace" apod). ()
K tomuto dokumentu lze přistupovat dvěma způsoby. Jeho záměrem bylo představit pojednání o lidském myšlení, o tom jak se rodí pochybnost, jak sebejistota, a jak nezřetelná hranice je mezi nimi. O lidských ambicích poznat a reálných možnostech chápat. O potřebě pojmenovávat a zrádnosti definic, které pojmenovávají. Úvahy Václava Bělohradského jak v oblasti společenské, kulturní i historické jsou originální, inspirující a zajímavé. Přesto je škoda nechat se strhnout pouze touto rovinou dokumentu a již nevnímat druhou, tvořenou samotným Robertem Sedláčkem. Jeho závěrečná slova o potřebě opětovného poslechu slov Bělohradského ve střižně pro dostatečné pochopení vložením do svého myšlenkového světa lze chápat buď jako přiznání k neporozumění předkládaným myšlenkám nebo (podle mě spíše) jako návod pro diváky... v dokumentu nesledujeme ani tak vývoj myšlení Bělohradského jako spíše vývoj myšlení Roberta Sedláčka. Od Bělohradského konfrontace jeho předchozí tvorby, českého dokumentarismu a jeho vlastního přístupu k "myšlení" a diskuzi myšlenek, až po zamyšlení se nad všemi novými myšlenkami (Ten film je pokus. Pokus, nad kterým budu ještě dlouho přemýšlet. Důkazy budiž jeho pozdější filmy.). Byl tak zcela splněn Sedláčkův záměr, pouze objekt zájmu se během natáčení zřejmě změnil. Koneckonců nápovědu Robert Sedláček vložil už do prvních sekund dokumentu střihem na starší rozhovor s Bělohradským (V každém okamžiku, kdy máte pocit, že se díváte na svět neutrálně, že váš pohled je neutrální, je třeba, abyste se sám sebe trochu bál.) i svým vlastním komentářem (... v budoucnosti je vždycky všechno jinak.). Umberto Eco má tezi, podle které knihy ani není nutné číst, ale jenom kolem nich chodit (...) a když člověk hodně dlouho chodí kolem těch knih, tak mu to nějak vleze do hlavy. Že by to fungovalo i s Bělohradským? ()
V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2005. ()
Sedláček s Bělohradským nestíhá držet krok, což však, bereme-li v potaz že jde o dokument, není na škodu. I to má svou vypovídací hodnotu. Kolik lidí by to dokázalo? U nás mnoho takových není. Snímek ukazuje VB jako bravurního analytika, jehož způsob uvažování je nakažlivý a který umí relativně srozumitelně předávat své duševní statky dál, avšak sám nenabízí konkrétní řešení problémů, na které z tolika úhlů zároveň nahlíží. Jsem zvědavý, jak dlouho by vydržel rozebírat tento jeden odstavec, kolik vět by z něj popřel, kolik by označil na nesprávně formulované a kolik by raději zasadil do odlišného kontextu. ()
Velmi průměrný dokument o velmi nadprůměrném člověku a filosofovi. Sedláček nestíhá a je třeba uznat, že se k tomu sám a upřímně doznává. To ale není omluva pro televizní film, kterému chybí jakýkoliv větší smysl, gradace a pointa. Je jen a pouze souborem Bělohradského tezí, které samy o sobě jsou často silné, ale bez dialogu (k němuž médium dokumentu vybízí) vyznívají trochu naprázdno. Poznatek — večeře s filosofem byla určitě inspirací pro otevírání konzervy jiným filosofem v dílu o Chartě v Sedláčkově Českém století. ()
Film zachycuje procesy myšlení Václava Bělohradského, stejně těkavé jako kohokoli jiného. Je zajímavé, ale také jak jeho nositel je dovede někdy obratně a tvrdě prosazovat. Ale kromě základních tezí o jeho názorech nevím, co bych si z filmu odnesl, snad jen prchavý dojem. ()
Spíše "polo-dokument" o tom, jak by vypadal dokument o Václavu Bělohradském. Bělohradský je jistě pozoruhodnou osobou a jeho intelektuální potenciál zde dostává opravdu velkých možností a nejednou se stáčí do monologu za uznalého mlčení režiséra Sedláčka. Tento snímek je tak spíše shrnutí jeho jednotlivých stěžejních postojů a názorů, než bibliograficky založený dokument o jeho životě a dílu. Líbila se mi ta velmi osobní forma, ve které se divák cítí jako by se s Bělohradským opravdu setkal. ()
Vynikající dokument, který velmi autenticky zachycuje střípky myšlení tohoto výjimečného filozofa. Právě zvolená nejednoznačná forma nerovnocenného dialogu umožňuje divákovi vytvořit si překvapivě plastický a živý obrázek, který je hlavně nesmírně inspirativní. Dnes tím víc, že se do veřejného prostoru vetřel opět totalitní imperativ jen jedné "přípustné" pravdy, snažící se zadusit kritické myšlení. ()
Napínavý souboj mezi brilantní inteligencí (Bělohradský) a tupým vědrem nechápavosti (Sedláček). Klobouk dolů za to, že měl Sedláček odvahu ty své žblebty nevystříhat. Tři hvězdičky za nesmírně zajímavé myšlenky, kterým dal Sedláček tu a tam prostor, a za zachycení prostředí Bělohradského nikky, ve které tvoří. Bohužel je ale film bez jakékoliv pointy nebo zásadní myšlenky, pro kterou by stálo ho vidět. Záležitost čistě pro fanoušky filosofa z Terstu, kteří nepotřebují, aby s ním někdo polemizoval. ()
Takhle nějak by měl vypadat portrét veřejně známé osobnosti v éře masmediální komunikace. ()